KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Vladimir Putin vykresluje období po rozpadu Sovětského svazu jako národní tragédii, v níž docházelo k bezuzdnému rozkrádání majetku a ožebračování běžných občanů. Právě on to pak svým nástupem k moci dokázal zastavit, změnit a vrátit do země řád a prosperitu. Příběh velkolepého spiknutí – nová dokumentární série, jejíž první díl byl zveřejněn před týdnem – mapuje dosud neprobádané cesty tohoto „divokého období“ a snaží se odhalit skryté tváře i role oligarchů, s jejichž souhlasem i dopomocí se stal Putin novodobým ruským carem.
Historie je učitelka života – tvrdí antické přísloví. Historie je prodejná žena s krátkou pamětí, klečící u nohou vítězů – praví postmoderní přísloví. Mezi oběma extrémy se pohybuje historie na jedné straně jako vědecká disciplína, na druhé straně jako kulisa knih, filmů a seriálů. A mezi tím vším (ne)nápadně proplouvá státní ideologie a politická propaganda.
Kdo absolvoval školní hodiny dějepisu před rokem 1989, učil se o Husitech jako o „prvních komunistech“ bránících český národ proti cizákům, nebo o tom, jak jsme 300 let trpěli pod rakouským jhem. Kdo chodil do školy až po „revoluci“, dozvěděl se, že řádění husitských renegátů padly za oběť tisícovky nevinných civilních obětí, nebo že se naše „národní obrození“ mohlo odehrát právě díky tomu, že jsme byli součástí monarchie.
Není to ale nic neobvyklého, spory o pojetí dějin, včetně těch moderních, se odehrávají snad v každé zemi světa.
Současné Rusko je v tomhle ohledu zářným příkladem. Již od svého nástupu k moci na začátku třetího tisíciletí se Vladimir Putin – pozvolna a s pomocí vybraných univerzitních historiků a posléze médií – pustil do upravování historie tak, aby to odpovídalo jeho potřebám, resp. jeho pohledu na světové uspořádání a posílení kdysi dominantní role Ruska v bipolárním světě.
Obraz Stalina se tak postupně měnil ze zavrženíhodného diktátora na obdivuhodného budovatele Sovětského svazu. Ten ostatně Putin stále častěji ztotožňuje se současným Ruskem – dle svých prohlášení považuje SSSR za nejlepší kapitolu ruských dějin a jeho rozpad naopak za největší tragédii 20. století, dokonce v celosvětovém měřítku.
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
S plíživou, ale radikální proměnou historických narativů se tak na scénu znovu vrátili „fašisté“ či „nacisté“ jako označení pro kohokoli, kdo nesouhlasí s Putinovým režimem (co na tom, že definice prakticky obou těchto ideologií z velké části pasují na státoprávní uspořádání současného Ruska jako ušité).
Nejnověji pak ruská propaganda oživuje „starou známou“ oblíbenou sovětskou verzi o tom, že Katyňský masakr – byť tvrdé důkazy hovoří jasně opačně – nemají na svědomí Sověti, ale naopak Němci. Pokračovat by se dalo dál a dál, prakticky žádná z událostí v minulosti nezůstala „rudého přebarvení“ ušetřena.
Zvláštní postavení v Putinově „mýtotvorbě“ hrají devadesátá léta minulého století. Svoji popularitu vystavěl současný vládce kromě jiného na ostrém kontrastu mezi svojí vládou a právě devadesátkami. Putin a jeho „věrchuška“ je vykreslují coby období obrovského úpadku a zmaru.
Rusko balancovalo na pokraji zhroucení a oligarchové řídící zemi rozkrádali, co se jen dalo, zatímco běžný člověk stále více strádal. Boris Jelcin byl slabý, věčně nemocný či opilý, zatímco jednotlivé části země si dělaly, co se jim zachtělo.
Nutno říct, že takový obrázek by dnes asi podepsala a také sdílí velká část obyvatelstva Ruska. Putin jím ukazuje na nutnost mít silného prezidenta, který centralizuje moc a dokáže tvrdě zasáhnout proti nepřátelům vnitřním či vnějším, pokud je to podle jeho názoru nezbytné.
Nový výstřel z druhé strany historiografické barikády
Zajímavě a zcela zásadně do „tradičního“ vykreslování devadesátek vstoupil Fond boje proti korupci, tedy organizace spojená se zesnulým Alexejem Navalným, filmem Historie velkého spiknutí: Kdo a jak uzurpoval moc v Rusku (film má anglické titulky), který vyvolal nebývale rozsáhlou diskuzi na ruském internetu.
Boris Jelcin není vykreslován jako klasický sovětský činovník a „slabá figurka“, ale jako člověk bažící po materiálním blahu a na slovo poslouchající Borise Berezovského. Ten je přitom centrální postavou událostí, což silně zpochybňuje verzi o velmi omezené roli tohoto oligarchy v zásadních událostech Ruska.
Do celého příběhu jsou „zataženy“ i další osoby jako oligarchové Pjotr Aven a Roman Abramovič nebo Jelcinův zeť Valentin Jumašev a přes něj i samotný Vladimir Putin, kterému dělal v Kremlu od začátku jeho vlády „šedou eminenci“.
Pokud na vrchol moci přivedli Putina oligarchové, jak moc a čím jim je dodnes zavázaný?
Film připomíná i Putinovu málo známou, ale klíčovou roli v kauze nákupu potravin pro Petrohrad na začátku devadesátých let, která je považována za jeden z největších korupčních skandálů Ruska v tomto období. Podobně staví do úplně jiného světla i Pjotra Avena (který byl nedávno z rozhodnutí Soudního dvora EU vyškrtnut ze sankčních seznamů) a jeho snahy „odstínit se“ od Vladimira Putina.
V tuto chvíli nebudeme činit závěry o historické přesnosti filmu. Sklízí kritiku jak ze strany lidí, kteří byli tak či onak v devadesátých letech zainteresovaní v majetkových „rošádách“, tak i těch stojících na opačné straně barikády, spatřujících v devadesátkách zárodky ruské demokracie, kterou Putin pošlapal.
Film totiž vykresluje Jelcina jako autokrata s rozvětvenou propagandou, jehož „okázalá skromnost“, kterou se prezentoval směrem k veřejnosti, kontrastuje s realitou. Do značné míry se tak narušuje i obraz Borise Jelcina jako sice extrémně nedokonalého, ale stále přeci jen demokrata.
Snímek je ale nepříjemný i pro samotného Vladimira Putina. Znovu totiž vrací do hry otázky spojené s jeho činností v devadesátých letech. Putin se snaží toto období svého života neustále upozaďovat a vytvářet dojem, jako by se zčistajasna objevil coby čistý a nezkorumpovaný šéf FSB, bez jakýchkoli vazeb na tehdejší mocenské klany. Popis toho, jak tehdy úzká vybraná skupina lidí rozhodovala prakticky o všem, co se v zemi dělo, mu pochopitelně není vůbec po chuti.
Znamená to totiž, že pokud tito lidé s primární motivací hromadit hmotné statky a s tím i moc přivedli někoho až na nejvyšší vedoucí post ruského státu, museli si být jistí jeho závazky. Putinův režim tak z toho vychází nikoli jako popření devadesátých let, ale naopak jako pokračování zkorumpovaného oligarchického režimu. A i když se část aktérů proměnila, jiní – v čele s Putinem – zůstávají stále u moci.
Proč se hlouběji zajímat o zapomenuté ruské devadesátky? Protože právě z nich ze zrodil současný ruský režim
Jedná se zatím o první díl ze série dokumentů a lze se tedy jen dohadovat, kterým směrem se budou ubírat další části. Prozatím se ze všeho nejvíc věnuje roli Valentina Jumaševa a hlavně Borise Berezovského.
Je samozřejmě nutné si i v jeho případě uvědomovat, že nejde o dokument v pravém slova smyslu, ale o „verzi událostí“, kterou předkládá jedna skupina. Verzi sice velmi dobře vyargumentovanou a odzdrojovanou, ale na druhou stranu přece jen formovanou preferencemi svých tvůrců.
I tak se ale jedná o důležitý nový materiál, který je minimálně zajímavé sledovat a o devadesátá léta v Rusku se zajímat do hloubky – jsou totiž základním předobrazem toho, jak Rusko v současné době vypadá a jak se chová.
