KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Česká politika potřebuje nový impuls. Už několik let je zacyklená a zabetonovaná. Programový střet se z ní fakticky vytratil. Namísto toho jsme už zoufale dlouho svědky dost vyčpělého moralizování. Česká politika je v křeči, je to marast podobný situaci, které se říká „klinč“. Jde o frustrující podívanou s prvky grotesky, která se už skoro nikomu nemůže líbit. Otázka zní, jak z toho ven.
Nejdřív stručný rozbor terénu, pro přehlednost v bodech:
1. Prvních dvacet let polistopadové politiky bylo ve znamení postupné koncentrace sil. Dominoval jí pravo-levý konflikt, jehož těžiště napravo ztělesňovali občanští a nalevo sociální demokraté. Vrcholem této etapy byly volby v roce 2006, kdy ODS a ČSSD v součtu volilo dnes zhola nepředstavitelných 67,7 procent voličů.
2. Počínaje sněmovními volbami v roce 2010 jsme svědky přesně opačného trendu, jehož vrcholná fáze je nejspíš ještě pořád před námi. Diskreditace tradiční politiky vyústila v nástup nových protestních a populistických stran, většinou vůdcovského typu. Jinak řečeno: nástup hnutí ANO a dalších byl v této fázi důsledkem, nikoli příčinou krize tradiční politiky. Andrej Babiš je tedy jejím produktem.
3. Průvodním znakem této etapy byla a stále ještě je její dezintegrace – tříštění sil. A také postupné ustavení dvou podobně silných bloků. Zatímco v roce 2006 se do sněmovny dostalo pět stran (ODS, ČSSD, Zelení, KDU-ČSL a KSČM), dnes jich tam máme sedm (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Piráti, ANO a SPD).
A zatímco tehdy byly dvě dominantní strany a tři spíše malé, dnes máme jednoho hegemona (ANO), tři středně silné strany (ODS, Piráti, SPD) a docela dost dalších, které se pohybují těsně nad nebo těsně pod pěti procenty.
4. S tím souvisí další věc: jedním z typických znaků nestabilního politického prostředí je kromě roztříštěnosti také velký počet propadlých hlasů ve volbách, které rozhodují o složení vlády. V těch posledních sněmovních jich propadl milion. Pětinu voličů tedy v politickém zápase nikdo nereprezentuje a nehájí jejich zájmy.
Podle posledních šetření se situace v tomto ohledu nemění – dnes je lidí, kteří podporují strany pod pěti procenty, možná dokonce nepatrně víc než v roce 2021.
5. Že je něco špatně, souvisí také s výše zmíněným postupným zformováním dvou podobně silných bloků. Předpokladem vzniku toho prvního byl pokus o integrační tah konzervativců a liberálů, který před minulými volbami vyústil ve zformování dvou předvolebních koalic. Jejich cíl byl jasný: zamezit propadu hlasů a pokusit se porazit Andreje Babiše, který mezitím ve vládě naprosto marginalizoval tradiční levici (ČSSD a KSČM).
Což se jim s velkým štěstím a mimo jiné právě kvůli tomu, že propadl milion hlasů, nakonec podařilo. Mezitím se nám ale z politiky vytratila programová debata, stal se z ní moralizující souboj údajných „správňáků“ s údajnými „padouchy“, přičemž se ukazuje, že ti první nejsou schopni spravovat stát kompetentně a srozumitelně.
Tuto absenci pak i po dvou letech u moci nahrazují až příliš často už dost vyčpělými výmluvami na své předchůdce. Jedinou výhodou snad je, že se víc jak třicet let po listopadu 1989 konečně přestali vymlouvat na komunisty. Věrohodnějšími se tím ale pro voliče nestali.
Další naši svízel jsem na INFO.CZ popsal hned po minulých volbách, kdy už bylo jasné, že vznikne vláda složená z ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Pirátů a STAN: „Opozice je taktéž vláda, totiž ta příští.“ To kdysi v jiné souvislosti napsal Petr Pithart. Je dobré na to pamatovat a pracovat s tím.
Autor nám totiž vcelku banálně klade na srdce, abychom nezapomněli, že strany, které budou napříště tvořit opozici, mohou dříve nebo později současnou vládu u moci vystřídat. Jinak řečeno – konstelace, kdy vládu sestaví všechny mainstreamové strany, s sebou nese poněkud velké systémové riziko.
A přesně to se ukazuje v posledních týdnech. Byť hnutí ANO a SPD v součtu oproti vládním stranám mírně posilují, je tady zjevně vcelku dost nespokojených voličů vládních stran, kteří ale v Andreji Babišovi, natož v Tomio Okamurovi, nespatřují alternativu.
V zásadě mají dvě možnosti: Zaprvé – přestože se jim pranic nezamlouvá výkon vlády, hlavu si mohou ukroutit třeba nad tím, jak se premiér a kultivovaný konzervativec Petr Fiala pitvoří při nákupu Nutelly, a hlavně nerozumí vládním reformním politikám, nakonec to některé koaliční straně ve volbách stejně hodí. Druhou jejich možností je nejít k volbám.
Tři možnosti, jak z toho ven
To je přesně strategie Andreje Babiše: otrávit pokud možno maximum váhavých a vlažných voličů vládních stran natolik, že k volbám nakonec nedorazí. Vinou chybující vlády se mu to v danou chvíli také zjevně daří. Jenomže pak je tady opačný tábor – a jeho zástupci by měli pomalu začít hledat cesty, které takový trend pokud možno zvrátí.
Tou první prostě je, že vláda ve svém „druhém poločase“ podá výrazně zlepšený výkon, vystřídá nejslabší členy, zvolí novou taktiku a začne předvádět nejen pohlednější, ale také účelnější a efektivnější postup k vytčeným cílům. Otázka je, zda je realistické něco takového čekat.
Druhou možností je, že se nějak zmátoří tradiční demokratická levice. Jenomže ani kondice sociálních demokratů a způsob, jakým se pokouší vnést do politického zápasu svá témata, příliš optimismu neskýtají. Což má své vnitřní i vnější systémové příčiny – ty se navíc netýkají jenom České republiky, spatřit je lze i jinde v Evropě. I v dalších zemích se toho času voliči tradiční levice přesouvají jinam, třeba k nacionálním populistům nebo přímo k národním socialistům.
O třetí variantě se už nějaký čas hovoří v politickém zákulisí. I ona má ale svoje limity. Na mysli mám vznik nové, zřetelně ideově ukotvené formace, která by dokázala kanalizovat frustraci a nespokojenost nemalé části lidí.
Efekt by to mělo trojí: zklamaní voliči vládních stran by měli koho volit, populisté a extremisté by měli v rámci opozice, kterou nyní tvoří jenom oni, aspoň nějakou konkurenci, a současně by to byl způsob, jak „upustit ventil“ ve společnosti – ta totiž ztratila cit pro dialog, neboť ji tvoří stále větší počet lidí, kteří nedůvěřují už tak nějak ničemu. A navíc působí jak před nervovým zhroucením.
Jenomže ani to by nakonec nemusela být cesta ke kýženému cíli. Za prvé: pokud jde o vládní strany, od voleb ztrácejí hlasy spíše konzervativci, zatímco liberálové se drží na svých číslech. A těžiště konzervativní české politiky tvoří ODS a KDU-ČSL.
A nejde pouze o to, zda by mezi sebe někoho pustily. Klíčovým předpokladem vzniku jakékoli nové strany jsou finanční a lidské zdroje. Pokud se něco takového před patnácti lety podařilo Miroslavu Kalouskovi, dnes by to mohla být o poznání složitější mise. A nejen proto, že ani konzervativní tábor nové silné osobnosti zrovna příliš negeneruje.
TOP 09 navíc vznikala v odlišné konstelaci. Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek věděli, že pokud má pravice vládnout i po volbách v roce 2010, musí najít způsob, jak podchytit svoje nespokojené voliče, kterým se ale příčil tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek. A zrovna tak věděli, že lidovci, tedy katolická strana, operuje v podstatě nenáboženské společnosti, což mimo jiné znamená, že má svůj strop – pokud jde o počet voličů – poměrně nízko.
Proto Kalousek založil novou politickou formaci. A úspěšný byl mimo jiné z toho důvodu, že tehdy byl proces postupné dezintegrace české politiky na svém začátku a voliči na novou nabídku ještě slyšeli.
Jenže dnes je tomu přesně naopak. Těch zklamání z „nových politických nadějí“ tady bylo za posledních několik let tolik, že by nová strana čelila poměrně silné a nutno dodat také odůvodněné skepsi. Nakonec by z toho tedy mohl být jen další dvou- až tříprocentní subjekt, což by ve svém důsledku vedlo přesně k opačnému než původně zamýšlenému efektu – k oslabení vlastního tábora.
Těžko tedy říct, jak z toho ven. Ale pokud je česká politika zacyklená, nelze vyloučit, že tím novým impulsem bude až výlet někam směr Maďarsko, na který nás po příštích volbách třeba vezme Babiš s Okamurou.
