ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Ukrajinu čeká těžká zima. Ani letní kurská ofenzíva, která sice prokázala schopnost „vítězit“, a tím oživit chladnoucí podporu Západu, nijak zásadně nezměnila strategické rozložení sil ani trajektorii konfliktu. Kreml je totiž zřejmě přesvědčen, že dokáže zemi ve válce udržet tak dlouho, až se Západ unaví a Ukrajinu tak či onak opustí.
Mezitím ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pravděpodobně věří, že jeho schopnost kompromisu je vzhledem k ruské brutalitě a obrovským obětem, které Ukrajina doposud přinesla, omezená. Ukrajinci se dále obávají, že jakákoliv přestávka v bojích ve formě příměří docílí jen toho, že Rusku poskytne čas na obnovu armády a schopnost obnovit válku z lepšího výchozí postavení v budoucnu.
Ukrajinci jsou z konfliktu unavení a to nejhorší – kvůli Rusy zničené energetické síti – je teprve čeká. Není tak divu, že novinové titulky hlásají, že podle posledního průzkumu, který proběhl v srpnu a říjnu 2024, se nyní v průměru 52 % Ukrajinců vyslovuje pro rychlé řešení války vyjednáváním. To je pozoruhodný nárůst oproti roku 2023, kdy se takto vyjádřilo pouze 27 % dotázaných, což odráží nárůst 25 procentních bodů za pouhý jeden rok.
Jenže pokud do průzkumu nahlédneme, ukáže se poněkud složitější obrázek. „Ukončení války vyjednáváním“ znamená, že si mnozí přejí mír a vyjednávání, ale bez kapitulace. Z těch, kteří jsou pro ukončení války vyjednáváním, pouze polovina souhlasí s tím, že by Ukrajina měla v rámci mírové dohody učinit územní ústupky. To naznačuje, že skutečný počet Ukrajinců ochotných vyjednávat a postoupit území, pro Rusy podmínka sine qua non (bez které nelze, pozn. red.), se blíží jen 27 % z celkového počtu respondentů.
Trump na scéně: Přijde nový sekáč?
Po tisíci dnech plnohodnotné invaze Vladimira Putina na Ukrajinu se zdají být zřejmé tři skutečnosti.
Za prvé, Rusko prohrává. Své vojáky degradovalo na kanonenfutr, platí zcela neúměrné lidské náklady za relativně bezcenné a extrémně pomalé územní zisky; velice rychle spaluje své ekonomické rezervy a budoucnost země zastavuje do zastavárny v Pekingu.
Za druhé, Ukrajina bohužel prohrává také, a v mnoha klíčových aspektech rychleji než Rusko. Ukrajinské síly jsou roztaženy na příliš dlouhé frontě a politici evidentně nejsou schopni vyřešit nedostatek personálu u pěchoty, což je hlavním ukrajinským problémem, tedy pokud jde o boje samotné. Energetická infrastruktura země mimo jadernou energetiku byla z většiny zničena nebo těžce poškozena a obyvatelstvo čeká velmi krutá zima, kdy mnohde celé hodiny a možná i dny nepůjde elektřina.
Třetí skutečnost: zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA nahlodává všechny staré předpoklady.
Začněme tím, že zopakujeme, že Trump je lecčím, ale ne ruským agentem. V roce 2016 Rusko (tehdy hlavně prostřednictvím Prigožina) sice zasahovalo do amerických voleb, ale primárně s cílem vyvolat v zemi chaos; Kreml si ve skutečnosti nemyslel, že by Trump mohl volby vyhrát.
Úzus v Moskvě byl, že Hillary Clintonová má mandát od elit, a proto jsou volby rozhodnuty předem, samozřejmě i proto, že ruští technologové moci podle sebe soudí tebe a tak předpokládali, že západní volby jsou výrazně víc řízené shora, než ve skutečnosti jsou, prostě proto, že ruský systém je řízenou demokracií.
Navzdory tomu, že se Putin veřejně hlásil k podpoře Harrisové, Rusové si od Trumpa slibují rozhádání Západu a vnitřní spory o cla a roli USA v NATO, což jim potenciálně otevírá prostor přesně pro ten druh imperiální politiky 19. století, ve kterém se Putin tak rád vzhlíží.
Ale nezapomeňme, že navzdory Trumpovu opakovaně vyznávanému obdivu k Putinovi byla na konci prvního Trumpova prezidentství americká politika vůči Rusku tvrdší než kdykoli předtím od konce studené války. Pravda, bylo to do značné míry proto, že otěže politiky k Rusku převzal Kongres, ale Trump nebyl ochoten vynaložit politický kapitál, aby tomu bránil. Navíc to byly jím poslané Javeliny, nikoliv tragické dědictví Obamovy politiky, co pomohlo zastavit ruské tanky u Kyjeva.
Bez ohledu na všechny neustále se rojící články, které sebevědomě tvrdí, že v podstatě čtou jeho myšlenky, je Trump nepředvídatelný. Na tom, co kdy řekl, prakticky nezáleží. Je dost dobře možné, a dokonce pravděpodobné, že Trump sám nejspíš ani pořádně neví, co má v této otázce v plánu. A tu představu, kterou má, si je schopen přes noc dvakrát rozmyslet.
Připomeňme např. jeho rozhodnutí, aniž by se poradil se svým viceprezidentem, ministrem zahraničí nebo poradcem pro národní bezpečnost, na poslední chvíli změnit svůj rozkaz a odvolat odvetný útok na Írán poté, co Íránci sestřelili americký dron. Tento instinktivní obrat oproštěný od jakéhokoli formálního rozhodovacího procesu, ukazuje Trumpa jako přemýšlivějšího, než se zdá, když vyhrožuje nepřátelům USA „totálním zničením“ (kdy ale zároveň sliboval, že Spojené státy vymaní z blízkovýchodních válek).
Hodně bude záležet také na tom, kdo bude nakonec v Trumpově týmu. Ukrajina zatím žádné vánoční dárky nedostala, protože Mikea Pompea ani Liz Cheneyovou navzdory přání tradičního republikánského zahraničněpolitického establishmentu Trump do administrativy nakonec nepozve.
