„Lidé už toho mají dost.“ Wildersovo vítězství může být předzvěstí celoevropského zemětřesení

Wildersova Strana svobody získá 37 křesel ve stopadesátičlenném parlamentu, podstatně více než kterákoli další politická formace. Nepotvrdily se tak výsledky předvolebních průzkumů, podle nichž měla nejlepší šance dosavadní hlavní vládní liberální VVD premiéra Marka Rutteho; ta nakonec skončila třetí, až za koalicí socialistů se zelenými v čele s bývalým místopředsedou Evropské komise, politickým veteránem Fransem Timmermansem. Není to v poslední době poprvé, co voliči v průzkumech uvádějí jiné preference, než jaké nakonec projeví u volebních uren, obvykle ve prospěch ultrapravicových nebo populistických stran.

Média měla všeobecně za to, že z voleb vyjde na prvním místě Dilan Yeşilgöz-Zegeriusová, charismatická a dynamická politička, která vystřídala v čele VVD odstupujícího Rutteho. Sázka na dceru tureckých přistěhovalců, která sama přišla do Nizozemska v osmi letech, jako na političku prosazující tvrdší postup vůči migraci, ovšem nevyšla. Lidé, kterým leží v žaludku právě přítomnost vysokého počtu převážně muslimských migrantů, neuvěřili této rozporné kombinaci – a dali přednost osvědčenému originálu ztělesněnému Wildersem.

Politickou scénu nyní čekají velmi obtížná vyjednávání o složení budoucí vládní koalice. Zatímco křesťanští demokraté a také nová strana NSC v čele s charismatickým Pieterem Omtzigtem před volbami vylučovali spolupráci s Wildersem, Yeşilgöz-Zegeriusová ji připouštěla. Představovala si ovšem, že bude vládu sestavovat ona sama, takže by se neměla dopředu zříkat potenciálních partnerů. Nyní půjde naopak o to, zda ji Wilders osloví a co jí nabídne. Role se obrátily. Členové VVD, kteří přišli oslavovat na povolební večírek, byli doslova zkoprnělí.

Wilders naopak jásal, na fotkách se směje s rukama nad hlavou. Jeho strana získala více než dvojnásobek křesel oproti minulým volbám. Nikde není samozřejmě psáno, že se mu podaří sestavit vládu. Existuje možnost vzniku pravolevé koalice, v níž by hrál první housle socialista Timmermans a jež by vytlačila vítěze voleb do opozice. Timmermans ostatně v prvním prohlášení po volbách podotkl, že „nyní nastala chvíle, kdy budeme muset bránit demokracii“. Jenže to nebude nijak snadné – na roztříštěné nizozemské politické scéně tradičně sestavuje kabinet šéf nejsilnější strany. Krom toho voliči promluvili dost jasně – přejí si radikální změnu.

Nizozemsko patří k šesti zemím, které založily evropská společenství; patřilo vždy k pevnému jádru EU jako bohatá, progresivní, pragmatická jistota. První záchvěv pochybností přišel v roce 2005, kdy nizozemští voliči odmítli v referendu návrh evropské ústavy. Druhý pak nyní, kdy do parlamentu vyšle nejvyšší počet poslanců strana, která dlouhodobě požaduje vystoupení Nizozemska z Evropské unie; pokud by takový krok neprosadila, pak si přeje razantní změny v unijní politice a neúčast své země na řadě evropských politik.

Geert Wilders v poslední době poněkud poředil svou rétoriku. Už nežádá uzavření všech mešit v zemi ani zákaz koránu a islámských škol. Hodlá však maximálně zpřísnit protiimigrační politiku, zastavit to, co nazývá „tsunami azylantů“. V mezinárodní politice se vyslovuje například pro zastavení pomoci Ukrajině a prosazení rychlého míru s Ruskem. Jinak ovšem nemá přesný program, zejména ne v ekonomické oblasti. Svůj úspěch vysvětluje lapidárně: „Lidé už toho mají dost, opravdu dost,“ řekl ve středu večer.

Zprávy z Haagu dnes jitří celou evropskou politickou scénu. Představa šedesátiletého blonďatého veterána nizozemské ultrapravice u stolu na schůzi Evropské rady není většině vůbec příjemná; vítá ji naopak maďarský Viktor Orbán, podle kterého je výsledek voleb v Nizozemsku „ukázkou měnících se časů“. S blahopřáním si pospíšil také Tom Van Grieken, šéf Vlaams Belangu, sílící ultrapravicové strany v sousední Belgii. „Strany jako ty naše jsou na cestě k úspěchu v celé Evropě.“

Není daleko od pravdy. Nástup ultrapravice k moci v Nizozemsku by znamenal pád dalšího kamene v dominu úspěchů populistických formací. Po Orbánovi v Maďarsku, Giorgii Meloniové v Itálii, Robertu Ficovi na Slovensku, po skvělých výsledcích Marine Le Penové v průzkumech veřejného mínění ve Francii a úspěšném volebním tažení Alternativy pro Německo ve spolkových zemích si tak tahle „partička“ připisuje další výrazný úspěch.