Macron jestřábem Evropy a hrozba ruského armagedonu: Vyšle NATO jednotky na Ukrajinu?

Ruské jaderné hrozby patří k mediálnímu koloritu posledních dvou let a je v zásadě jedno, jestli je vysílá sám Putin, nebo široká plejáda jeho nohsledů. Nejnovější kolečko mediální hysterie na toto téma cíleně zahájil jeden ze triumvirátu nejvlivnějších ruských propagandistů Dmitrij Kiseljov ve svém pořadu na stanici Rossija-1.

Tam sdělil světu, že pokud NATO pošle vojáky na Ukrajinu (jak nerealisticky naznačuje francouzský prezident Macron), atomové bomby zasáhnou rozhodovací centra a odpalovací stanoviště ve Spojených státech, Francie bude „v mžiku odzbrojena“ a „britské ostrovy skončí pod vodou“.

Jednalo se o bombastickou variaci na dřívější Putinovo prohlášení na toto téma, nový pokus o vykreslení „červených linií“ režimu provedený tak, aby se rozšířil do západních médií a na západních sociálních sítích; ujišťování slabomyslné části domácího publika bylo až sekundárním cílem.

Primárním publikem jsou tak západní policymakeři, kteří by nyní měli pocítit tlak proruských politických aktérů a komentátorů (ať už zaplacených, nebo užitečných idiotů), kteří je budou napadat za „provokační“ politiku vůči Rusku, hrozící způsobit eskalaci, o čemž jsem na těchto stránkách ostatně už jednou psal. 

Moskva používá agresivní rétoriku vůči členům Severoatlantické aliance zpravidla jako signál, když se jí něco nelíbí, ale zatím jen štěká a nekouše; pravidelně se vyhýbá kontaktu se silami NATO a místo toho se zaměřuje na sousední země mimo Alianci, jako jsou Gruzie a Ukrajina, které může napadnout bez rizika západní odpovědi.

Putin již v roce 2008 hrozil namířením jaderných hlavic na Ukrajinu, v 2014 pohrozil útokem na Polsko, Rumunsko a pobaltské státy a v průběhu několika následujících let napadením Finska a Švédska, pokud by vstoupily do NATO, Norska za to, že bude hostit další americké vojáky, Polska a Rumunska za to, že v nich jsou umístěna zařízení protiraketové obrany, a všech evropských zemí, které dovolí rozmístění amerických raket na svém území. 

Za posledních patnáct let Kreml prováděl válečné hry, které simulovaly použití jaderných zbraní proti Dánsku, Polsku, Švédsku, Ukrajině, Spojenému království, pobaltským státům, Evropské unii jako celku a samozřejmě NATO a Spojeným státům, popř. podobnými simulacemi alespoň vyhrožoval.

Poslední kolo veřejného překreslování ruských „červených linií“ pro spuštění jaderné apokalypsy bylo odpovědí na komentáře prezidenta Macrona, který naznačoval možnost poslání vojáků na Ukrajinu, a pokusem mobilizovat strach v západní veřejnosti, aby Moskva mohla takovému výstupu zabránit, i když se na první pohled jeví jako nepravděpodobný.

Francouzský prezident Emmanuel Macron v únoru na schůzce evropských státníků o podpoře Ukrajiny, kterou svolal do Paříže, uvedl, že nasazení evropských vojáků na Ukrajině „nelze vyloučit“. Tento výrok později potvrdil a znovu naznačil, že by západní jednotky mohly být vyslány do boje proti Rusku na Ukrajině.

Německý kancléř Olaf Scholz vzápětí na sociální síti X uvedl, že konference v Paříži přinesla plodné diskuze, ale že jedno je jasné, žádné jednotky NATO na Ukrajinu rozhodně nepošle. Aby nenechal nikoho na pochybách, učinil tak hned v několika jazycích.

Macronovy komentáře se setkaly s odmítavým postojem nebo dokonce výsměchem ze strany ostatních evropských lídrů i mnohých komentátorů. Obzvláště důrazné byly Spojené státy, kde mluvčí Pentagonu prohlásil: „Nemáme v plánu vyslat příslušníky amerických vojenských sil bojovat na Ukrajinu.“ V tom mu sekundoval bezpečnostní mluvčí Bílého domu John Kirby, který v echu dřívějších prohlášení prezidenta Bidena poznamenal, že „na Ukrajině rozhodně nebudou bojovat američtí vojáci“.

Jenže když Macron něco prohlásí, málokdy to bere zpět. V tomto případě se však mnohem více jednalo o důraznou prezentaci změny jeho postoje k válce na Ukrajině: poprvé řekl, že Rusko je třeba vojensky porazit, že Rusko představuje hrozbu, na kterou se Evropané musí skutečně připravit. Jeho tón se v otázce Ruska mírně řečeno dost změnil, což bylo podstatou jeho sdělení.

V březnu se pak Macron sešel s vedoucími představiteli francouzského Národního shromáždění, a to jak ze své strany, tak z řad opozice, aby se jim pokusil vysvětlit situaci a změnu francouzského postoje, protože ve Francii se stejně jako všude jinde nachází dostatek politických podrazáků a užitečných idiotů, a proti jeho slovům se zvedla očekávaná vlna odporu ze strany krajní pravice a krajní levice.

Macron však situaci státnicky zvládl a dokázal poslancům předat informaci o tom, že díky nedostatku včasné podpory se situace na místě zhoršuje a riziko zhroucení linií na Ukrajině znamená hrozbu pro evropskou bezpečnost, pročež bude třeba trvalé evropské úsilí na obranu Ukrajiny. 

Mimochodem francouzská veřejnost dnes tuto situaci kupodivu chápe – alespoň podle průzkumů veřejného mínění – lépe než ta česká, s až překvapivou mírou podpory.

Jak je však všeobecně známo, Macron chtěl po většinu času s Putinem jednat. Ještě před válkou na Ukrajině v roce 2019 zahájil iniciativu s cílem přivést Putina na návštěvu Francie a dohodnout se s ním na tom, čemu říkáme „evropská bezpečnostní architektura“. Macron nahlas přemýšlel o evropském bezpečnostním uspořádání, v němž by existovala určitá forma integrace Ruska. 

Dokonce i po začátku plné invaze v létě a v zimě roku 2022 řekl, že bychom měli přemýšlet o tom, jak Rusko neponížit a zajistit mu pocit bezpečnosti, což pochopitelně vyvolalo vlnu obrovského rozhořčení a nedůvěry u středoevropských a východoevropských států jako jsme my, Poláci či Baltové. 

Těmito poznámkami na dlouhé roky opět pohřbil jakoukoliv možnost celé dekády Francouzi vysněné evropské armády. „To vám máme po tomhle věřit?“ ptali se i mnozí čeští politici.

Macron však časem procitl ze sna a vloni symbolicky na bratislavské bezpečnostní konferenci GLOBSEC dokonal jednu ze svých četných názorových a rétorických otoček. Ve svém projevu de facto požádal Středoevropany a Východoevropany o odpuštění. 

Ve zkratce řekl, že západoevropské mocnosti a zejména Francie byly vůči nám velmi arogantní, že nechápaly riziko ruské invaze, na které jsme dlouho upozorňovali, stejně jako jsme upozorňovali na politiky, které ji dlouhodobě umožnily (závislost Německa na ruském plynu, Nord Stream 2, appeasement po anexi Krymu apod.). 

Západní mocnosti s Německem a Francií v čele si myslely, že jsme hysteričtí nebo že rizika zbytečně zveličujeme, přičemž jsme měli celou dobu pravdu.

Jednalo se o vykalkulovanou symbolickou otočku, protože před dvaceti lety jeho předchůdce Jacques Chirac vzkázal této „nové Evropě“, že v otázkách mezinárodní bezpečnosti „promeškala příležitost držet hubu“, zatímco Macron symbolicky uznal, že Francie promeškala příležitost naslouchat.

Jedná se o gesto o to silnější, protože nepatří k Macronovým metodám, on se málokdy omlouvá; udělat to velmi veřejně a v Bratislavě (která se paradoxně mezitím staví z nesmyslných důvodů do pozice Putinova pucfleka) mělo být velmi jasným symbolismem demonstrujícím novou rovnováhu v Evropě. 

Jeho následné výroky tak především zdůrazňují posun v přemýšlení o Rusku a východním křídle Evropy a pochopení, že zatím se s Ruskem asi nedá nic dělat a prioritou pro Evropu a pro Francii jako hlavní evropskou bezpečnostní mocnost je zajistit, aby Ukrajina válku pokud možno vyhrála, resp. jinými slovy aby byla válka ukončena za výhodných podmínek pro Ukrajinu – a tím pádem i pro Evropu. 

K této rétorické otočce však bude potřeba výrazné navýšení finanční a vojenské pomoci z Francie, která zatím přes nově nalezenou siláckou rétoriku velmi hluboce zaostává za rétoricky extrémně zdrženlivým Německem.

Podle zdrojů z francouzské prezidentské kanceláře se poznání, že Putin je oddán své válce jako prostředku iredentistické revizionistické filozofie, dostavovalo u Macrona jen postupně. Elysejský palác telefonát za telefonátem pozoroval, že ruský prezident již neformuluje žádný strategický cíl. 

Rozhovory se točily v kruhu. A pak se staly méně častými po nálezu masových hrobů zavražděných civilistů v ulicích Buči, poté co se ruské síly z tohoto předměstí Kyjeva musely v březnu 2022 narychlo stáhnout. Macron se vzdal role „mírového zprostředkovatele“ (kritici by řekli inspektora Clouseau geopolitiky) až v září téhož roku po závěrečné diskusi o zabezpečení Ruskem okupované Záporožské jaderné elektrárny.

Tím, že se Macron nyní staví na stranu „jestřábů“ v Evropě, se snaží dohnat dobrou vůli, již od začátku konfliktu promarnil u zemí střední Evropy, Skandinávie a Pobaltí, které Paříž i Berlín dlouhodobě kritizovaly za politiku ústupků vůči Rusku a otálení s vojenskou podporou Kyjeva a které potřebuje na své straně v různých vnitroevropských půtkách. 

Z prohlášení stran, které se snaží uchlácholit, je jasné, že mu to funguje. Svoji konverzi zahájil symbolicky právě v Bratislavě ve výše zmiňovaném proslovu. Toho dne se navíc vyslovil pro rychlý vstup Ukrajiny do NATO – za plného vědomí toho, že tím citelně popudí jak Washington, tak Berlín. Navíc také prohlásil, že chce urychlit tempo rozšiřování EU, aby vyslal Putinovi silný signál.

Prezident Emmanuel Macron je mistrný herec. I pokud nemůžete vystát jeho osobně, nebo pohrdáte jeho neukotvenou politikou a častými rétorickými veletoči, nemůžete mu upřít, že od samého začátku vypadá a mluví tak, jak by francouzský prezident měl. Chápe, co tato role znamená. 

Stejně jako kdysi de Gaulle věří ve Francii a sám v sebe. Stejně jako další dva prezidenti François Mitterrand a Jacques Chirac je dokonalým hercem, který hraje největší roli svého života. Macron ví o divadle hodně – ostatně co jiného čekat od muže, který si v patnácti letech na střední škole začal se svojí o pětadvacet let starší učitelkou divadla, která je dodnes jeho manželkou.

Macron, který aspiroval na roli státníka a „stavitele mostů s Moskvou“, se nyní transformuje do role předního jestřába a navrhuje, aby západní vojáci šli bojovat na Ukrajinu – s vědomím, že jeho blafování pravděpodobně nikdo nepropálí. 

Opravdová podpora Ukrajiny je běh na dlouhou trať a Macron to dobře ví. Svými prohlášeními se však může rychle znovu dostat do centra pozornosti a pozitivního světla. A také odvést pozornost od „nevýrazného rekordu“ Paříže, co se opravdové, a ne jenom rétorické pomoci Ukrajině týče. 

Francouzská celková pomoc Ukrajině činila v době, kdy s výroky o účasti evropských vojáků přišel, asi 0,07 % HDP, což je jedna z nejnižších hodnot v Evropě (ve srovnání s 0,55 % ve Spojeném království nebo 0,69 % v Polsku). 

Teprve nedávno Paříž rezignovala na svůj tuhý odpor proti iniciativě vedené Českou republikou na nákup dělostřelecké munice ze zemí mimo Evropskou unii, čímž by se naplnila klíčová ukrajinská potřeba. 

Velká gesta ano, ale nejdříve je samozřejmě potřeba naporcovat medvěda, o což zde Francie jako největší výrobce zbraní v EU rozhodně stála i za cenu ohrožení výsledků na frontě.

Po Macronově politickém divadle se však přidali i další evropští představitelé; finský ministr obrany a polský ministr zahraničí naznačili, že by síly jejich zemí mohly skončit na Ukrajině. Český prezident souhlasil s tím, že bychom neměli uměle omezovat své možnosti. 

Tyto komentáře spolu s existující podporou takových opatření v pobaltských státech ukazují, že se rozrůstá blok zemí alespoň teoreticky otevřených přímému evropskému zásahu ve válce.

Pokud by – v důsledku velmi pozdního příchodu západní pomoci a špatného ukrajinského managementu mobilizace – došlo ke zhroucení fronty, pak budou muset evropští politici vážně uvažovat o vyslání vojáků na Ukrajinu za účelem poskytnutí logistické podpory a výcviku, ochrany ukrajinských hranic a kritické infrastruktury, nebo dokonce obrany ukrajinských měst. 

Evropa musí dát Rusku jasně najevo, že je ochotna chránit územní svrchovanost Ukrajiny. Přijmout hrozivou realitu situace na Ukrajině, a řešit ji nyní je lepší než nechat Rusku otevřené dveře k urychlení jeho revanšistického imperiálního pokusu o návrat do střední Evropy.

Podrážděné reakce Moskvy, Berlína a Washingtonu ukazují, že je důležité tuto diskusi vést i přesto, že započala aktem politického divadla. Dosavadní debata o eskalaci až dosud fungovala ve prospěch Ruska. 

V předchozím schématu Moskva vždy pohrozila eskalací, a Berlín s Washingtonem reagovaly slovy a činy zaměřenými na deeskalaci – což je dynamika, která Rusku umožnila odradit Německo a Spojené státy od poslání modernějších raketových systémů, jež Ukrajina zoufale potřebuje a která naprosto zásadním způsobem zpožďuje veškerou vojenskou pomoc po celý průběh konfliktu způsobem, kdy se pomoc často stává neefektivní v momentě, kdy dorazí. 

Nekonečné zástupy užitečných idiotů jak ve Spojených státech, tak v Evropě neustále opakují ruské výhružky na téma, že jakýkoli vnější zásah na Ukrajině by vedl ke třetí světové válce. Ve skutečnosti by vyslání evropských vojsk bylo normální reakcí na konflikt tohoto druhu.

Ruská invaze narušila regionální rovnováhu sil a Evropa má zásadní zájem na tom, aby se tato nerovnováha napravila. Zřejmým způsobem, jak toho dosáhnout, je poskytnout záchranné lano ukrajinské armádě, kterou Spojené státy po volbách mohou opět nechat na holičkách, a nejlepším záchranným lanem by byli evropští vojáci. 

Pokud podpora Spojených států zmizí, bude Ukrajina potřebovat alternativní zdroje pomoci, aby mohla pokračovat v boji – a Evropa je jediným přirozeným podporovatelem.

Jak vypočítává kolektiv autorů ve Foreign Affairs, evropské síly by mohly podniknout buď nebojové, nebo bojové operace, aby částečně zmírnily tlak na Ukrajinu. V první fázi bychom se jednoznačně bavili zejména o nebojových misích, které by byly nejsnáze stravitelné ve většině evropských politických center. 

Evropské síly by mohly Ukrajincům ulevit při plnění logistických funkcí, jako je např. údržba a oprava bojových vozidel. Tím, že by evropské síly zůstaly na pravém břehu Dněpru (přirozené bariéry chránící velkou část Ukrajiny před ruským postupem), by demonstrovaly, že tam nejsou proto, aby zabíjely ruské vojáky, a předešly by tak nevyhnutelnému ruskému obvinění z evropské agrese. 

Některá ukrajinská vozidla jsou již nyní posílána do Německa, Polska a Rumunska k nevyhnutelným opravám, ale provádění těchto oprav blíže k frontě by tento proces urychlilo a zkrátilo by dobu, po kterou je technika vyřazena z boje, a uvolnilo by více ukrajinských sil pro bojové úkoly. 

Francouzští, polští a další evropští vojenští poradci by také mohli poskytovat výcvik přímo na Ukrajině, aby se armáda země dále profesionalizovala a blížila interoperabilitě se Západem, kam země stejně směřuje.

Omezené formy evropských bojových misí by navíc stejně mohly být plněny na západ od Dněpru a mít výlučně obranný charakter. Jednou z nich je posílení schopností protivzdušné obrany Ukrajiny v tomto regionu nasazením personálu, poskytnutím vybavení nebo dokonce převzetím odpovědnosti nad částí ukrajinského systému protivzdušné obrany. 

Riziko eskalace by bylo minimální, protože evropské síly by měly jen malou šanci zabít ruské piloty, kteří na Ukrajinu primárně vypouštějí munici z běloruského a ruského vzdušného prostoru. Pomohly by však likvidovat řízené střely a bezpilotní letouny. 

Baterie protivzdušné obrany pod evropským vedením by tak uvolnily více ukrajinských jednotek k ochraně sil v blízkosti frontové linie a zároveň by zmařily ruské pokusy zničit kritickou infrastrukturu v zemi a učinit ji neobyvatelnou, což by mělo za následek další miliony uprchlíků do Evropy.

Evropské síly by mohly plnit i další obranné a humanitární úkoly, jako je odminování a zneškodňování nevybuchlé ruské munice. Převzetí těchto prací od ukrajinského personálu by pomohlo ochránit civilisty a podpořilo by hospodářskou obnovu Ukrajiny, neboť zemědělci se nyní snaží zasít a sklidit úrodu na polích plných min a další nevybuchlé munice.

Další teoreticky bojová úloha by stejně jako protivzdušná obrana pravděpodobně nezasahovala ruské síly – touto misí je hlídání částí ukrajinské hranice, kde nejsou rozmístěny ruské jednotky, jako je pobřeží Černého moře a hranice s Běloruskem a Podněstřím (separatistický region v Moldavsku okupovaný ruskými silami). 

Střežení hranic by uvolnilo více než 20 tisíc ukrajinských vojáků (a zbraně a munici, které potřebují) pro boj na frontě. Snížilo by to také pravděpodobnost otevření nové fronty podél těchto hranic, protože Rusko by se téměř jistě snažilo vyhnout rozšíření války útokem na další evropské armády. 

Evropské síly by také mohly pomoci zajistit tři zbývající ukrajinské černomořské přístavy, které jsou životně důležité jak pro ukrajinskou ekonomiku, tak pro celosvětovou potravinovou bezpečnost, a ulevit tak dalším ukrajinským vojákům.

Tvrzení, že nasazení evropských vojáků na Ukrajině v jakékoliv kapacitě povede k eskalaci konfliktu, je přehnané. Rusko má jen velmi malý prostor k tomu, aby zvýšilo eskalaci v konvenční rovině – na Ukrajině již ztratilo více než 90 % své předválečné armády, stovky tisíc vojáků, desítky tisíc kusů techniky a drtivou většinu svých nejmodernějších zbraňových systémů. 

Navíc sankce ztížily a prodražily výrobu ruských zbraní a po vyslání vojsk na Ukrajinu má Rusko sotva dost sil na to, aby střežilo zbytek své dlouhé hranice, natož aby uskutečnilo významnou operaci proti jiným evropským státům. 

Pokud by však evropští lídři nechali Rusko na Ukrajině zvítězit, Putin by si odnesl lekci, že mu jaderné hrozby mohou umožnit dobýt další země, aniž by to vyvolalo evropskou vojenskou reakci. A do takové pozice se dostat nechceme.