EU v roce 2023: ukrajinská kocovina, geopolitická bezvýznamnost a další kroky k zelené budoucnosti

Vládám většiny unijních zemí až letos došlo, že Ukrajinu bude třeba podporovat soustavně a dlouhodobě. Nejvýrazněji změnily postoje ve prospěch Ukrajiny Německo a Francie, tedy nejsilnější hráči v rámci EU, a to také pod vlivem nečekaného ochlazení americké podpory kvůli sporům mezi republikány v Senátu. 

V Evropě se začala klubat nepříjemná debata o tom, zda je schopna zajistit sama podporu Ukrajině v případě, že by se příštím americkým prezidentem stal nepředvídatelný Donald Trump.

Jak boje na ukrajinské frontě přešly do vyčerpávající poziční války, evropské země zjistily, že je sice pěkné slibovat dodávky střeliva, zbraní a vojenské techniky, ale že plnění těchto slibů vázne na vlastních chabých arzenálech i slabosti domácího vojenského průmyslu.

Slíbený milion kusů dělostřeleckých granátů budou do března 2024 schopny dodat jedině za podmínky, že by jich část nakoupily ve třetích zemích, což by znamenalo odklon od původní dohody. Francie donedávna trvala na tom, že musí jít o náboje vyrobené v EU.

„Chvályhodné probuzení“ způsobené ukrajinskou válkou vedlo v některých zemích včetně Česka k navýšení obranných rozpočtů a vyvolalo tlak na dozbrojení armád. Na evropské úrovni se ovšem zatím více mluvilo, než jednalo – nedošlo k zásadnímu posílení pravomocí či rozpočtu evropské obranné agentury, koordinace nákupu zbraní a techniky v rámci „evropského křídla“ NATO zůstala chabá. 

Vznikající Evropský obranný fond dostal zatím do vínku jen 1,5 miliardy eur. A pětimiliardové navýšení objemu mimorozpočtového „mírového nástroje“, z něhož se dosud platila část vojenských dodávek pro Ukrajinu, zatím blokuje Maďarsko.

Premiér Viktor Orbán nejenže sabotoval schvalování dalších protiruských sankcí, ale mařil také strukturální finanční pomoc ve výši 50 miliard eur na čtyři roky, bez které se Ukrajina ve válečném stavu neobejde. Bezprecedentně využil povinnou jednomyslnost při rozhodování o navýšení rozpočtu EU a vydíral svých 26 protějšků, aby dosáhl uvolnění zhruba 30 miliard eur unijních dotací, zadržovaných kvůli nedostatkům právního státu v Maďarsku. Lídři se k této věci vrátí na schůzi Evropské rady 1. února.

Evropská komise doporučila na podzim zahájit s Ukrajinou jednání o podmínkách jejího členství v EU a nejvyšší politikové to pak na psychodramatickém prosincovém summitu schválili, čímž významně posílili morálku a motivaci Ukrajinců v nepříznivé fázi bojů. Orbána se podařilo přesvědčit, aby neuplatnil své veto; raději se rozhodování neúčastnil. 

Zelenou pro jednání dostalo také Moldavsko a Gruzii byl přiznán status kandidátské země. Díky těmto posunům chytilo nový dech i vyjednávání se zeměmi západního Balkánu, ačkoli ohledně evropského směřování největší z nich, Srbska, panují nadále značné pochybnosti.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová sice dál propagovala „geopolitické“ postavení EU, praxe jí však nedávala za pravdu. Evropa se ocitla v postavení zcela bezvýznamného hráče v partii kolem snah nějak urovnat krvavou řež mezi Izraelci a Palestinci v pásmu Gazy. 

Nejenže se státníci nebyli schopni shodnout na míře odsouzení Hamásu za teror v Izraeli na jedné straně a stupni rozhořčení nad civilními oběťmi izraelské armády na té druhé. EU se neprosadila jako zprostředkovatel ani v Izraeli, ani u Palestinců, ani u arabských zemí. Zůstala irelevantní.

Podobně se jí nedařilo přesvědčit státy „Globálního jihu“, aby se na mezinárodní dění dívaly podobně jako ona – právě tyto země plus Čína výrazně pomohly a pomáhají Rusku překonávat důsledky západních sankcí. Šéf evropské diplomacie Josep Borrell marně vysvětloval od Číny přes Indii, Indonésii, Latinskou Ameriku až po Afriku, že mezinárodní právo je jenom jedno a že ho Rusko jako agresor odsouzeníhodným způsobem porušuje. Ukrajinská krize, ale i ta blízkovýchodní, názorně odhalily propast, která dnes dělí „jižní“, dříve „rozvojový“ svět od toho „západního“.

Ani v globální ekonomice neslavila EU úspěchy: Austrálie vypověděla již téměř dojednanou dohodu o volném obchodu s EU. Přes mnohaletou snahu se nepovedlo uzavřít podobnou dohodu s latinskoamerickými státy sdruženými v Mercosuru. 

Vůči Číně se Unie vydala po „tenké linii“ – nechce přerušit ekonomické vztahy, ale ani nést rizika z nich plynoucí. Peking jasně varoval, že pokud Brusel zavede cla na dovážené čínské elektromobily, dočká se tvrdé odvety, i kdyby se stokrát zaštiťoval pravidly WTO. 

Pokračoval tak trend odklonu většiny světa od globálního otevřeného obchodu prosazovanému Unií spíše směrem k izolaci a protekcionismu, k němuž se ostatně přihlásily i Spojené státy svým Inflation Reduction Act.

Členským státům a unijním institucím se povedlo schválit prakticky všechny zákony z balíku Fit for 55. Pro naplňování své Zelené dohody pro Evropu mají tak nejúplnější legislativní arzenál na světě. Evropským parlamentem neprošlo jen omezení využití pesticidů v zemědělství; emisní normy Euro 7 pro spalovací motory byly ve srovnání s návrhem komise podstatně změkčeny, i za českého přispění. 

Nyní nastává etapa uplatňování tuctu velkých nových nařízení v praxi, což bude doprovázeno skřípěním zubů a populistickým křikem. Bylo by třeba, aby se všechny vlády rozhodně postavily za to, co vyjednaly a posvětily.

EU nečekaně slavila úspěch na klimatické konferenci COP28, která se nakonec vyslovila pro postupný odklon od fosilních paliv. Radost však nezakryla tvrdou realitu, tedy že EU zdaleka neplní cíle snižování emisí, které si sama vytyčila, aby se do roku 2050 stala bezuhlíkovou ekonomikou. 

Za pozitivní příspěvek k dosažení této mety je konečně „posvěcení“ jaderné energetiky jako bezemisní z hlediska ochrany klimatu – a to jak v Evropě, tak globálně v rámci COP28. Rodící se mix obnovitelných zdrojů a jádra jako budoucí energetická základna vyvolává naději, že by spalování uhlí, ropy a posléze i plynu mohlo skutečně začít klesat.

Vysoké ceny energií a surovin přiměly členské státy, aby schválily reformu trhu s elektřinou; jeho podstatou jsou pojistky zaručující ochranu proti nečekaným výkyvům, jaké EU zažila v roce 2022. 

Do finále se dostal i zákon o strategických surovinách, v němž se členské státy zavázaly, že se budou snažit těžit a vyrábět tyto suroviny na vlastním území a při jejich dovozu postupovat tak, aby si nevytvářely jednostranné závislosti na jediné zemi, čímž je míněna především Čína.

Výše zmíněného obranného průmyslu, ale nejen jeho, se dotýká rozběhnuvší se debata o „strategické autonomii“, na jejímž konci by měla být o legislativu opřená politika zajišťující jak nezávislost Evropy v klíčových sektorech, tak snazší pronikání evropských podniků na světové trhy, což by mimo jiné vyžadovalo úpravu pravidel hospodářské soutěže.

Budiž kvitováno, že se EU snažila pružně reagovat na výzvy nastolené rozmachem nových technologií, internetu a kybernetiky. V platnost vstoupily stěžejní zákony o digitálních službách a digitálním trhu a schválení se dočkal také akt o umělé inteligenci; všechno jsou to premiéry, které subjektům v Evropské unii pomůžou znát a respektovat svá práva a členským zemím hájit své zájmy na světovém kolbišti. 

Zatím se nezdá, že by tato regulace přinášela také předpovídané nevýhody v podobě sebemrskačské svěrací kazajky, které se konkurenti vyhýbají. EU spíše ukazuje směr, než aby se bránila.

To, co předváděl Viktor Orbán na zmíněném prosincovém summitu, je důsledkem jeho vlastní neochoty respektovat základní hodnoty EU, kterým se souhrnně říká „vláda práva“. Dříve byly obsaženy pouze v článku dva Lisabonské smlouvy; posléze, když je zejména Maďarsko a Polsko začaly hrubě porušovat, byla Unie nucena jít dál.

Od roku 2021 tak Komise monitoruje stav vlády práva v jednotlivých členských zemích, vydává o tom zprávy a nově také formuluje doporučení. V rámci naplňování „akčního plánu pro evropskou demokracii“ přišla nyní s několika návrhy, které se týkají svobodných a rovných voleb či zapojení občanské společnosti do rozhodovacích procesů. 

Úplnou novinkou v legislativě EU je pak čerstvě schválené nařízení o svobodě médií, které zajišťuje lepší ochranu práce novinářů, zvyšuje transparentnost vlastnictví médií či stanoví základní požadavky pro nezávislost veřejnoprávních médií. Tyto kroky si vynutilo chování polské a maďarské vlády; posledně zmíněný zákon byl také reakcí na zavraždění slovenského novináře Jána Kuciaka v roce 2018. 

Evropská komise zároveň důsledně dodržovala pravidla týkající se zadržování evropských peněz pro zmíněné dvě země kvůli jejich legislativě i praktikám neslučitelných s právním státem. Rada EU nebyla schopna jít dál, tedy potrestat Budapešť, případně Varšavu odepřením hlasovacího práva v Radě EU, což je jediná sankce, kterou Lisabonská smlouva obsahuje. Obě země si navzájem slíbily, že uplatní své právo veta.

Nyní, po změně vlády v Polsku, lze očekávat změnu. Polsko možná na zmražené fondy záhy dosáhne a Orbán zůstane osamocen. Pokud mu ovšem nepřispěchá na pomoc slovenský Robert Fico, jehož režim budí obavy z nedemokratičnosti a autokracie. 

V řadě dalších zemí EU – v Nizozemsku, Rakousku, Belgii, ale i Francii či Německu – jsou na vzestupu euroskeptické populistické strany, jejichž nástup k moci v dohledné době by mohl podstatně změnit složení Evropské rady a velmi zkomplikovat další vývoj EU.

V úplně posledních pracovních dnech roku se povedlo dotáhnout do konce několikaleté jednání o reformě migrační a azylové politiky, významně zpřísňující nakládání se žadateli o azyl, kteří do EU spontánně přicházejí ve stále větších počtech – od ledna 2023 jich bylo přes 600 tisíc. 

Se zmíněným růstem vlivu národoveckých populistů a krajně pravicových formací v mnoha členských zemích, vesměs kritických vůči evropské integraci, se z imigrace stává pro unii vnitropolitický problém číslo jedna. Nová legislativa může pomoct, ale mimořádně složitý problém nevyřeší. Může se to projevit už v červnových volbách do Evropského parlamentu.