Zatímco do kin vstoupil dlouho očekávaný film o otci amerického jaderného programu Robertu Oppenheimerovi, ve světě sílí debata o šíření jaderných zbraní. A je pozoruhodné, nakolik to nechává Česko chladné.
Oppenheimer režiséra Christophera Nolana jistě spustí nové kolo spekulací na téma morálního ospravedlnění jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki, respektive debaty o jeho efektu na ukončení druhé světové války. Vyvolá diskuze o tom, jaký je reálný odstrašující efekt vlastnictví jaderných zbraní ve světle historické zkušenosti, či o stavu časomíry na „hodinách Posledního soudu“ (momentálně nejblíže ke stavu globální katastrofy od počátku publikace v roce 1947). Možná také přivede novou generaci čtenářů ke kanonickému dílu světové žurnalistiky – reportážnímu románu z Hirošimy v den její zkázy z pera Johna Herseyho (vyšlo opakovaně česky).
Ve světě geopolitiky ale kvůli narůstajícímu napětí a formování bloků nové studené války čím dál hlasitěji zaznívají hlasy, které prosazují vlastnictví jaderných zbraní jako ultimátní garanci národní suverenity. Právě to bude předmětem následujících odstavců.
Výroba jaderných zbraní není věcí velkých tajemství. U technicky vyspělých zemí s rozvinutým strojírenstvím a vlastním mírovým jaderným programem se jedná téměř čistě o otázku peněz a politického rozhodnutí a pro země, jako jsou Česko, Kanada, Německo, Jižní Korea nebo Japonsko, by v zásadě nebyl (čistě technicky vzato) velký problém vlastní jaderné zbraně v řádu několika let vyrobit.
Bomba ve sklepě
Jaderných států je na světě momentálně devět (včetně Izraele, který se k vlastnictví tohoto arzenálu nikdy oficiálně nepřihlásil), ale v dobách minulých měly pokročilé zbrojní programy mnohé další země, a to nejen země „problémové“ typu Irák, Libye nebo Jihoafrická republika (která disponovala přinejmenším šesti jadernými bombami), ale také Švýcarsko, Švédsko, Brazílie, Rumunsko nebo Itálie.
Největší technickou překážkou pro výrobu jaderné bomby je dostatek štěpného materiálu, např. plutonia nebo obohaceného uranu; po jeho získání by i pro zemi typu Česká republika hypoteticky nebyl problém sestrojit funkční jadernou zbraň.
V případě zemí, jako je Japonsko, se dokonce hovoří o „bombě ve sklepě“. Japonsko má dostatečně velkou zásobu plutonia (de facto odpadu ze svých jaderných elektráren, který se zpracovává na nové palivo typu MOX), aby vyrobilo několik tisíc jaderných hlavic, navíc má k dispozici pokročilý strojírenský průmysl a potenciální strategické nosiče. Jadernou zbraň by tak dokázalo vyrobit během několika málo měsíců. Popřípadě by mu podle takzvané součástkové hypotézy stačilo bombu „jen“ smontovat z již dostupných zdrojů podle připraveného designu. Potom mluvíme o týdnech, přičemž Japonsko popírá, že by bylo v takové situaci.
Výroba vlastní jaderné zbraně sice zatím stále není v Japonsku ze zřejmých důvodů politicky průchozí, národní sentiment se ale mění a země, která má ochranu amerického jaderného deštníku, nyní kvůli napětí vyvolanému vojenským vzestupem Číny nahlas zvažuje zapojení do konceptu sdílení amerických jaderných zbraní na způsob sdílení zbraní v NATO (viz dále). Do výzbroje navíc momentálně zavádí velké množství raket, které by v budoucnu nebylo složité osadit jadernými hlavicemi.
Další zemí v regionu, která nyní uvažuje o návratu amerických jaderných zbraní v rámci konceptu sdílení, je Jižní Korea, jejíž prezident už dokonce veřejně uvažoval o rozběhnutí domácího jaderného zbrojního programu, což by podle jeho slov neměl být technický problém. Ideu navíc podporuje 70 % občanů, kteří se bojí, zda-li by jim v případě agrese ze strany nevypočitatelného severního souseda USA opravdu přišly na pomoc – zvlášť pokud by musely zrovna řešit jinou krizi typu čínská invaze na Tchaj-wan.
Jaderné sdílení
Země typu Japonsko nebo Jižní Korea mají obrannou alianci se Spojenými státy stejně jako členové Severoatlantické aliance, ovšem u plánovačů obrany vždy existovala důvodná obava, zda by se v případě sovětského jaderného úderu na některou z těchto zemí Američané skutečně odhodlali k jaderné odvetě a vystavili se tak riziku eskalace, v důsledku které by hrozil sovětský jaderný úder na kontinentální území Spojených států.
Podobné obavy byly velice akutní zejména v Evropě, a proto byl vymyšlen koncept tzv. nuclear sharingu, ve kterém jsou americké jaderné zbraně rozmístěny v zainteresovaných členských zemích NATO bez vlastního odstrašujícího arzenálu, a pouze v případě konfliktu by přešly pod jejich přímou správu.
V současnosti jde o asi 100–150 jaderných bomb na šesti leteckých základnách v Evropě: Kleine-Brogel v Belgii, Büchel v Německu, Aviano a Ghedi v Itálii, Volkel v Nizozemsku a na základně Incirlik v Turecku (technicky v Asii).
Bomby jsou uloženy v podzemních trezorech a aktivují se pomocí kódů, které zná pouze přesně určený americký personál, který má k bombám v dobách míru exkluzivní přístup.
Jelikož v osmdesátých letech byla podepsána Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu v Evropě, zůstaly zde pouze tyto „hloupé“ gravitační bomby B61, které nemohou reálně plnit funkci odstrašení proti plnému strategickému úderu. Sloužily ale jako deterent proti obávané invazi konvenční sovětskou početní přesilou či menším vojenským akcím. Smlouvu vypověděl v roce 2019 prezident Trump, ale situaci na poli jaderného sdílení v Evropě to zatím nezměnilo.
Poláci chtějí bombu
Jistou změnu může přinést pasivita Německa, protože bomby lze nést a shazovat pouze z certifikovaných letounů NATO, jenže certifikovaným německým stíhačkám Tornado končí životnost a Německo přes původní velké sliby o Zeitenwende (dějinném zlomu, se kterým se pojí určitá změna v německých postojích) u nákupů nových letounů F-35 opět neprokazuje dostatečnou pružnost.
Situace by rádi využili Poláci, kteří by se dle slov všech svých nejvýznamnějších představitelů rádi do programu sdílení zapojili, klidně i na úkor Němců, pakliže by ti z programu museli odejít.
