KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nejistota kolem dalšího cenového vývoje v Česku se v poslední době zamotává a houstne tak, že by se dala krájet. Přesto je stále možné slyšet konejšení o tom, že inflace ustupuje, že klesá na přijatelnou míru. S tím, že až se v příštím roce vrátí do tolerančního pásma kolem dvou procent, tak už bude v zemi lépe a lidem se bude zase dobře žít… Je to však značně zavádějící vize hraničící s mýtem.
Faktem totiž je, že i když inflace čili index spotřebitelských cen „vyšumí“, tj. „zdrcne se“ na – veřejností jakž takž – akceptovatelnou úroveň, zůstane po ní reálná pohroma, trvale negativní důsledky.
Je nutno mít stále na mysli, že inflační pnutí po sobě zanechalo a zanechává spoušť a skvrny, jež bude těžké vyzmizíkovat a to bez ohledu na to, zda a kdy poklesne na únosnou hladinu. Podstata problému se skrývá v této informaci: jak potvrdila nedávná studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), ceny v České republice od roku 2019 do současnosti vzrostly o 40,6 procent. A to není inflaci v Česku konec, neboť ceny se meziročně nadále zvyšují.
Tak či tak, nejen že cenová hladina během nějakých tří let vyskočila o skoro 41 %, ale lidem (analogicky i firmám, apod.) se úměrně tomu znehodnotily jejich úspory, samozřejmě nikoliv nutně v plné míře, neboť záleželo na tom, jak úspěšně (či neúspěšně) se jim je dařilo zhodnocovat.
Jinak řečeno, ceny v Česku vzrostly nastálo; v dohlédnutelném horizontu není pravděpodobné, že by se mohly reálně vrátit zpět o 40 procent. Cenová hladina se tedy nevrátí na úroveň roku 2019, ale zůstane tu zcela nová hladina, která je pro mnohé špatně snesitelná. Také úspory se znehodnotily nastálo a již to nejde vzít zpět.
Nelze tedy mluvit o jakékoliv verzi návratu ke starým dobrým předinflačním časům. Právě v tom je zhouba a klíčový důsledek jevu zvaného inflace. Inflace užírá kupní sílu a této síly u nás za více než 2 roky užrala notný kus. I kdyby inflace třeba hned zítra klesla na nulu, značná část kupní síly obyvatel prostě zmizela v nenávratnu.
Samozřejmě, že inflaci někomu (je mnoho podnikatelů či zaměstnanců, jejichž příjmy od roku 2020 nevzrostly ani o haléř…) částečně kompenzovaly zvýšené mzdy, respektive platy. Ale ty jednak nerostly tak rychle jako inflace a jednak, i kdyby rostly srovnatelně, nemohly by lidem kompenzovat znehodnocení úspor.
I statistika mluví jasnou řečí, i když jde jen o zprůměrovanou hru s čísly. Průměrná mzda ve 3. čtvrtletí roku 2023 stoupla na 42 658 korun, což dělá meziroční nárůst 7,1 procenta. Reálně však po započtení inflace, která v tomto období činila 8 procent, se mzda reálně snížila o 0,8 procenta. A to mluvíme o období, kdy je inflace snad už dost daleko za svým kulminačním bodem.
Připomeňme, že meziroční inflace v ČR začala viditelně a nepříjemně stoupat řekněme v září či říjnu 2021, kdy se vyhoupla nad 5 procent. V lednu 2022 (tehdy se fakticky ujala vlády Fialova pětikoalice) už dosáhla 10 %. V září toho roku se vyhoupla na rekordní hodnotu 18 procent. Od té doby klesá, nejprve nesměle a nyní stále jen pomalu, když v říjnu byla nad 8 procenty a za listopad se dostala na 7,3 %, což Česko řadí k těm inflačně horším zemím v rámci EU.
