KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Česká politika v tomto volebním období trpí mimo jiné tím, že pětina voličů nemá své zastoupení v dolní komoře. A podle posledního šetření agentury STEM se v tomto ohledu po více než dvou letech takřka nic nezměnilo. I nyní podporuje víc než dvacet procent voličů strany, které by se do sněmovny nedostaly. Systémově budou tudíž tyto formace tlačeny ke spolupráci – a právě její podoba může být klíčem k celkovému výsledku příštích voleb.
Nejprve fakta, pak několik analytických poznámek. První věc nepřekvapí: dlouhodobým a jednoznačným hegemonem české politiky je hnutí ANO. Pokud by se volby konaly v první polovině listopadu, hnutí Andreje Babiše by obdrželo přes třiatřicet procent hlasů – oproti sněmovním volbám v roce 2021 je to nárůst o šest procentních bodů.
A zatímco většina minulých šetření přisuzovala druhou příčku vládním občanským demokratům, výstupy agentury STEM avizují pozoruhodný, byť spíše symbolický posun: ODS na druhém místě střídá SPD Tomia Okamury s dvanácti procenty hlasů. Příčinou není nějaká promyšlená nebo nedej bůh dokonce kreativní ofenziva SPD – spíše jde o projev mírně unavené ODS.
Byť jsou rozdíly v šetření agentury STEM mezi druhou a čtvrtou stranou (SPD, ODS, Piráti) v rozmezí dvou procent, z čehož nelze vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, kritici vlády se mohou radovat: na prvním a druhém místě jsou totiž aktuálně obě sněmovní opoziční formace.
Tím ale pro vládní strany výčet špatných zpráv ani zdaleka nekončí. Tak třeba: čtyři nejsilnější z nich (ODS, Piráty, STAN a TOP 09) podporuje v součtu přibližně stejný počet voličů jako samostatné hnutí ANO. Pokud sečtete hlasy pro sněmovní opozici (ANO a SPD) a všechny vládní strany, tedy i pro lidovce, kteří se dlouhodobě pohybují pod pěti procenty, výsledek je 45,2 ku 36,9 ve prospěch opozice.
Přestože část voličů vládních stran dlouhodobě tvrdí, že nemá koho jiného volit, trend je v tomto ohledu patrný. A pokud ho chtějí koaliční strany do příštích voleb zvrátit, je skoro nejvyšší čas něco změnit. Aniž bychom chtěli vládním stranám nějak radit nebo dávat doporučení, vyloženě se nabízí rekonstrukce vlády, pojmenování základních problémů země, které chce vláda do voleb řešit a především jasná slova o plánu, strategii a konkrétních legislativních a jiných opatřeních, jež nás ke zvolenému cíli realisticky dovedou. Bylo by dobré také nelavírovat, nelhat sobě a veřejnosti a jednat způsobem, který bude srozumitelný. A nebýt při tom všem lidem leda tak pro smích.
Pokud by se vládním stranám něco takového podařilo, volby pro ni nemusí být ztracené. Jenomže třeba způsob, jakým premiér Petr Fiala nebo ministr školství Mikuláš Bek reagují na pondělní stávku ve školách, dává tušit, že to s vládou pěti stran, která slibovala racionální a rozumnou správu země, půjde spíš z kopce.
Přesně to v neděli na sociálních sítích napsal jeden z autorů podcastu Kecy a politika Petros Michopulos: „Předseda ODS Petr Fiala nemluví se svými voliči ani s občany obecně. Lidé procházející krizí, odkázaní jen na vlastní chmurné myšlenky a na falešné proroky, se nakonec vždycky v minulosti vzbouřili. Pokud to zásadním způsobem nezmění, dopadne jako Petr Nečas.“
To hlavní, pokud jde o šetření agentury STEM, je ale ještě jinde. V danou chvíli platí toto: jistý vstup do sněmovny mají pouze čtyři politické subjekty (ANO, SPD, ODS, Piráti), dalších šest se pohybuje v pásmu, které ohrožuje jejich politické bytí – tedy až dvě procenta nad nebo pod pětiprocentní hranicí, která rozhoduje o případném zisku poslaneckých mandátů. Jde o STAN s 6,4 procenty hlasů, TOP 09 (5,2 %), SOCDEM (4,5 %), KDU-ČSL (3,5 %), KSČM (3 %) a Přísahu (2,9 %). S tím souvisí možná vůbec nejdůležitější moment: Celkově v tuto chvíli podporuje víc než dvacet procent voličů strany, které by se do sněmovny nedostaly.
Systémová logika české politiky bude tudíž tyto formace tlačit k nějaké formě předvolební spolupráce a ke koordinovanému postupu tak, aby tentokrát propadlo co nejméně hlasů. Jen pro připomenutí: v minulých volbách necelých dvacet procent účastníků voleb preferovalo strany, které se do sněmovny nedostaly – pětinu voličů tak v současné dolní komoře nikdo nereprezentuje a nehájí jejich zájmy.
Jinak řečeno: případné aliance těchto stran mohou být klíčem k výsledku příštích voleb a také ke složení příští vlády. Ostatně Tomio Okamura to už pochopil. Jeho SPD ohlásila dohodu s Trikolorou a jejich společný postup ve všech volbách v příštím roce – tedy ve volbách do Evropského parlamentu, do Senátu a do krajů.
Pokud to nedopadne vyloženě špatně, vcelku realisticky si lze představit, že se obě formace spojí také v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Podobné manévry hlásí také komunisté, kteří přišli s tím, že půjdou do evropských voleb v rámci koalice STAČILO. Na jejich webu se píše, že jsou otevření ke spolupráci s dalšími osobnostmi z levicových a vlasteneckých stran a hnutí a že je do eurovoleb povede současná europoslankyně a předsedkyně strany Kateřina Konečná. Kandidátku, programové cíle a kampaň koalice představí 4. prosince. I dlouhodobě izolovaným a konzervativním komunistům tedy došlo, že bez integračního tahu už nemají v české politice šanci.
V pásmu pod pěti procenty jsou ještě SOCDEM, lidovci, Přísaha, Svobodní, PRO a Zelení. Pokud jde o lidovce, těm nezbývá než doufat, že se pod tlakem nepopulárních vládních politik nerozklíží koalice SPOLU – bez ní se totiž i oni nejspíš ocitnou mimo dolní komoru.
Sociální demokraté a Zelení za sebou mají sice neúspěšný pokus o koordinovaný postup v komunálních volbách v Praze, přesto nelze vyloučit, že se tradiční a progresivní levice nedá nějak dohromady. Ke Svobodným snad tolik, že jejich bývalý předseda Petr Mach přestoupil k Okamurovi. A pokud jde o Přísahu a PRO, je otázka, zda jejich lídři disponují dostatečnou politickou imaginací, která by je navedla k úvaze, že se jejich strany v nejbližší době samostatně jen horko těžko prosadí.
