Amerika se nachází ve fázi „pochybování o sobě samé“. Ta přitom přichází právě ve chvíli, kdy ji svět, především ten západní, potřebuje nejvíce. Toto až psychologicky znějící konstatování nepochází z pera žádného politologa, nýbrž zrcadlí historický projev japonského premiéra Fumia Kišidy, v němž zhmotnil hluboké obavy řady amerických spojenců, Ukrajinou počínaje a jeho vlastní zemí konče. Současný liberální světový řád, založený na alespoň elementárním respektu k pravidlům, totiž získává stále větší trhliny, jež ohrožují především mocensky slabší členy. Jeho hlavní tvůrce a garant však k překvapení mnohých nervózně přešlapuje na místě, zabrán do svých vnitřních sporů.
Jak ještě dlouho?!
Již od počátku bylo jasné, že toto nebude běžné setkání u příležitosti návštěvy vůdce jedné ze spřátelených zemí. Pocty adresovat společné zasedání obou komor amerického Kongresu se, pravda, nedostává každému. Nicméně i v tomto „elitním klubu účinkujících“ nalezneme výrazné rozdíly.
Nedávné vystoupení japonského premiéra, první od roku 2015, se však zřejmě zapíše do historie mezinárodních vztahů jako jeden z opravdu stěžejních milníků. Fumio Kišida totiž oproti poválečné politické tradici své země velice otevřeně pojmenoval obavy, které trápí všechny současné spojence a partnery Spojených států – váhavost jejich zahraniční politiky ve vztahu k vzestupu mocností, jakými jsou Rusko, Čína či v menší míře Írán.
Všeobecně pak absenci amerického leadershipu, nejvíce se zračící v nekonečných bojích o podobu finanční pomoci spojencům ve Sněmovně reprezentantů, na níž je však například Kyjev existenčně závislý.
„Jak dlouho bude trvat, než se bez podpory Spojených států zhroutí naděje Ukrajiny pod náporem Moskvy? Jak dlouho bude trvat, než bude Indopacifik bez přítomnosti Spojených států čelit ještě tvrdším skutečnostem?“ ptal se řečnicky jinak spíše stroze působící Kišida.
Fakt, že toto „volání do zbraně“ pronesl právě někdo, jako je premiér Japonska, tzv. civilní mocnosti s desítkami let zakořeněnou tradicí politické zdrženlivosti, jasně demonstruje závažnost situace.
Nejsou-li Spojené státy, jako nejsilnější aktér současného mezinárodního řádu, ochotné vynaložit potřebné prostředky k tomu, aby byla vynucována pravidla existující „hry“, které nota bene Amerika sama tvořila, objeví se dříve či později „noví“ hráči, kteří mocenské „vakuum“ zanechané Spojenými státy vyplní.
Pojďme si proto říci zcela na rovinu to, co již Kišida naznačil: současná zahraniční politika USA je neudržitelná. A nebude-li upravena, může následovat vývoj podobající se mnoha černým scénářům. Faktem totiž zůstává, že důsledky americké nečinnosti by dopadly zejména na ty státy, jejichž vliv a síla jsou v mezinárodní politice omezené, tj. včetně České republiky.
Už jsme si zvykli říkat, že mezinárodní řád se rychle mění – mimochodem, je jen těžko srovnatelný s tím, jak svět vypadal po skončení studené války nebo ještě na počátku války proti terorismu – přesto ale stěžejní roli v něm přes všechny úskalí sehrával „kolektivní Západ“ (abychom využili slovníku ruských propagandistů).
To, že vliv Západu bude postupně klesat (zejména v ekonomické rovině), pozorujeme dlouhá léta a technicky vzato není ani v našem zájmu, ani možnostech jakkoli bránit tomu, aby nezápadní svět ekonomicky rostl.
Revizionistický klub
Ve světle nejnovějšího vývoje na Ukrajině, na Blízkém a Dálném východě můžeme pozorovat, že se formuje protizápadní koalice států, kterou nespojuje žádné silné ideové pouto, krom snahy vymezovat se vůči existujícímu statu quo.
Nyní ale můžeme ukázat na konkrétní hráče, kteří už nijak nezakrývají, že jsou ochotni měnit existující pořádek i za cenu použití ozbrojených sil či hybridních taktik na pomezí ozbrojeného konfliktu. V teoriích mezinárodních vztahů tomu říkáme revizionistické mocnosti.
Své o tom vědí Ukrajinci, kteří vzdorují ruské rozpínavosti již deset let. Technicky vzato snaha měnit existující uspořádání ze strany Ruska začala ještě o pár let dřív.
Vladimir Putin své záměry veřejně deklaroval na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, když odsoudil dominanci Spojených států „a téměř neomezené nadužívání síly v mezinárodních vztazích“. Pak následovala (2008) agrese vůči Gruzii, která byla nucena vzdát se rozsáhlých území v regionech Jižní Osetie a Abcházie.
Západ v čele s administrativou Spojených států jednal velmi blahosklonně. Prezident Obama věřil, že ve vztahu k Rusku bude možné provést „reset“ a začít znova. Zjevně si neuvědomoval, že revizionistické mocnosti přesně taková gesta vnímají jako příležitost k další expanzi.
