Dlouhá a úporná jednání o tom, jak by se po „rozletu“ minulých let měly členské státy Evropské unie opět ukáznit, ale nepřipravit se přitom o možnost investovat, skončila tento týden v Bruselu příjemným kompromisem. Ten předpokládá návrat k fiskální kázni, tak jak ji vyžaduje evropský Pakt stability a růstu, ale dovoluje státům, aby při tom postupovaly do značné míry individuálně a vlastním tempem.
Konečnou podobu kompromisu „vydřeli“ ve středu ministři financí Francie a Německa Bruno Le Maire a Christian Lindner. Právě Francie reprezentuje zájmy zemí, které si přejí podněcovat ekonomiku větším utrácením, zatímco Německo stojí v čele šiku těch spořivých a disciplinovaných.
Ostatní ministři financí pak ujednání „na dálku“ schválili. V podstatě za pět minut dvanáct, protože „sedmadvacítka“ se už dávno dohodla, že pozastavení platnosti „paktu stability“ končí letošním 31. prosincem a od nového roku se jede zase podle pravidel.
Ta budou tedy zachována, ale zároveň modifikována. Nadále platí, že členské státy EU, a zejména pak ty, které spadají do eurozóny, nesmí mít rozpočtový deficit nad tři procenta HDP a jejich státní dluh nesmí přesahovat 60 procent HDP.
Protože většina členských států tyto požadavky (a zejména ten druhý týkající se zadluženosti) neplní, zavazují se nyní, že budou v příštích čtyřech až sedmi letech provádět takovou rozpočtovou a fiskální politiku vedoucí k jejich dosažení. Každá vláda vypracuje individuální plán, který předloží ke schválení Evropské komisi. Ta pak bude spoludohlížet na jeho plnění.
Do těchto plánů nebude tedy možné vepsat, co koho napadne – Německo prosadilo, aby obsahovaly „ochranné klauzule“, zavazující danou vládu k minimálnímu snižování deficitu a dluhu v daném období, pokud je ovšem v červených číslech. Například státy, jejichž dluh přesahuje 60 procent HDP, ho mají povinně snižovat nejméně o půl procenta HDP ročně. Ty s dluhem nad 90 procent HDP z něj musí ukrajovat ročně jedno procento HDP.
Tato relativně volná pravidla by měla ponechat členským státům jistý prostor pro dodatečné výdaje, které vyžaduje bezpečnostní situace v Evropě, klimatická změna či stárnutí populace. Skoro všechny musí tváří v tvář agresivnímu chování Ruska navýšit výdaje na obranu tak, aby dosáhly aspoň dvou procent HDP, což je mimo jiné také závazek těch, které jsou členy NATO.
„Zelená tranzice“ vyžaduje investice do obnovitelných zdrojů energie, jaderné energetiky, do úsporných budov či udržitelného vytápění. A stále početnější senioři zvyšují tlak na veřejné zdravotnictví a sociální služby.
Maastrichtská kritéria stále platí
Takzvaná „maastrichtská kritéria“ (deficit pod tři procenta HDP a dluh pod 60 procent) byla schválena už v 90. letech jako příprava na zavedení společné měny. Posléze byla převedena do Paktu stability a růstu, který byl několikrát revidován. Postupem času se ukázalo, že řada členských zemí není schopna dodržovat předepsané stropy, a „pakt“ se postupně stával prázdnou skořápkou, ačkoli vlády na jeho základě dál posílaly do Bruselu každoroční „programy stability“ či „konvergenční programy“ pro země mimo eurozónu.
Vlády EU pozastavily dodržování paktu v roce 2020 kvůli ekonomickým dopadům covidové pandemie. V roce 2022 přestávku prodloužily, protože v důsledku ruské agrese proti Ukrajině čelila Evropa energetické krizi. Domluvily se, že platnost paktu obnoví od ledna 2024 – už proto, aby umožnily schválení revidovaného rozpočtového rámce EU před červnovými eurovolbami.
Od kompromisu si slibují, že bude vlády tlačit ke snižování dluhu i schodku veřejných financí, ale zároveň jim neznemožní do jisté míry investovat a držet tak krok se světem. EU se potýká s velmi slabým hospodářským růstem a přísná rozpočtová kázeň, spolu se stoupajícími úroky z úvěrů, by mu nepomohla.
Spojené státy například dosahují daleko lepších hospodářských výsledků také proto, že se „nebojí“ červených čísel – podle Mezinárodního měnového fondu bude americký rozpočtový deficit napřesrok činit sedm procent, zatímco ten evropský poklesne na průměrných 2,7 procenta.
Česká republika si přes výrazný růst dluhu i schodku v posledních letech vede v evropském srovnání zatím celkem dobře – ministerstvo financí předpovídá letošní negativní rozpočtový schodek ve výši 3,6 procenta HDP, napřesrok by měl být 2,2 procenta.
Státní dluh představoval ke konci září 62,9 procenta HDP. S těmito čísly by se Česko, pokud by mělo zájem, mohlo celkem úspěšně ucházet o přijetí eura, zvláště kdyby prokázalo pozitivní trend do budoucna. Umožnilo by mu to hrát vlivnější úlohu v evropském „klubu“ – například aktivně spolurozhodovat o budoucích fiskálních pravidlech, která dosud musí jen pasivně přijímat.
