Zatímco někteří výtvarníci kňučí, že jim umělá inteligence bere práci, Vladimír Strejček ze studia DRAWetc. povolal AI k vytvoření návrhu nástěnné malby uvnitř budovy Nová Masaryčka v centru Prahy. S českým výtvarníkem jsme kromě obav z nástupu syntetických ilustrací a velkoplošných muralech mluvili o estetice v českém veřejném prostoru a projektech budoucnosti.
Máte přes všechny komerční projekty čas cvičit vlastní kreslířské skills? Na čem třeba právě teď děláte?
Svůj skill se snažím zlepšovat denně už jen tím, že sleduju pár instagramových feedů, které jsou zaměřené na anatomii, techniku kresby, post graffiti nebo na ulítlé nové postupy. Dnes jsem například navnímal, jak opravit židli, takže se těším, až si v ateliéru překlížím židli. A co teď dělám? To je tajné.
Tajné? To zní dobře...
Je to věc, kterou jsem si schválně vybral tak, aby pro mě byla prubířským kamenem, kde se ukáže, co všechno dokážu analogovým postupem zmáknout. Pokud se mi povede nakreslit pokračování Arnala od Káji Saudka, pak už dokážu snad úplně všechno.
Takže teď jsme asi něco proflákli, ne? Pokračování příběhu od Káji Saudka a Ondřeje Neffa?
Já teď vůbec nevím, o čem mluvíte... (smích)
Nejsilnější téma, které teď znepokojuje všechny kreativce, je nástup umělé inteligence. Ukradne vám výtvarníkům práci na komerčních zakázkách, nebo k nim pomůže?
Už nyní bere práci běžným ilustrátorům, kteří byli šikovní a dosud dělali kvalitní řemeslnou práci. To se bude brzy týkat třeba až 80 % z celkového počtu všech ilustrátorů. Dneska už běžně dostáváme od zadavatelů skicy, koncepty nebo nástřely, které by dřív dělali tito ilustrátoři, ale dneska už je tvoří umělá inteligence.
Jak moc je v tom dobrá?
Můžu říct, že standardní rukopisy běžných ilustrátorů velmi snadno nahrazuje. Když děláš reklamu na mycí prostředek a potřebuješ vytvořit záběr, jak někdo stojí u dřezu a drží mycí prostředek, umělá inteligence to udělá za pár vteřin.
Pak je tu malá část, řekněme 20 %, výjimečných ilustrátorů, kteří mají špičkový rukopis, perfektní formu provedení a jsou v něčem jiní. Myslím si, že přijde doba, kdy vzniknou ilustrátorské hvězdy, jako jsou dneska influenceři nebo popoví zpěváci a herci.
Znamená to, že obrovské množství práce bude dělat AI, ale o pár ilustrátorů se specifickými rukopisy a vlastní image se firmy poperou a extrémně dobře jim zaplatí. I v našem oboru se nůžky ještě více otevřou.
Projevuje se to už i na vašich zakázkách?
Řeknu to jinak. My teď naopak AI zapojili do jednoho z našich vlajkových projektů současnosti.
O co jde?
O mural neboli velkoplošnou nástěnnou malbu v Masaryčce, nové budově na Masarykově nádraží v Praze. Byla to obrovská výzva, protože ať už se dělá mural legální či nelegální, vždy se taková zeď tvoří vlastním rukopisem.
Na velkých, komplexních muralech pracuje obvykle více tvůrců, a proto je třeba určit rukopis jednoho z nich, přičemž ti ostatní musí být natolik dobří, aby se jeho stylu uměli přizpůsobit. To je velmi těžké. Některé styly, žánry či rukopisy jdou snadněji, jiné jsou náročnější. Když jsme dostali příležitost udělat Masaryčku, rozhodli jsme se to udělat s AI.
Chcete říct, že zatímco jiní kreativci kňučí, že jim umělá inteligence bere práci, vy jste ji zaměstnali?
Je to tak, že nápad a koncept byl od nás, formu jsme nechali na AI. Řekli jsme si, že formy od lidí už jsme viděli a že bychom teď naopak my jako lidi zkusili vyhovět tomu, co vytvoří AI. Vzali jsme to jako výzvu a AI požádali o vizuály.
Jak tomu mám rozumět?
Je to podobné, jako když máte dirigenta a orchestr, kdy dirigent pracuje s orchestrem jako s nějakým nástrojem. My jsme tímto způsobem dirigovali AI. Měli jsme svou vizi a tu jsme nechali vygenerovat umělou inteligencí. Slovně jsme ji usměrňovali a určovali, jak moc konkrétní nebo abstraktní má výsledek být.
Z AI padaly obrazové návrhy, s nimiž jsme pak dále pracovali, nejvíc kolegové Daniel Danchez Korta s Karlem Cettlem. Je to jako když pálíš slivovici – destiluješ tak dlouho, dokud nedocílíš kvality, jakou chceš.
Jak to šlo?
Největší zásek jsme měli se způsobem, jak v tomhle konkrétním případě nanést barvy na zeď. Normálně to chodí tak, že promítneš obrysy schválené předlohy na zeď, odstoupíš, prohlídneš si to z dálky a postupně to přemalováváš.
Já jsem byl součástí toho prvního testování. V týmu jsme měli ilustrátory z našeho studia Karla Cettla, Troye a Tomáše Staňka a společně jsme zkoušeli, jak bude návrh vypadat, když se přemaluje na zkušební zeď, a mně se to pořád nelíbilo. Přišlo mi to umělé. Nebylo to ono.
Co tomu chybělo?
Někdy se věci v různém měřítku chovají různě. Přišlo mi, že by to chtělo nějak oživit nebo rozbít. Kolegové byli konzervativnější a báli se vybočit od schválené předlohy od klienta. Já jsem v tomhle někdy neposlušný a v ten moment nade mnou neposlušnost vyhrála.
Věděl jsem, že potřebuju, aby na té zdi byly stopy štětce, i když na to člověk bude koukat z odstupu několika metrů. Bylo jasné, že skutečným štětcem toho nikdy nedosáhneme, a tak jsme dali šanci obřím košťatům a smetákům.
Jakože košťaty na úklid?
Já už košťaty maloval. Vzal jsem půl metru široký hrubý smeták a do té práce jsem jim šáhnul. Viděl jsem, že mě v ten moment prokleli. Oni se s tím celý den piplali a já jim do toho hrábnul černou barvou. Ale dosáhl jsem toho, že tam byly vidět štětcové stopy ve velkém. Pro mě bylo velké uznání, že jsme se na tom nakonec s kolegy shodli a s košťaty vlítli na Masaryčku.
Co vám na to řekl klient?
Odsouhlasit to přišlo osobně vedení z Penty. Z předchozích schůzek jsem věděl, že jsou velmi nároční, že přesně ví, co chtějí, a pokud mají své výhrady, dokážou jasně říct, že se jim to nelíbí. Přišli, podívali se a celou dobu byli zadumaní. Vůbec nic neříkali a já měl strašné nervy. Nakonec se jim líbily právě ty hrubé a velké tahy.
Blahopřeji...
Díky. Byl to emocionálně vypjatý moment, protože jsme to měsíce připravovali, dlouhé dny tvořili a nakonec se během minuty lámal chleba, kdy se mělo rozhodnout, jestli to je dobré, nebo ne.
Dá se říct, že Česko začíná být muralovou velmocí, nebo jsme pod evropským standardem?
Jde o to, s kým nás srovnáváš. Jestli nás mám srovnat se západní Evropou nebo Jižní a Severní Amerikou, jsme na začátku. Když nás srovnáš s východními státy nebo zeměmi, kde se z ekonomických, politických nebo náboženských důvodů muraly nedělají, tak na tom nejsme špatně, ale velmocí nejsme ani náhodou.
Když se bavíme o veřejném prostoru, utkvěla vám v poslední době nějaká věc, o které jste si řekl, že je opravdu vydařená, nebo je to naopak hrůza?
Viděl jsem pár průserů, ale je mi žinantní pomlouvat konkurenci, a tak nebudu konkrétní. Jednoznačně průserově byla přemalovaná Lennonova zeď, ale to je happeningový prostor, který si nikdo nemůže nárokovat pro sebe. Nicméně, co se stalo před pár měsíci, to bylo hrozný.
Nakonec je to vlastně jedno. Hlavní je, že se vůbec něco děje. Oceňuju, že zejména v soukromém sektoru je renesance zájmu o mural jako takový. Je to nové médium, kde se může trochu jinou než klasicky prasáckou cestou propagovat komerční zboží.
Kromě Masaryčky jsem hrdý na to, jak jsme loni namalovali zeď pro DM drogerii na Hradčanském náměstí. Vizuál byl o to odvážnější, že neměl vůbec nic společného s drogerií, dokonce tam ani nebylo logo. Byla to reklama, která nesmrděla reklamou. Lidem se to líbilo. Takhle by to mělo vypadat.
Vladimír Strejček
Je ilustrátor a zakladatel ilustrátorské skupiny DRAWetc., která se věnuje užitému výtvarnému umění. Skupina sdružuje výtvarníky, ilustrátory, animátory a designéry s pestrým portfoliem prací od přípravy a tvorby storyboardů, přes komiksy, loga, animované klipy nebo plakáty až po muraly – velkoplošná díla zasazená do veřejného prostoru. Jejich posledním společným dílem je mural umístěný uvnitř nového developerského projektu Masaryčka u Masarykova nádraží. Projekt je jedinečný nejen díky svému velkorysému rozměru, ale také kvůli zapojení umělé inteligence do přípravné fáze tvorby projektu.