Ačkoli dnes (nejen) národy arabského světa proklamují jednotu a sounáležitost s Palestinci a jejich bojem proti „nenáviděnému“ Izraeli, ve skutečnosti si od Palestinců drží pořádný odstup. Pro porozumění otázce, proč Palestinci nemají vlastní stát, žádné skutečné přátele a proč je nikde v arabských zemích nechtějí, je ale třeba nejprve udělat historický exkurz mapující vývoj osídlení i státních útvarů v této blízkovýchodní „křižovatce národů“.
Kdo chtěl Palestinu?
Předně je třeba si uvědomit, že Palestinci svůj stát mít mohli a to opakovaně. Jeho zrození poprvé odmítli v roce 1947, kdy na rozdíl od židovského obyvatelstva Britské mandátní Palestiny nepřijali rezoluci OSN o dvoustátním řešení.
Když vypršela časově omezená existence britského mandátu, židovská část obyvatel reagovala prohlášením nezávislosti Izraele v intencích rezoluce OSN, na což okamžitě reagovala koalice arabských zemí čítající Jordánsko, Egypt, Irák, Sýrii a Saúdskou Arábii válkou, která měla za cíl znemožnit existenci židovského státu. Co však tato koalice za cíl rozhodně neměla, bylo založení nezávislé Palestiny.
Hovořit o „koalici“ je ale v tomto případě zavádějící. Jednak mezi sebou jednotlivé arabské armády válku nekoordinovaly, jednak měly tyto státy rozdílné zájmy a cíle a za třetí na několika místech opakovaně bojovaly mezi sebou.
Egyptský král Farúk se chtěl primárně zmocnit svatého města Jeruzaléma, aby posílil svoji legitimitu. Sám byl totiž neoblíbený a jako potomek dynastie Muhammada Aliho nebyl ani arabského původu – jeho dynastie byla založena albánským warlordem původně ve službách Osmanské říše.
Jordánský král Abdalláh I. také toužil získat Jeruzalém. Před svým vydělením za účelem vzniku židovského státu byla Britská mandátní Palestina součástí tehdejšího emirátu Transjordánsko, který byl Abdalláhově dynastii Hášimovců udělen Brity jako cena útěchy poté, co ji z jejich historického království Hidžáz, z Mekky a z Medíny, vyhnala armáda rodu Saúdů, kteří založili dnešní Saúdskou Arábii.
Získání třetího nejsvětějšího místa islámu mělo být pro Hášimovce útěchou a novým zdrojem legitimity, protože Jordánsko je nejchudší arabskou zemí, co se přírodních zdrojů týče a s ostatními zeměmi mohlo soutěžit primárně genealogií vládnoucího rodu, odvozenou od samotného proroka Mohameda.
Egypťané a Jordánci se tak snažili primárně dobýt Jeruzalém, kde chtěli vládnout jako legitimní arabská a muslimská, nikoliv však palestinská síla.
Je třeba si uvědomit, že před 20. stoletím neexistoval žádný arabský národní stát. Nacionalismus je pojem osmnáctého století, který se rozšířil po celém světě až ve století devatenáctém a který doslova explodoval začátkem dvacátého století a během procesu dekolonizace.
Po druhé světové válce bylo na světě jen asi 50 států – dnes jich je zhruba čtyřikrát tolik. Muslimský svět se historicky organizoval dle náboženských a dynastických principů – pocit národní příslušnosti však byl například oproti Evropě malý, což platí u velké části středovýchodních států dodnes.
Kdo jsou to Palestinci?
Státy, které napadly v roce 1948 Izrael v den jeho založení, tak měly sotva v té době status státu, jak ho chápeme dnes, o statutu národa ani nemluvě. Proto v této chvíli už vůbec nešlo mluvit o státě nebo národě Palestinců. Ostatně samotný název Palestina nemá nic společného s dnešním obyvatelstvem, jednalo se totiž o trest.
Římský císař Hadrián změnil ve druhém století n. l. název římské provincie Judea na posměšné Syria Palaestina („Pelištejská Sýrie“ nebo Syropalestina), aby židovské obyvatelstvo potrestal za neustálé vzpoury. Pelištejci byli úhlavním nepřítelem místních hebrejských království v biblických dobách asi tisíc let před Hadriánem a s dnešními Palestinci nemají geneticky nic společného.
Po skončení první arabsko-izraelské války si Egypt ponechal pásmo Gazy, zatímco Jordánsko drželo Západní břeh Jordánu. Pokud by tato území dobyly jiné arabské státy, můžeme si být jisti, že by si je ponechaly také. V tuto chvíli totiž stále nic jako palestinský národ neexistovalo a z pohledu Arabů bylo pouze potřeba vypořádat, který arabský státoprávní celek má území spravovat a zničit židovský stát. Tento stav – kdy „palestinské území“ okupovaly arabské státy, trval až do roku 1967.
V roce 1967 proběhla Šestidenní válka, v rámci které Izrael obsadil jak Gazu, tak Západní břeh Jordánu (a také Golanské výšiny dobyté na Sýrii a Sinajský poloostrov dobytý na Egyptě). Arabská palestinská identita se ještě nevyvinula, místní obyvatelé ještě pořád nebyli Palestinci tak, jak o nich mluvíme dnes.
Místní obyvatelstvo byli z drtivé většiny Arabové a muslimové (s křesťanskou menšinou), navyklé na vládu arabských zemí. Nyní však tuto oblast – včetně posvátného města Jeruzaléma – ovládli Židé, a to pro ně bylo nepřípustné. Palestinská národní identita začala nabírat jasnější kontury, ale nejznámější bojovníci za práva „Palestinců“ pocházeli z ostatních arabských zemí.
Izz ad-Dín al-Kassám, podle kterého se jmenuje vojenské křídlo teroristického hnutí Hamás, pocházel z dnešní Sýrie, Jásir Arafat byla zase původem z Káhiry. Tito „Palestinci“ tak byli ve skutečnosti arabští nacionalisté, bránící se „invazi Židů na arabská území“.
Nejen „mandátní Palestina“, ale i Egypt a tzv. Transjordánsko byly 30 let samostatnými regiony britského impéria. Ale to zde nebylo nic neobvyklého. Historie pobřeží východního výběžku Středozemního moře byla ve své drtivé většině tvořena řetězcem neustálé imperiální dominance ze strany vnějších mocností – od Egypťanů, Chetitů a Asyřanů, přes Babylóňany, Peršany, Řeky, Římany, Araby a Osmany až k Britům a Francouzům.
Navzdory názoru mnohých západních akademiků nezačala historie Blízkého východu Sykes–Picotovou dohodou o rozdělení vlivu v oblasti mezi Francouze a Brity ve dvacátém století.
Národ uprchlíků
Kvůli vojenským neúspěchům se Egypt vzdal Gazy výměnou za navrácení Sinaje, uznal existenci Izraele a podepsal s ním mír. Jordánsko prošlo podobným procesem, kontinuální konflikt s Izraelem nestál za náklady s ním spojené. Překročení Jordánu bylo problematické, Západnímu břehu bylo příliš obtížné vládnout, ostatně dnešní Jordánsko a Západní břeh nebyly ani za Osmanské říše kvůli geografické propasti mezi nimi jednou oblastí. I Jordánci se tak nakonec stáhli a uznali existenci Izraele, zatímco stát Palestina nevznikl. Za to však vznikl palestinský národ.
Vznikl na základě společné zkušenosti muslimských Arabů, které už nikdo formálně nereprezentoval a kteří žili v regionu ovládaném novým židovským státem, který je tam nechtěl, nechtěl jim udělit státnost ani občanství v Izraeli.
Palestinci však o mnoho lépe nepochodili ani v arabských státech. Více než polovina obyvatel Jordánska je palestinského původu, tedy z oblastí na západ od řeky Jordán, včetně Západního břehu Jordánu, dnešního Izraele a Gazy. S výjimkou osob z Gazy dostala většina uprchlíků palestinského původu jordánské občanství. Od roku 1988, a zejména čím dál častěji v posledních několika letech, však jordánská vláda Palestincům začala jordánské občanství odebírat, čímž z nich činí osoby bez státní příslušnosti.
Proč jsou dnes 2 miliony Palestinců namačkány jako sardinky v 10 km dlouhém pásmu Gazy? Protože je Egypt nehodlá pustit na své území. Blokádu Gazy neprovozuje Izrael sám, ale ve spolupráci s Egyptem.
Nespokojení s rolí pouhého dílku skládačky ve hře větších arabských států se Palestinci začali hlásit o slovo po svém. Jak si vysvětlit rozpor mezi formální podporou Palestinců, která však v praktické rovině reálně neexistuje? Odpovědí je historie a politika.
Arabský nacionalismus
Blízký východ poloviny minulého století byl sociokulturně velmi odlišný od dneška, náboženství hrálo ve společnosti výrazně menší roli. Hlavní dynamickou silou v regionu byl arabský nacionalismus, který vznikl v důsledku srážky zastaralého místního sociálního uspořádání s modernitou a mocí západních států.
Osvobození Palestiny od Izraele bylo pro arabský nacionalismus klíčové, avšak nikoliv v podobě samostatného státu, ale jako součást nějakého pokusu o panarabský stát, postavený organizačně na principech sekularismu a socialismu pod vedením nejlidnatější arabské země, tedy Egypta. Tento plán se pro vnitroarabské rozpory nikdy nepodařilo realizovat, protože autoritářství vůdci se vždy nakonec nejprve starali o vlastní zájmy a až poté o zájmy arabského národa. Na Palestince zbývalo místo pouze coby malý díl do pan-arabské skládačky.
Podobná myšlenka se nepodařila realizovat na bázi chalífátu Husajnu ibn Alí al-Hášimímu o půl století dříve, když jej z centra arabského světa vyhnali Saúdové, jak jsme již zmínili výše a nepodaří se pravděpodobně nikdy.
Dnes totiž panarabismus jako relevantní politická síla neexistuje, protože v těchto relativně nově vzniklých státech (v případě Palestinců nevzniklých) se probudilo národní cítění, které nahradilo myšlenku jednoho arabského národa.
Jak se arabské vlády sekularizují a zaměřují na integraci do mezinárodního systému a replikaci vlastního politického uspořádání, musí se zároveň potýkat s islamistickou ideologií, jejímž konečným cílem je panislamismus, tedy ve zjednodušující zkratce založení nového chalífátu, který bude vládnout všem muslimům.
V tomto konečném cíli není rozdílu mezi Islámským státem a Muslimským bratrstvem, liší se pouze jejich metody a způsob, jakým má být cíle dosaženo. Například v Egyptě existoval historický rozpor mezi sekularistickým socialistickým panarabismem prezidenta Násira a náboženským panislamismem prosazovaným Muslimským bratrstvem. Obdobný rozpor existuje mezi Palestinci, Jásir Arafat a jeho Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) byl částečně výtvorem Násirova arabského sekulárního socialistického nacionalismu.
Arafat definoval Palestinu v tomto duchu: jako sekulární, arabskou, socialistickou, nacionalistickou zemi. Fatah jako odnož OOP stále vládne na Západním břehu Jordánu v tomto duchu, avšak v Pásmu Gazy má konkurenci v podobě panislamistického teroristického hnutí Hamás (což je odnož Muslimského bratrstva), jehož konečným cílem je globální dominance islámu.
Nešlo tedy jen o to, že vlády arabských sousedů neměly zájem o samostatný palestinský stát, ale časem s hrůzou zjistily, že nechtějí ani arabské uprchlíky, kteří se nyní považovali za Palestince a začali do hry přinášet vlastní pravidla.
