ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Již před volbami převažoval jasný názor, že ať UŽ pomyslné vládnoucí žezlo nejsilnější mocnosti světa po Bidenovi převezme jeho viceprezidentka Kamala Harrisová nebo prostořeký bývalý prezident Donald Trump, Čína bude poraženou entitou. Přestože se totiž tito dva kandidáti a k nim přidružené politické tábory nebyly schopny shodnout prakticky na ničem, byť jen zdánlivě zásadním, otázka nutnosti čelit Pekingu a jeho vzrůstající moci ve světě se stala až nečekaně silným svorníkem.
Bývalý realitní magnát na ní dokonce postavil nemalou část své předvolební rétoriky a nyní se čeká, kolik jeho ostrých slov se přetaví v reálné politiky. Království středu však očividně nehodlá jen tiše sedět a pasivně čekat na kroky své protistrany.
Diskuze o nové politice vůči rodící se asijské velmoci se tak roztáčí na plné obrátky. O co se v této vysoké hře hraje a kdo jsou hlavní protagonisté?
Trable jednoho velvyslance
Jak píší Financial Times, čínská ambasáda ve Washingtonu má v posledních týdnech obzvláště napilno. Její velvyslanec Sie Feng se totiž horlivě snaží navázat kontakty s Trumpovým okolím a lidmi, kteří pravděpodobně budou spoluutvářet prezidentovu zahraniční, bezpečnostní a obchodní politiku. Peking si tak zřejmě uvědomuje nutnost udržovat otevřené komunikační kanály, což je ostatně jeden z hlavních výstupů sanfranciské schůzky prezidentů Bidena a Si v listopadu loňského roku.
Sám tento fakt tak potvrzuje ústup Číny od tzv. diplomacie vlčích válečníků, tedy ostré eskalační rétoriky, jež byla ještě nedávno typickým rysem čínských ambasadorů. Jak se však zdá, Trumpovo okolí není alespoň prozatím k podobným sezením přístupné a o své politice vůči Číně jakožto „strategickému soupeři“ si očividně touží rozhodovat samo, bez vnějšího zásahu.
Situace přitom dle zpráv není o moc lepší ani u širšího spektra politiků a jejich poradců z Republikánské strany, kteří se zdráhají navazovat kontakty s čínskými zástupci ještě více než dosud stále vládnoucí demokraté. Dle mnohých tak pomalu, avšak jistě dochází k utužování jakéhosi „anti-čínského konsensu“ mezi oběma partajemi, které se navzdory očividně končícímu období konsensuální politiky dokážou zcela vzácně shodnout na tvrdém přístupu vůči „království středu“.
Dosud nejzarytější „jestřábové“ v podobě republikána Mikea Gallaghera se sice z politiky povětšinou stáhli, prohlubující se skepsi americké politické elity to však nezměnilo. V kuloárech na Capitol Hill i v přilehlém okolí se přitom začíná hovořit o tom, že Čína nehraje s Amerikou fér hru.
Minimálně v tom smyslu, že během podobných rozhovorů – od úrovní diplomatů až po vysoké státníky – nedochází ke konstruktivnímu řešení sporných otázek, ale spíše ke zdvořilostnímu „small talku“, přičemž následná diskrepance mezi slovy a reálnými politickými skutky Číny začíná být pro Spojené státy nestravitelná. Že takováto konstelace nahrává k prohloubení nedůvěry, možná až určitého nepřátelství mezi oběma stranami sporu, zřejmě příliš nepřekvapí.
Slet jestřábů
Ostatně podobný obraz vykreslují i dosud ohlášené nominace na pozice předních osobností v oblasti zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky v rámci Trumpovy rodící se administrativy, jež by se s trochou obrazotvornosti daly označit za slet protičínských jestřábů.
Prozatím se sice zdá, že se nenaplní čínské obavy z návratu prostořekého podporovatele tchaj-wanské nezávislosti Mikea Pompea, nicméně i jeho nástupce v pozici ministra zahraničí, Marco Rubio, proslul svým ostrým přístupem k rodící se asijské velmoci. A to ještě v dobách, kdy snaha angažovat Čínu v co možná nejhustší síti mezinárodních závazků a učinit z ní odpovědného „podílníka“ globální politiky, byla stále živou vládní politikou.
Rubio rovněž vstoupil ve známost jako kritik stavu lidských práv v Sin-ťiangu a pomyslného „utahování šroubů“ v Hongkongu. Nepřekvapí proto, že se dostal na čínský sankční seznam a bude tak prvním americkým ministrem zahraničí, který je takto Čínou vnímán.
Avšak možná ještě větší skepticismus budí jeho floridský kolega Mike Waltz, jenž se má stát Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost. Daná funkce je sice v Trumpově podání vnímána jako velmi nejistý byznys, neboť bývalý prezident během svého prvního období na této židli vystřídal hned čtyři osobnosti, to však nic nemění na výrazném anti-čínském sentimentu, který Waltz do funkce přináší.
Tento dekorovaný válečný veterán, jenž opustil armádu v hodnosti podplukovníka, aby se vzápětí stal členem Sněmovny reprezentantů a zarytým podporovatelem Trumpova MAGA hnutí, totiž Peking kritizuje dlouhodobě. Slavným se stal jeho krátký esej pro The Economist, ve kterém otevřeně hovořil o slabosti Bidenovy administrativy, jež dle jeho mínění vedla k rozhoření konfliktů na Ukrajině a Blízkém východě.
Ty nejenom destabilizovaly mezinárodní bezpečnostní situaci, ale především nutily Washington rozptýlit své síly a zdroje po celém světě, namísto jejich soustředění v Indopacifiku a držení Číny v šachu. Bidenovo prezidenství a jeho případné pokračování v podobě Kamaly Harrisové (článek byl napsán před volbami) by dle Waltze znamenalo výrazné vítězství pro Peking.
Budoucí Trumpova politika by tedy měla být jasná – rychlé ukončení světových krizí a zaměření se na soupeření s rudým čínským drakem. Podobné – i když zdaleka nikoli tak vyhraněné – postoje vůči Číně zaujímá i Pete Hegseth, kandidát na ministra obrany, jenž však doposud proslul spíše svojí kritikou stavu americké armády, konkrétně „woke“ politik a s ní spojených DEI (diverzita, rovnost a inkluze) opatření. I on však v poslední době začal hovořit o nutnosti zacílit na největšího vyzyvatele americké moci, tj. Peking.
