V minulém článku jsem rozebíral, proč ze sebe dělá Tucker Carlson tupce, který oslavuje Rusko jako ráj konzervativismu. V dnešním pokračování se podíváme na to, jak to je se stavem konzervativních hodnot v Rusku doopravdy.
„Zítra opustím tuto zemi naděje a vrátím se do našich západních zemí – zemí zoufalství,“ prohlásil irský literát a dramatik George Bernard Shaw při svém rozloučení se Stalinem a odjezdu ze SSSR v roce 1931.
Vyznění Carlsonovy reportáže z Moskvy bylo totožné. Jak jsem psal minule, jedná se primárně o autoimunitní reakci na prohnilost západních elit – tu však doplňuje hluboké a zcela zásadní nepochopení Ruska.
Stanice gulag
Moskevské metro, které Carlson ve své reportáži tolik obdivoval, je vskutku triumfem jak hromadné dopravy, tak moderní institucionální architektury. Stanice Komsomolská, kterou Carlson navštívil, dokonce není ani obecně považována za tu nejhezčí v Moskvě, ve které je asi 30 reprezentativnějších „výstavních“ stanic.
Co ovšem už Carlson divákům nesdělil, je fakt, že podobně „úžasné“ stanice metra se nacházejí v Kyjevě, Dnipru nebo Charkově. A také v Minsku, Baku, Taškentu nebo Jerevanu. Jak názorně ilustruje výpravná kniha CCCP Underground: Metro Stations of the Sovier Era, stavba podzemních drah byla jednou z velmi mála oblastí, v níž se Sovětský svaz dokázal propracovat na světovou špičku.
Pomohla mu v tom otrocká práce politických vězňů, transfer západních technologií a prostý fakt, že bylo budováno na „zelené louce“ na nehodnotných pozemcích, k nimž v sovětském systému neexistovala žádná individuální majetková práva.
Nebylo ani třeba brát ohledy na životy dělníků či životní prostředí a nemuselo se šetřit na materiálu či výzdobě, protože občané státu neměli možnost ve volbách ovlivňovat rozdělování zdrojů ve společnosti a bránit se megalomanským pomníkům diktátorů, zatímco chleba byl na příděl a maso vůbec.
Oproti tomu metro ve Spojených státech, zejména v New Yorku a Washingtonu, vznikalo za zcela opačných podmínek – navíc již před 120 lety, z dnešního pohledu v pravěku, což je na něm vidět.
Další otázkou je čistota – a také zde Moskva vítězí na plné čáře. Z vlastní zkušenosti vím, že newyorské metro umí být štítivě špinavé, zoufale zastaralé a lze v něm narazit na roztodivné charaktery. Přesto se nejedná o primárně nebezpečné místo ani nefunkční kus infrastruktury, jak o něm lživě tvrdí Carlson, kterým jím pravděpodobně už roky nejel.
Těžko však může v čistotě soutěžit s policejním státem, kde na každém kroku hlídkují polovojenské jednotky a kde vám při průchodu turniketem do metra systém na rozpoznání obličejů automaticky strhne peníze z účtu, jako je tomu v Moskvě.
Víte, kde ještě mají také tak čisté metro? V Teheránu, Pchjongjangu nebo v zemích Perského zálivu. Můžeme hrubě nesouhlasit se šílenými politikami radikálních demokratických administrativ v městech typu San Francisco, kde starostové nechávají řádit gangy, propouští těžké zločince s výmluvou na systematický rasismus a kde odmítají dodržovat federální legislativu ohledně nelegální migrace – přesto však nemusíme dojít k závěru, že řešením je zavedení fašistického policejního státu.
Kritici Ruska musí uznat, že Moskva je dynamické, na americké poměry čisté, relativně bezpečné, kosmopolitní a fungující město. Zároveň je třeba říct si i to, že tomu tak není díky Putinovi a jeho kleptokracii, ale naopak navzdory systematickému rozkrádání státu, jemuž Putin předsedá.
Nikoho s IQ vyšším než číslo jeho bot snad nemůže překvapit, že v zemích, kde existují jen minimální individuální práva a kde vládám chrčí peníze ze země v podobě ropy a dalších komodit, existuje dostatek prostředků a minimum překážek pro prioritní výstavbu „vývěsních štítů“ pro vládnoucí elitu.
Jak levné je levné jídlo a kdo má problém s inflací?
O řád méně odpustitelná je Carlsonova fixace na zdánlivou levnost Ruska. V supermarketu například prohlásil, že ho „zradikalizovalo“, že hypotetický měsíční nákup potravin by stál čtvrtinu toho, co on a jeho tým vypočítali na základě amerických cen v dolarech.
Tento cenový rozdíl jednak zkresluje fakt, že rubl od začátku války ztratil čtvrtinu svojí hodnoty, což dělá největší rozdíl právě na cenách potravin, protože Rusko je na rozdíl třeba od Číny potravinově soběstačné. Ruské zboží je tak pro držitele tvrdé měny ve velké slevě.
Ale výrazně důležitějším faktorem je, že Rusko je na rozdíl od USA v průměru velice chudou zemí. Disponuje sice bohatými metropolemi a disproporční vrstvou milionářů přisátou na národní bohatství, ale kromě Moskvy a Petrohradu je v Evropě chudým příbuzným.
Většina obyčejných Rusů přišla o veškeré úspory a život chudších amerických vrstev je pro ni nedostižným snem.
Průměrný americký plat je necelých 60 tisíc dolarů ročně, zatímco v Rusku je to zhruba 15 tisíc dolarů, tedy méně než čtvrtina. V Rusku je navíc z výše jmenovaných důvodů daleko větší mzdová nerovnost a mediánový příjem je tak oproti průměru opět poměrně nižší než v USA.
To je také důvod, proč obyčejní Rusové – i přes nízkou úroveň cen denominovaných v rublech – utrácejí ve finále za jídlo zhruba polovinu celého svého disponibilního příjmu, zatímco v USA je to jen asi 10 %.
Carlson jistě není tak hloupý, aby si nedokázal spočítat, že jídlo je pro obyčejné Rusy mimo Moskvu extrémně drahé. Ostatně mohl se na to zeptat přímo Vladimira Putina, který se musel v televizním přenosu omlouvat za neúnosnou cenu vajec a kuřecího, ke kterým se chudí Rusové upnuli jako ke zdroji bílkovin poté, co si z většiny už nemůžou dovolit červené maso ani ve svátek.
Stačilo by jen vystrčit nos z luxusních čtvrtí Moskvy, a i toto by se Carlson mohl dozvědět. Mezi Moskvou a většinou zbytku země je větší rozdíl v kvalitě života než například mezi New Yorkem a vybydleným Detroitem.
Celá pětina Rusů dnes nemá doma tekoucí vodu a dvě třetiny obyvatel venkova nemají doma toaletu a připojení na kanalizaci, navíc žijí v oblastech bez existence zpevněných cest (silnic). Rusko se cítí být třetím Římem, ale 35 milionů jeho obyvatel chodí na kadibudku. V USA je to asi desetina procenta.
Rusové vlastní méně automobilů na obyvatele než lidé v Lesothu a průměrná délka života v Rusku byla už před válkou o šest let kratší než v USA, přičemž průměr USA je na bohatou západní zemi velice nízký.
Další z Carlsonových lží se týkala inflace – v Rusku pranýřoval americkou vládu za nehorázný růst spotřebitelských cen, kterou by Putin jistě nestrpěl. Jenže i oficiální ruské statistiky hovoří o inflaci téměř 12 % v roce 2022 a 7,4 % v roce minulém, tedy zhruba o dvojnásobku inflace v USA.
