V souvislosti s nedávným výročím osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a nadcházejícím výročím 75 let od konce druhé světové války Rusko zintenzivnilo válku pamětí proti zemím ve svém bližším i vzdálenějším okolí. Vladimir Putin se v jednom ze svých expresivně vyostřených výroků, jak již u něj bývá obvyklé, nechal slyšet, že všem falzifikátorům dějin Velké vlastenecké války a druhé světové války zavře za pomoci archivních dokumentů jejich „nevymáchané huby“. Stále více se však „zavírají huby“ jen těm, kdo podávají pohled odlišný od oficiální linie. Historie se v současném Rusku stala daleko více politikou, což je nutné mít na paměti. Nemalou roli v ní hraje i to, jak je možné či nemožné pracovat s archivními dokumenty, respektive kdo a kdy k nim dostane přístup.
Ruský prezident Vladimir Putin sám s oblibou prezentuje své názory na historii a velmi často se při tom odvolává na archivní dokumenty. Je ale velmi nepravděpodobné, že by se objevil nějaký dokument, který by zásadním způsobem proměnil obraz základních událostí druhé světové války.
Ostatně i Putinovy názory a stanoviska nejsou ničím novým, prakticky jen kopírují tvrzení brežněvovské propagandy, v níž ruský prezident také vyrůstal. Ta zacházela s realitou velmi kreativně, vynechávala nepříjemnosti a jiné události zase upravovala do potřebného znění. Z Brežněva tak udělala vojevůdce a Stalin se opět stal hrdinou, nikoli masovým vrahem.
V souladu s tímto výkladem historie tak Putin například „omlouval“ pakt Molotov-Ribbentrop, v němž si Stalin rozdělil s Německem nezávislé země, včetně Polska, tím, že ani zdaleka nešlo o první smlouvu s Hitlerem. Co je ale zásadní, k citovaným dokumentům se zpravidla nedostane žádný nezávislý badatel. Obrana proti takovým tvrzením tudíž prakticky není možná, neboť archívní dokumenty nelze prověřit.
