Putinovi bych pomník nikdy neudělal, říká Patrik Proško, tvůrce anamorfního portrétu Václava Havla

Proč právě Havel? Proč by nikdy nevytvořil portrét Putina a proč neodmítl tureckého Atatürka? Jak dlouho trvá anamorf sestavit a kolik stojí? Proč své umění doprovází slovy? Nejen na tyto otázky odpovídá Patrik Proško v rozhovoru pro Info.cz.

Jak vás vůbec napadlo vytvářet anamorfy?

Není to můj vynález. Průkopníkem této zobrazovací techniky byl Salvador Dalí, který v roce 1934 vytvořil anamorfní portrét Mae West. Svůj první anamorf ve formě dítěte jsem vytvořil v roce 2015. Nevěděl jsem, jak se to dělá, ale chtěl jsem to zkusit, a tak jsem si na to musel přijít sám.

Dá se říci, že je to socha, jen zdeformovaná v iluzivní perspektivě. Já jsem původní profesí sochař, ale mám zkušenosti i z 3D iluzorních maleb, které jsou deformované na obdobném principu – u nich se však vše odehrává ve 2D. U anamorfních instalací se tyto zkušenosti prolínají v trojrozměrném prostoru. 

Zajímavé u těchto dvou technik pro mě je, že u deformovaných maleb je výsledný efekt trojrozměrný, kdežto u anamorfních soch dvourozměrný. K tomu pustit se do této techniky mě pobídl i můj dlouhodobý sklon k experimentu a objevování. Nejen světa okolo nás a výtvarných technik, ale i svých možností a mantinelů.

Na UMPRUM jsem se nejprve věnoval keramice, později jsem přestoupil na obory Sochařství a Kov a šperk. Nebylo to ovšem kvůli kovu a šperku, ale kvůli profesoru Vratislavu Karlu Novákovi, který mi jednak osobnostně seděl, a především mi říkal věci, které jsem potřeboval slyšet.

Co zásadního vám řekl?

Byl to první člověk, který na mě kladl nároky, abych přemýšlel o tom, co dělám. Říkal mi: „Je mi úplně jedno, co budeš dělat a z čeho to budeš dělat, ale chci, abys vždy věděl, co děláš, proč to děláš právě takhle a z tohohle materiálu.“ To mě ovlivnilo navždy. I proto mi dovolil v ateliéru kovu a šperku udělat jako semestrální práci performanci a na mé diplomové práci nebylo kovového vůbec nic.

Vštípil mi základní princip, ze kterého dodnes vycházím. Mít vědomě uchopené to, co dělám, dříve než to jdu realizovat. Koncept je souhrn do sebe zapadajících významů, které je možné transformovat do slov a následně pak do vizuálního kódu. Proto také vždy svou práci doprovázím textem.

Většina umělců za sebe nechává mluvit jen svou tvorbu. Proč přidáváte vysvětlivky?

Píšu si to hlavně pro sebe, je to součást myšlenkového procesu u každého projektu a pomáhá mi to v rozvoji. Ale tím, že o tom člověk mluví, může také vzniknout nějaký dialog. Tahle práce a přístup k ní může být obohacující i pro někoho jiného, než jsem jen já. 

Nemyslím si, že můžu změnit svět, můžu ale v rámci svého oboru přispívat do veřejného prostoru něčím, co považuji za hodnotné. Tu hodnotu se snažím sám v sobě formovat právě i v tom textu. Pomáhá mi to v jejím hledání a ukotvení.

Jakou hodnotu vnímáte v anamorfech?

Řeknu to otevřeně: anamorfní tvorba je moje komerční cesta. Dělám tyto instalace jenom na zakázku nebo v rámci svého partnerství v Illusion Art Museum Prague, kde je vystaveno několik mých prací ve stálé expozici. 

Je to vlastně prostředek k tomu mít dostatek financí na to, co nedělám pro peníze, což jsou site-specific instalace. Takže mi dávají určitou svobodu, která je pro mě velmi hodnotná, a pro diváky jsou anamorfy hlavně vizuální zážitek. Díky této svobodě se mi podařilo vytvořit přes 90 site specific projektů ve 33 státech.

Ale anamorfy mají i edukativní rozměr. Snažíme se v muzeu vzdělávat o českých osobnostech a české historii a skrze významy věcí, ze kterých vytvářím ty portréty, se člověk může dozvědět o životním příběhu té dané osobnosti, nebo o jejím odkazu, který nám zde zanechala ve své práci.

Anamorfy jsou ale neskutečně pracné. Určitě tedy mají i velkou řemeslnou hodnotu.

Řemeslo je základ všeho. Dřív jsem dělal vědecké rekonstrukce zvířat i lidí, ve kterých jsem se snažil dotáhnout sochařské řemeslo do maxima, hlavně co se realistického zpracování týká. Například jsem takto dělal sousoší mamuta, jak ho loví pravěcí lidé, nebo třeba i ve spolupráci s Lukášem Rittsteinem a Michalem Gabrielem obří sochu džungle v pavilonu opic v pražské ZOO. 

Použili jsme při tom tisíce litrů laminátu. Ta „socha“ má dva hektary a jsou v ní šestnáctimetrové stromy. Pokud ale dokážeš ovládnout sochařskou techniku v hyperrealistickém podání tak, aby nebyla rozeznatelná od živé reality, je to jedna z nejvyšších sochařských úrovní.

Oproti těmto současným sochařským technikám, kde se velmi často používají chemické materiály a technologie, jsou anamorfy ekologický způsob práce, protože neprodukuji téměř žádný odpad. Naopak, zpracovávám již existující. Z uměleckých technik jsou sochaři největšími producenty odpadu.

I u anamorfů je řemeslo zásadní. Je to nejsložitější výtvarná technika, kterou jsem kdy dělal, a snoubí se v ní několik oborů a způsobů vidění najednou. Zlatej mamut! Udělat hyperrealistického mamuta i se všemi lovci byla oproti tomu brnkačka.

Dáváte tomu navíc ještě i další rozměr. Portréty osobností jsou poskládané z věcí, které s nimi úzce souvisejí...

Ano, to je ten koncept. Třeba Nikola Tesla, vynálezce střídavého proudu, je vytvořený z elektrospotřebičů, protože bez jeho vynálezu by žádný z nich nemohl fungovat. Baťa je z bot, Smetana a Dvořák z hudebních nástrojů. 

U Václava Havla je to ale daleko komplexnější příběh. Je v něm více než tři tisíce věcí. Vždy se snažím posunout svoji laťku o něco výš a další instalaci udělat o něco více propracovanou, ale také komplikovanější než tu předchozí. Anebo prostě jen jinak.

Nese to své ovoce, vaše anamorfy jsou celosvětově virální.

Ta komplikovanost je divácky atraktivní, viralitu na sítích podporuje „wow efekt“. Když někdo tu techniku nezná, překvapí ho, že zepředu vidí téměř realisticky „promalovaný“ portrét, ale když jde video do strany, obraz se před očima rozpadne. Je tam moment překvapení, že to není udělané v počítači ani dílo AI, což si dost lidí zpočátku myslí, a také na sítích takových AI obrázků teď koluje hodně.

Jak dlouho trvá něco takového vytvořit?

Havla jsem dělal čtyři měsíce v kuse. Ale třeba Teslu i dítě jsem zvládl oba za měsíc a půl. Neměl jsem tehdy na sebe takové nároky. Rozdíl mezi nimi je ovšem patrný. 

Obrovské množství času mi zabere shánění komponentů. U Havla to bylo o to náročnější, že jsem chtěl mít autentické věci z té doby, z disentu i revoluce, které vyprávějí jeho životní příběh, a bylo mnohem složitější je sehnat.

Z čeho všeho je Havel poskládaný?

Obrazně řečeno je to „národní“ socha. Vyhlásil jsem takovou malou „národní sbírku“ na svých sociálních sítích a docela hodně lidí mi věci do instalace darovalo. Je tam třeba osobní psací stroj Magora Jirouse a texty, které na něm napsal, originál Charty 77, který se šířil mezi lidmi, další psací stroje, sudy z pivovaru Trutnov, kde pracoval, modely autíček, ve kterých jezdil, a obrovská spousta dalších dobových artefaktů.

Ale oslovil jsem i instituce a nadace, které nesou jeho jméno. Knihovnu Václava Havla, která darovala téměř všechny knížky, co napsal, Divadlo na Zábradlí, kde Havel pracoval, nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, nadaci Charty 77 a Výbor Dobré Vůle Olgy Havlové. Mám tam i tácky z pivnice u Tygra, kde se Havel setkal s Billem Clintonem a Bohumilem Hrabalem. Bylo by to na dlouho vyjmenovat vše.

Proč právě Václav Havel?

Důvodů, proč jsem ho dělal, bylo víc, ale převažují ty osobní. Díky lidem, jako byl on, jsem dnes tím, kým jsem, a mám kvalitnější život. On je spojený s tím, že můžu teď dělat to, co považuji za hodnotné, můžu vytvářet mezinárodní spolupráce i projekty, cestovat po celém světě nebo třeba podnikat. Dal jsem do Havla i své úplně první daňové přiznání z roku 2001.

On zaplatil pěti lety života za to, že říkal a psal to, co si myslel. A já si vlastně nedokážu představit, jestli bych byl natolik vnitřně silný, abych si tak pevně stál za svým názorem jako on a nechal se pro něj několikrát zavřít.

Jaké byly reakce? Spousta lidí dnes Havlovi nemůže přijít na jméno...

Při sdílení videa na muzejním facebookovém účtu jsme zaznamenali docela hodně nenávistných rekcí. To by člověk nevěřil, jaká žumpa lidí se tam vyjadřuje. Ale tihle lidé si vůbec neuvědomují, že oni tam mohou takhle sprostě nadávat právě jenom díky Havlovi a lidem jako byl on. A nikdo je za to nemlátí připoutané k topení a nezavře je do vězení za to, že takhle sprostě nadávají na prezidenta. To by předtím rozhodně možné nebylo. Zajímavé je, že na mém osobním profilu nikdo nenadával.

A jak to bylo s Atatürkem, který z vás udělal v Turecku celebritu?

Přišla mi poptávka na e-mail. Nejdřív jsem neznal jeho kompletní příběh, a tak jsem k té poptávce měl odmítavé stanovisko. Ale když jsem pak podrobněji studoval jeho život, rozhodl jsem se ji přijmout.

Jak důležité je pro vás morální pozadí portrétované osoby?

To je zásadní. Já v podstatě dělám lidem virální pomníky. A musím za hodnotami, které ten člověk vytvořil, stát i osobně, lidsky. Podepisuji se pod ně a i média se mě vždy ptají, proč jsem dělal zrovna toho či onoho člověka. Potřebuji být s tou osobností spjatý v rámci svého hodnotového žebříčku.

Dostal jsem různé nabídky. Atatürk byl vystavený mimo jiné i na istanbulském letišti, které spojuje Asii s Evropou. V té době mi přicházelo hodně poptávek z východu, třeba z Ázerbájdžánu. Chtěli udělat svého bývalého prezidenta, což byl vysoký úředník KGB. To bych prostě nemohl. Stejně tak po mně chtěli turkmenského nebo iráckého prezidenta. To všechno jsem odmítl.

Atatürk byl za vás v tomhle ohledu v pořádku?

U něj to bylo trochu kontroverznější, ale díky intenzivnímu studiu – řešil jsem to třeba i s historikem Pavlem Kosatíkem – jsem dospěl k tomu, že když si oddálíme perspektivu historie, korespondují změny, které Atatürk v Turecku udělal, s hodnotami, za kterými já jako Evropan stojím. Ostatně i on měl vzor v evropském modelu společenství, byl to jeho hlavní cíl.

Kdyby ty reformy neudělal, Turecko by dnes možná vypadalo jako dnešní Afghánistán nebo Irán. Nejen že svrhnul sultána Osmanské říše s doživotní mocí a vytvořil demokratickou republiku, parlament a ústavu, ale především vyhlásil sekulární stát a oddělil náboženství od politiky. To vidím jako zásadní hodnotu. 

V zemích jako Irán nebo Afghánistán hraje dodnes v chodu země hlavní roli náboženství a vidíme, jak to tam vypadá a jaké postavení tam mají ženy. To je také další Atatürkova zásluha – zrovnoprávnil ženy, které dokonce mohly už v roce 1934 svobodně volit do Atatürkem vytvořeného demokratického parlamentu. Třeba ve Švýcarsku nebo ve Francii v té době ženy ještě volit nemohly.

Udělal byste třeba Putina?

Ne, to bych nikdy neudělal. Jedině ho nějak znesvětit. Aby bylo virální to, jaký je to člověk. Ale to už stejně všichni víme. 

Pojďme k přízemnějším hodnotám. Kolik taková anamorfní socha stojí?

Pohybuje se to v řádech jednotek milionů. Ta cena se vyvíjí. Teď například katarský emír odmítl akceptovat moji cenovou nabídku. Tam ale pro mě nebyla zajímavá ani ta lidská rovina. Poptávek je hodně, ale já chci mít i čas pro sebe. 

Čas je pro mě větší platidlo než peníze. Nepotřebuji víc peněz, než mám. Mohl bych vydělávat víc, kdybych bral všechny poptávky nebo šel níž s cenou. Ale platil bych svým časem. Kdybych vzal po Havlovi další projekt, byl bych zavřený v dílně osm měsíců v kuse. A kde mám život? 

Nikam bych nejel, netvořil bych nic vlastního a neměl žádnou svobodu. Pořád bych jen musel plnit nějaké závazky. Navíc je opravdu velmi náročné to udělat, přestože si lidi myslí, že mě to musí bavit, že je to takové hravé. 

Jenže docílit výsledku, se kterým budu spokojený hlavně já, je pro mě obrovský vnitřní boj. A v dílně si to moc neužívám, dokud posuny vpřed nejsou znatelné. Nejvíce si to celé užívám, až když je to hotové. Ale to je stará vesta – nejvíce si užijeme věci, kterých nebylo lehké docílit.

Jste perfekcionista s vysokými nároky sám na sebe?

To u téhle techniky ani jinak nejde. A nároky stále zvyšuju. Po Atatürkovi přišel na řadu Rahmi Mustafa Koç, turecký obchodník a sběratel. Jeho rodina vlastní v Turecku několik muzeí, které založil. Je to nejbohatší rodina v Turecku a jeho syn mu objednal portrét k 90. narozeninám. To se mi lidsky líbilo – měl jsem přístup do depozitáře těch muzeí a z jeho celoživotních sbírek jsem pak udělal i jeho portrét. Teď je vystavený v Rahmi M. Koç muzeu v Istanbulu.

Dělal jsem ho ale v Praze, protože jsem chtěl žít také svůj „normální“ život. Čímž se dostávám k transportnímu systému, což je další náročná úroveň, kterou je u anamorfů potřeba řešit. Přesouvat se bude později i Havel a musím mít systém, jak přesunout přes tři tisíce věcí tak, aby se neponičily a byl jsem z nich schopný složit ten portrét znovu jinde za pár hodin. Až skončí na letišti, půjde možná k nám do muzea nebo na nějaké jiné veřejné místo. Zatím máme smlouvu s letištěm do konce října 2024 a pak uvidíme, co bude dál.

Portrét Havla si neobjednalo letiště?

Ne, to je náš soukromý projekt. Chtěli jsme skrze tu sochu prezentovat naše Illusion Art Museum Prague, protože si nás lidé pořád pletou s Muzeem fantastických iluzí Pavla Kožíška, který reklamou vytapetoval celou Prahu včetně letiště. A lidi si nás s ním spojují, a i mě, což mě netěší. 

Potřebovali jsme se odlišit a ukázat, že anamorfy jsou naší hlavní výstavní doménou, kterou najdete jen u nás. Chtěli jsme udělat něco velkého, co bude mít přesah a nadčasovou hodnotu. Inspirovali jsme se Atatürkem, který byl vystavený na letišti v Istanbulu. Letiště v Praze se jmenuje po Václavu Havlovi, ale jeho portrét i jeho životní příběh tam chyběl.

Vraťme se ještě ke zvyšujícím se nárokům. Existuje nějaký limit?

Možná ano. Když jsem dělal první anamorf, vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá, a tak si vybral pro začátek bezejmenné dítě udělané z hraček. Pak jsem zkusil Teslu. Šlo mi o to, aby všichni na první pohled poznali, že je to on. To bylo první posunutí laťky a velký skok, který se podařil.

Pak jsem se snažil variovat vyznění těch instalací nebo si zvýšit náročnost provedení. Například Baťa je principiálně stejný, ale ze správného úhlu pohledu jsem se snažil docílit dojmu impresionistické malby. Jako by ho maloval Van Gogh silnými nánosy barev, kdy každá bota má evokovat tah štětce.

Další posun pro mě byla dvoupohledová instalace Bedřich Smetana a Antonín Dvořák – oba najednou v jedné velké hromadě hudebních nástrojů uvnitř i vně piana. Takovou instalaci z věcí jsem ještě ani ve světě nikde neviděl, tak jsem to chtěl zkusit. Možná v budoucnu udělám 3-5 pohledovou instalaci.