KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Scénář ze summitu EU z konce minulého týdne nemá obdoby: Viktor Orbán, předseda vlády desetimilionového Maďarska, drží pod krkem 26 lídrů ostatních členských zemí EU, které mají skoro půl miliardy obyvatel.
V jednu chvíli „povolí“, tedy vypaří se po anglicku z jednací místnosti v okamžiku rozhodování a použije tak kreativně nástroj „konstruktivní abstence“. Všichni se radují, že EU přece jen dokázala formálně zahájit přístupové jednání s Ukrajinou.
A když pak o pár hodin později při jednání o finanční pomoci Ukrajině „nepovolí“, neodejde, trvá na svém i ve tři ráno, je z toho patová situace a zbytek EU hledá způsob, jak z ní vybruslit.
Orbánovy obstrukce: stojí hodně času, úsilí i peněz (v podstatě nás všech)
Z vrcholného maďarského politika činí jeho kroky pro leckoho nejen „uličníka a taškáře“, ale také obdivovaného kverulanta, který se k prosazení svých cílů dokáže postavit obrovské přesile. Jeho fanoušci ovšem zapomínají, že jsou to právě demokratické rozhodovací procesy, které mu umožňují se takto vymezovat, a ostatním znemožňují ho za to jakkoli trestat.
Má samozřejmě plné právo být proti – stejně jako má plné právo, když už nedokáže ustát politický tlak, odejít na chvilku ze zasedačky a nenastolit veto, tedy umožnit konsensus.
Komentátoři si hojně kladou otázku, proč to dělá. Proč se staví proti všem, svolává na svou hlavu hromy a blesky? Co z toho má? Nebo co za to má, vezme-li se v úvahu, že jeho postoje vyhovují především ruskému Vladimiru Putinovi? Stojí mu pohlazení z Moskvy za to? A maďarské společnosti?
Orbán velmi těžce nese, že Evropská komise upírá Maďarsku přes 30 miliard eur dotací z různých fondů kvůli porušování zásad vlády práva. Politik jeho nátury se nenechá jen tak klepnout přes prsty. Krom toho vidí, že ony zadržované peníze ekonomika jeho země nutně potřebuje. Přihazuje proto sázky, přilévá olej do ohně, a hle, ono to funguje!
Těsně před summitem Evropská komise uvolnila pro Maďarsko deset miliard. Orbán vzápětí umožnil politické gesto vůči Ukrajině, ačkoli týdny avizoval, že to neudělá. O zbývající dotace bojuje nyní tím, že blokuje finanční pomoc Ukrajině ve výši 50 miliard eur, které mají umožnit Kyjevu udržet stát nad vodou i za válečného stavu.
Nyní půjde docela banálně o to, zda se komise domluví s vládami a peníze pustí, nebo zda se souboj opět vyhrotí v psychodrama na příští schůzi Evropské rady někdy koncem ledna nebo začátkem února.
Co z toho má, nebo spíše co za to má?
V prvních týdnech roku 2024 tak budeme sledovat, jak Komise sonduje, co by Orbán udělal, kdyby dostal zbývajících 20 miliard. Lze mu věřit, když říká, že je to „zcela propojeno“ s jednáním o navýšení sedmiletého rozpočtu EU, které zahrnuje i peníze pro Ukrajinu? A budou všechny vlády členských zemí souhlasit s takto oportunistickým postupem, hraničícím s cynismem?
Hlavní kluby v Evropském parlamentu už „buntují“, že to nepřichází v úvahu. Je lepší být zásadový a poškodit Ukrajinu, nebo se trochu pokřivit, ale dostát učiněným slibům?
Neboli – co je důležitější: zásadní podpora Ukrajiny (33 miliard úvěrů, 17 miliard dotací, na 4 roky), nebo přísné lpění na zásadách a hodnotách, které Orbán nerespektuje? A co další souvislosti – pokud se Evropský parlament postaví rozhodně proti, nakolik to může poškodit šance Ursuly von der Leyneové, až se bude ucházet o jeho přízeň v případě (pravděpodobné) opětovné nominace na předsedkyni Evropské komise.
Jde navíc také o peníze z „mírového nástroje“
V sázce navíc není jen oněch 50 miliard. Maďarsko blokuje také uvolnění 500 milionů eur, posledního dílu z evropského mimorozpočtového „mírového nástroje“, ze kterého se dosud nakupovaly zbraně, střelivo a technika z arzenálů členských států pro Ukrajinu.
Vysoký představitel pro zahraniční politiku Josep Borrell chtěl tento fond navýšit o 20 miliard, ale u vlád nepochodil. Navrhuje proto pět miliard na rok 2024, ale i zde se staví proti Maďaři. Je nabíledni, že i tento zádrhel je propojen s jednáním, které skončilo patem v noci ze čtvrtka na pátek.
A nejen to. EU jednoznačně zaostává v plnění svých slibů vůči Ukrajině, pokud jde o zbraně i střelivo. V okamžiku, kdy visí stále hrozivější otazník nad americkou pomocí (prezident Biden sliboval 60 miliard dolarů) a kdy pravděpodobný kandidát Republikánské strany Donald Trump zpochybňuje dosavadní americký přístup, bude EU muset být připravena převzít břímě podpory napadené sousední zemi na sebe.
Částka 1,5 miliardy eur, která má putovat do nově zřizovaného evropského Fondu obrany, vypadá směšně ve srovnání s potřebami – a se závazkem, že EU zůstane po boku Ukrajiny „stůj co stůj“.
Drobnější, nicméně potenciálně složitou komplikací se mohou stát i další požadavky na navýšení unijního rozpočtu na léta 2021–27. Itálie a Francie naléhají, aby se financovala nová migrační politika, hlavně dotace pro státy, odkud migranti přicházejí, včetně Turecka.
Bohatší „spořivé“ státy osekaly návrh Komise ze 66 na 21 miliard. Z toho 17 má jít na Ukrajinu ve formě dotací, takže na všechno ostatní připadají čtyři miliardy. Uvidíme, co zbyde z této předběžné dohody, až se to vládám do konce ledna „rozleží“.
Orbán licituje, využívá unijní výhody a pojistky
Orbán jako zkušený evropský harcovník dobře ví, že bude mít ještě mnoho možností poškodit proces vyjednávání s Ukrajinou – vždyť státy rozhodují jednomyslně o uzavření každé kapitoly. Ví ovšem také, že zbývajících 26 vlád může fond pro Ukrajinu vytvořit mimo rozpočet EU a obejít tak jeho veto.
Bude tedy dál tlačit na pilu, ale s rozmyslem, jinak se ocitne „sám na mrazu“. Bude licitovat – je si vědom, že posledně zmíněná možnost se nelíbí nejen jemu, ale ani ostatním, protože je komplikovaná a symbolizuje nejednotu. Instinkt v EU velí jednoznačně dosahovat konsensu, pokud to jenom trochu jde, i za vysokou cenu.
Mýlí se ti, kdo říkají, že nic z tohoto by se nedělo, kdyby EU Maďarsko nepronásledovala kvůli korupci, potlačování svobody médií a občanské společnosti nebo nezávislosti justice. Naopak. Právě tím, že komise Maďarsko potrestala a upřela mu vysoké peníze, si vytvořila páku, kterou může dnes na Orbána účinně použít.
Kdyby toho nebylo, maďarský vladař by pravděpodobně stejně škodil, k potěšení Kremlu, ale Unie by byla bezbranná. Takto se mohou obě strany oddávat handlování s penězi, zásadami a zahraničně-politickými prioritami, jako někde na bazaru. Ale aspoň že tak.
Na závěr se vraťme k Orbánovu pozoruhodnému odchodu ze sálu ve čtvrtek navečer, kdy si „odskočil“ údajně na kafe a ostatní mezitím pozvali Ukrajinu (a Moldavsko) k jednání o vstupu do EU. Podle dostupných pramenů vždy existovala teoretická možnost takovéto „konstruktivní abstence“, ale podle znalců nebyla v EU nikdy použita při rozhodování na nejvyšší úrovni.
Na jedinou paralelu, byť nepřímou, si vzpomněl belgický tisk – připomíná gesto krále Baudouina, který nechtěl za nic na světě podepsat zákon povolující umělé přerušení těhotenství v roce 1990. Proto v březnu zmíněného roku abdikoval; jakmile byl zákon schválen a podepsán jeho zástupcem, vrátil se na trůn. Všichni byli spokojeni.
