Amichaj Elijahu, člen izraelské vlády za krajně pravicovou stranu Židovská síla, se před necelými dvěma týdny nechal slyšet, že problém Gazy by mohla vyřešit atomová bomba. I když ho za to premiér Netanjahu vyloučil z jednání kabinetu, tato věta záhy „rozklepala okna“ redakcí všech světových médií. A zároveň připomněla fakt, že o izraelských jaderných zbraních toho víme tak mnoho, a přitom tak málo.
Dvakrát už prý málem došlo k jejich ostrému použití. Poprvé v šestidenní válce v roce 1967, kdy údajně měla speciální izraelská jednotka dopravit jednu ze dvou jaderných hlavic v izraelské výzbroji na vrchol hory na Sinajském poloostrově a tam ji odpálit jako varování arabským sousedům. Vzhledem k rychlému vítězství Izraele ale nebylo nakonec tohoto „siláckého gesta“ zapotřebí.
Rozkaz vyzbrojit jadernými hlavicemi proudové letouny F-4 Phantom prý vydala premiérka Golda Meyer během jomkipurské války v roce 1973, kdy na Izrael během jeho nejvýznamnějšího svátku zaútočila koalice arabských států. Právě tehdy se zrodil pojem „Varianta Samson“ (anglicky Samson Option, česky Samsonova volba).
Nejedná se o oficiální vojenskou doktrínu, nýbrž o hypotetickou možnost, kdy by Izrael mohl sáhnout k použití zbraní hromadného ničení. Všeobecně se má za to, že by k tomu mohlo dojít při bezprostředním riziku zániku země. Pojem odkazuje na biblického siláka Samsona, který oslepen a spoután v řetězech, povalil na sebe chrám Filištínských, které tím zabil a osvobodil ze zajetí izraelský lid i za cenu svého sebezničení.
Izraelci sami zastávají ohledně vlastnictví jaderných zbraní „politiku nejednoznačnosti“ – o svém jaderném programu zásadně a dlouhodobě „mlží“. Sice tu a tam naznačují, že jaderné zbraně mají, ale zdráhají se to potvrdit napřímo.
Oficiálně neprovádějí a ani nikdy neprováděli jaderné testy. Při vojenských přehlídkách se nepromenádují po náměstích s raketami s jadernými hlavicemi jako Rusové či Jihokorejci. Při tom ale nenápadně „pomrkávají“ na své sousedy a nechávají pracovat fantazii – jejich i celého světa. Shrnout by se to dalo větou: „Ano, máme je, ale neukážeme je, což přece ani nechcete, protože až k tomu dojde, bude to ta poslední věc, kterou uvidíte.“
Zatoužil po nich již Ben Gurion
Získáním jaderné zbraně byl údajně posedlý již první izraelský premiér David Ben Gurion, který v ní viděl prostředek, jak předejít dalšímu holocaustu. Byl přesvědčený, že když tři Židé – Einstein, Oppenheimer a Teller – „dali” Američanům jadernou bombu, měl by na ni mít nárok i nově vzniklý židovský stát.
K vyplnění tohoto přání učinil sám několik významných kroků. V Negevské poušti se hledaly zdroje uranu a současně se upevňovaly vztahy s Francií, z nichž by mohla kápnout potřebná technologie i jaderné palivo. Výměnou za citlivé informace získávané v Africe souhlasili Francouzi s dodávkami pro Izrael a svolili i k přímé účasti izraelských odborníků na prvním jaderném testu na Sahaře v roce 1960.
Americké špionážní letouny U-2 mezitím nedaleko Dimony v Negevské poušti objevily záhadný objekt připomínající nově vznikající reaktor, ale Izraelci podezření setřásli tvrzením, že zde staví novou textilku. Kamufláž dlouho nevydržela a brzy bylo zřejmé, co se chystá.
Po opětovném nástupu Charlese de Gaulla do prezidentského úřadu se Francie začala sbližovat s arabskými zeměmi a dala Izraeli důrazně na srozuměnou, že nadále nemůže počítat ani se zbraněmi, ani s jaderným palivem. Izrael na nic nečekal a zařídil se po svém.
Agenti tajné služby Mosad ukořistili detailní výkresy nové proudové stíhačky Mirage, kterou měl Izrael slíbenou, ale po revizi vztahů „ostrouhal“. Díky získané dokumentaci si ji ale nakonec vyrobil sám.
Následovaly další akce připisované příslušníkům Mosadu: v roce 1965 ze skladu jaderného paliva v Pensylvánii odcizili 95 kg obohaceného uranu a o tři roky později provedli tajnou operaci Plumbat, v níž pod krytím za obchodníky koupili velké množství uranové rudy od jedné belgické firmy – naložili ji na loď fiktivní společnosti, na volném moři ji přeložili na jiné plavidlo a odvezli do Izraele.
Suroviny pro izraelský jaderný program se ale přes zprostředkovatele získávaly také ve Velké Británii, Norsku nebo Argentině. Vznik izraelského reaktoru v Dimoně byl financován napůl ze státního rozpočtu a také z darů Židů žijících v zahraničí, zejména Spojených států.
USA v pozoru
Američané sledovali „nenápadné bujení“ izraelského jaderného programu s rostoucím znepokojením. V roce 1963 americký prezident Kennedy zatlačil na izraelského premiéra Ben Guriona, aby povolil inspekce reaktoru v Dimoně.
Premiér se snažil kličkovat, ale požadavky americké administrativy se stupňovaly, až vyústily v ultimátum. USA v té době totiž vnímaly možný arabský útok na Izrael za potenciálně méně nebezpečný, než že Izrael získá jadernou zbraň a tím vychýlí rovnováhu v oblasti.
Obávali se, že by to dalo Rusům záminku nabídnout arabským zemím „jadernou záruku“. Je třeba připomenout, že šlo o období následující jen několik měsíců po vyvrcholení Karibské krize, kdy se svět ocitl na prahu třetí – a jak lidé tehdy věřili – nejspíše i zničující jaderné světové války.
V listopadu 1963 byl Kennedy zavražděn v Dallasu. Izrael se sice inspekcím nevyhnul, ale Kennedyho nástupci Lyndon Johnson a Richard Nixon již netrvali na splnění tak tvrdých podmínek jako JFK. Bývalý agent Mosadu Rafi Eitan později vyprávěl, že nad skutečným řídícím centrem reaktoru v Dimoně vyrostlo falešné centrum s falešnými ovládacími panely, které inspektorům poskytovaly fiktivní informace. Dnešní terminologií řečeno „deep fake“.
Závoj tajemství obestírá i údajné izraelské jaderné testy. Oficiálně nikdy k žádným nedošlo. Ale už v roce 1963 se objevily spekulace o podzemní jaderné zkoušce v poušti Negev. O dalším možném testu se mluví v souvislosti s incidentem Vela, který se odehrál v Indickém oceánu v září 1979. Podle dostupných informací došlo na test malé taktické jaderné zbraně ve spolupráci mezi Izraelem a Jihoafrickou republikou. Americká špionážní letadla zaznamenala dva typické záblesky – ale jestli šlo skutečně o jaderný test, musel být velice „čistý“, protože nebyl detekován žádný jaderný spad.
Kolik toho Izrael má?
Odhaduje se, že Izrael vlastní 80 až 400 jaderných hlavic, které je schopen dopravit letecky ve střelách se středním doletem, střelách s plochou dráhou letu z ponorek třídy Dolphin německé výroby nebo prostřednictvím balistických raket středního až mezikontinentálního doletu Jericho.
Obrázek o izraelském jaderném programu a jeho vojenském potenciálu se skládal postupně na základě zpráv prosakujících od začátku 60. let. Mnohé o něm vyzradil Mordechaj Vanunu – jaderný technik, který v roce 1986 prodal informace britskému deníku Sunday Times. Z nich vyplynulo, že Izrael vyvíjí nejen jaderné, ale i termonukleární zbraně. Izraelská tajná služba Mosad ho kvůli tomu vylákala do Říma, odkud Vanunua unesla do Izraele a postavila před soud, který jej odsoudil k 18 letům vězení za velezradu.
Izrael se současně všemi možnými prostředky snaží předejít tomu, aby jaderné zbraně získali jeho bližší i vzdálenější sousedé. V minulosti proto podnikl útoky proti jaderným zařízením v Iráku, Sýrii a Íránu, ať už formou leteckých náletů, sabotáže, likvidací íránských jaderných fyziků nebo nasazením počítačového malwaru, který vyřadil centrifugy na obohacování uranu v íránském Natanzu.
V současnosti je proto Izrael jedinou zemí na Blízkém východě, o níž se předpokládá, že vlastní jaderné zbraně. Nepředpokládá se sice, že by je použil, ale už samotný fat, že je má (nejspíš) k dispozici, stačí, aby si v neklidném regionu udržel dostatečnou autoritu.
