V Evropské unii existuje „obrovská hrozba“ teroristického útoku před letošními Vánocemi, a to kvůli válce mezi Izraelem a Hamásem, která polarizuje západní společnost, varovala tento týden eurokomisařka pro vnitřní věci Ylva Johanssonová. Její naléhavé upozornění, zcela na místě, potěšilo nepochybně většinu ultrapravicových a nacionalistických politických uskupení napříč kontinentem, které na odporu proti imigraci, a zejména té muslimské, budují svou popularitu a získávají politické body.
Mimořádně krvavá a brutální fáze blízkovýchodního konfliktu, kterou se zděšením sledujeme od října v přímém televizním přenosu, funguje jako katalyzátor – urychlovač zkratkovitých reakcí. Miliony „obyčejných“ lidí, kterým už předtím vadila zejména v západní Evropě významná přítomnost muslimské menšiny, teď děsí hojně navštěvované demonstrace na podporu Palestinců a hesla při nich pronášená.
Vraždění v Gaze naopak podněcuje radikalizaci mladých muslimů třetí či další generace, kteří sice nikdy nebyli na Blízkém východě ani v severní Africe, ale jsou kvůli prekérnímu postavení v západní společnosti snadnou obětí džihádistických ideologů, vybavených díky vojenskému postupu Izraele přesvědčivou argumentací.
Přidejme k tomu masovou přítomnost ukrajinských utečenců v mnoha evropských zemích, zejména pak také v České republice, kteří spíše než nenávist vyvolávají u části domorodé populace skřípění zubů, šikovně využívané místními populisty. Napříč Evropou se odehrává nekončící propad životní úrovně, který začal za covidové krize, a kvůli rostoucím cenám energií, celkové inflaci a nedostupnosti bydlení stále trvá.
Ultrapravice a jí podobné formace mají tedy k dispozici úrodnou půdu pro své stále úspěšnější působení. Tím spíš, že většina evropských vlád, vesměs pravého, řidčeji levého středu působí bezradně – už proto, že ani nemohou nabízet laciná řešení.
Když pravice shrábne levici
Za této situace sledujeme, jak se v mnoha zemích krajní pravice proměňuje, aby se zbavila přídomku „krajní“ a definitivně rozbila „sanitární kordon“, který kolem ní mainstreamové politické strany léta budovaly.
Volební vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku či spoléhání švédské vlády na ultrapravicové Švédské demokraty ukazují, že se to již děje. Wilders ostatně v kampani před listopadovými volbami už ani nepotřeboval provozovat svou protiislámskou a protievropskou rétoriku; po dvou desetiletích na politické scéně všichni dobře vědí, co si myslí. Zaměřil se proto na ekonomické trable každodenního života – a stáhl tak na svou stranu i část nespokojených voličů tradiční pravice.
Předsedkyně francouzského Národního sdružení Marine Le Penová si dokonce vyšlápla – spolu se smetánkou establishmentu Páté republiky – v čele nedávné pařížské demonstrace proti antisemitismu, ačkoli její tatík a zakladatel strany Jean-Marie Le Pen proslul mimo jiné jako popírač plynových komor a holocaustu.
Sotva ji ale mohli vyhodit – podle průzkumů veřejného mínění by v případě konání okamžitých prezidentských voleb porazila nejen Emmanuela Macrona, ale i svého pravděpodobného příštího vyzyvatele, expremiéra Édouarda Philippa.
Sjeli se ve Florencii koordinovat taktiku před volbami do EU
Sněm těchto partají minulý víkend ve Florencii ukázal změnu taktiky, která by jim mohla v budoucnu přinést ovoce v podobě jak příklonu voličů, tak vybudování určité shody na evropské úrovni, která jim dosud citelně chyběla. Zmíněné strany, ale také italská Liga Mattea Salviniho, Alternativa pro Německo, belgický Vlámský blok, portugalská Chega, španělský Vox se dnes shodují, že nebudou už žádat vystoupení svých zemí z Evropské unie nebo z eurozóny, že nebudou usilovat o rozbití či rozmělnění EU, ale o její „přeměnu zevnitř“, jak v projevu hlásal Salvini.
„Nebudeme pěstovat pravicový extremismus, ale prosazovat myšlenku jiné Evropy založené na svobodě,“ mlžil italský populista. Gerolf Annemans z Vlámského bloku byl přesnější: „Nejsme proti Evropě, ale pro Evropu. Sen o Evropě znásilnili zelení a levicová politická třída. V boji proti této jejich EU musíme spolupracovat.“
Tento posun vytváří prostor pro lepší souznění různých proudů národovectví, nesnášenlivosti a populismu. Je celkem logické, že jak sílí napříč kontinentem, hledají tito politikové styčné body a cesty k sobě navzájem. Není tedy divu, že florentské rokování radostně pozdravil maďarský premiér Viktor Orbán. Po vítězství Roberta Fica, politika podobného ražení na Slovensku, budeme napřesrok s napětím očekávat parlamentní volby v Rakousku, kde se krajně pravicoví Svobodní už řadu měsíců zabydlují v průzkumech na čelném místě.
Budoucnost ukáže, jak silná bude vůle těchto partají ke skutečné spolupráci. Spojuje je zajisté odpor vůči imigraci, zejména muslimské, do značné míry také proti počínání Evropské unie, například její Green Deal. Zásadně se však neshodují, pokud jde o vztah k Židům a Izraeli; některé tyto strany jsou otevřeně antisemitské, jiné proizraelské. Další dělící čárou je vztah k Rusku – zatímco Lega, Národní sdružení nebo rakouští Svobodní pěstovali vždy vřelé kontakty s Kremlem, například německá AfD je sveřepě protiruská.
Sporná je do jisté míry konec konců i otázka migrace. Tomio Okamura z české SPD musel na tribuně florentského sezení trochu bruslit, aby propojil odpor vůči ilegální imigraci a zároveň proti přerozdělování žadatelů o azyl podle předem stanovených kvót, což byl vždy důležitý italský požadavek. Vyřešil to výzvou, aby Itálie už na své území prostě nikoho nevpustila – a hotovo.
Může ultrapravice ovlivnit podobu budoucího EP?
Evropský parlament tradičně ovládají čtyři strany, rozprostřené napravo a nalevo od politického středu – lidovci (EPP), liberálové (Renew), socialisté (SaD) a Zelení. Málokdy se podaří prosadit něco proti jejich vůli. Tyto strany mají absolutní většinu poslanců a fungují jako jakýsi garant zachování základních hodnot a programových cílů EU.
V poslední době se, právě pod vlivem sílící krajní pravice a snahy EPP zalíbit se svým voličům, párkrát povedlo tuto praxi obejít, nehledat tedy kompromis mezi zmíněnými partajemi, ale přibrat do hry zejména euroskeptické Evropské konzervativce a reformisty (ECR), kam patří také poslanci za českou ODS. Typickým příkladem bylo nedávné schválení velmi osekané podoby normy Euro 7 stanovující limity pro emise z automobilů, kdy ECR de facto spojila síly s EPP.
Stejně jako před volbami v roce 2019 se tudíž i letos množí obavy, že by výše popsaná nadpoloviční většina mohla vzít zasvé. Spekuluje se o masovém přílivu zástupců krajně pravicových stran do klubu Identita a demokracie (ID) a také posílení ECR, kde spolu s ODS sedí například hlavní strana italské vládní koalice Bratři Itálie nebo dosavadní polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS). Podle průzkumu organizace Europe Elects by se ID mohla stát čtvrtým nejsilnějším klubem v EP, hned za lidovci, socialisty a liberály. Jiné odhady jí dokonce přisuzují třetí místo.
Pro získání většiny v 705členném EP je zapotřebí 352 poslanců. Pokud by se ID a ECR spojily s EPP, měly by podle Europe Elects být po volbách schopny dát dohromady 344 mandátů. Kdyby získali na svou stranu některé nezařazené poslance, což jsou dnes například zákonodárci zvolení za maďarský Fidesz, těsné většiny by mohli dosáhnout.
Přes všechno nedávné koketování EPP s euroskeptiky se však tato varianta jeví dosti nepravděpodobně; mezi lidovci nadále převládá názor, že by se mělo pokračovat v dosavadní praxi. Generální tajemník EPP Thanasis Bakolas ostatně systematickou spolupráci s ECR a ID vylučuje. „Podle mě jsou lidovci, socialisté, liberálové a Zelení politické elementy, které dosud zaručovaly, že se Evropská unie pohybovala správným směrem,“ řekl Bakolas podle serveru Euractiv. Průzkumy přisuzují těmto „elementům“ dohromady 457 křesel, tedy sice menší, ale nadále pohodlnou většinu.
Stanovisko EPP ovšem neznamená, že nedojde k celkovému posunu doprava, už proto, že podle průzkumů by měly ztrácet hlavně levicové formace. Hodně bude záležet také na tom, jak se budou chovat a hlasovat zástupci některých vládních stran v ECR, včetně právě ODS nebo Bratrů Itálie; není vyloučeno, že se budou sbližovat spíše s EPP než s ID.
Volby do EP v červnu příštího roku budou tedy napínavé. Nezapomínejme však, že v rámci Evropské unie mají jednoznačně hlavní slovo členské státy. Už nyní vidíme, jak ničivě si počíná Viktor Orbán. Bude-li politiků jeho ražení v čele evropských vlád přibývat, bude se EU nutně vzdalovat od svých hodnot a od ideálů, na kterých byla postavena.
Pokud v Evropské radě přibudou k Orbánovi, Ficovi či Meloniové politikové typu Le Penové či Wilderse, můžeme předpokládat oslabení vůle dělat věci společně za cenu sdílené svrchovanosti, rozdrobení Evropy na stále samostatnější národní státy a její postupné politické i ekonomické ochabnutí, ztrátu vlivu a relevance. Což by byl ještě ten nejlepší scénář.
