KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Bizarní reportážní turné americké mediální mluvící hlavy (o novinařině se v tomto případě opravdu hovořit nedá) Tuckera Carlsona po Moskvě muselo nutně vyvolat otázku: je Tucker Carlson opravdu tak hloupý, jak napovídá jelimanský výraz v jeho tváři?
Mnoho lidí na Západě mohlo snad jen nevěřícně zírat, když americký televizní moderátor Tucker Carlson navázal na svůj „rozhovor“ s ruským prezidentem Vladimirem Putinem sérií bizarních videí, v nichž hovoří o tom, že stanice moskevského metra jsou velkolepé a impozantní, že v ruských supermarketech jsou nákupní vozíky, které si lze zapůjčit po vložení mince, a že potraviny jsou v Rusku levnější než v USA.
Pro
pozorovatele americké pravice se však o nic překvapujícího
nejednalo a jednat ani nemohlo. To, že Carlson není novinářem,
který hledá pravdu, ať je na kterékoliv straně spektra, a hodlá
se k ní dobrat pomocí kladení nepříjemných otázek, jsme věděli
už dávno. Stejně jako to, že (přinejmenším pokud jde o Rusko a
válku na Ukrajině) nemá v úmyslu se byť jen pokusit o jakoukoli objektivitu.
Situace je o to paradoxnější, že Carlsonův otec vedl za Reaganovy éry stanici Hlas Ameriky, která vysílala americké hodnoty do východního bloku, zatímco jen syn dnes činí opak.
Skutečnou otázkou je však PROČ? Proč se nejznámější mediální tvář americké pravice opakovaně noří do stoky konspirací a servilně podlézá autoritářskému režimu, který tak nenávidí Ameriku? Jak se stalo, že se strana Dwighta Eisenhowera a Ronalda Reagana, která dříve hodlala Rusy v uniformě „nakopat do zadnice“, začala štěpit právě na vztahu k ruskému diktátorovi? Notabene v době, kdy rozpoutal největší konflikt v Evropě od 2. světové války – a to ještě ostentativně jako přímý útok na zájmy Spojených států?
Intelektuálové projektují své představy do diktátorů
Carlson je jen dalším jménem na dlouhém seznamu lidí ze Západu, kteří se nechali zlákat nominální alternativou k nedokonalostem, neúspěchům a pociťovanému úpadku vlastní společnosti. O těchto lidech mluvíme souhrnně jako o „užitečných idiotech“, ale i když jsou režimům, o nichž fantazíruji, jistě užiteční, jedná se často o lidi inteligentní nebo odvážné. O to horší zradu se jedná, protože slepá skvrna, kterou by jinak vyčetli svým oponentům, se stává opěrným bodem jejich ideologie.
Po 2. světové válce jsme podobné „woke“ intelektuální zrádce svobody nacházeli primárně na levici. Vzpomeňme Michela Foucaulta nebo Noama Chomského a jejich opěvování íránského režimu coby výspy boje proti „západnímu imperialismu“.
Chomsky ochotně šířil konspirace osvobozující
Rudé Khmery od odpovědnosti za genocidu vlastních obyvatel, kterou
se snažil shodit na Západ nebo popírat jako vymyšlenou, to stejné
pak tvrdil o masakrech Bosňáků. Rád také na jedné straně
pranýřuje Západ za vojenskou podporu Ukrajině jako „lití oleje
do ohně“, ale taktně mlčí o masivních dodávkách zbraní do
konfliktu jeho oblíbeným Íránem, nejtvrdším imperiálním
hráčem na Blízkém východě.
To, že by vítězství Ruska na Ukrajině vedlo k de facto koncentračním táborům, kde by ruská armáda „filtrovala“ obránce ukrajinského národa proti imperiálnímu útlaku, tohoto „bojovníka proti imperialismu“ nikterak neznepokojuje.
Stejně tak Foucault postavil svoji intelektuální kariéru na
nenávisti k vlastní civilizaci a jejímu dědictví kolonialismu,
což mu však nijak nebránilo chovat se jako pedofilní predátor k nemajetným dětem v Tunisku nebo oslavovat Chomejního režim za „osvobození íránského lidu
od šáha – opresivní loutky Západu“ ještě dlouho poté, co vyšlo
najevo, že Chomejního revoluční teror povraždil v íránských
žalářích 80x více lidí než celá dynastie Pahlaví.
Irský dramatik George Bernard Shaw, patrně nejvýznamnější veřejný intelektuál první poloviny 20. století, navštívil v roce 1931 Moskvu, kde mu byla – stejně jako nedávno Tuckerovi u Putina – poskytnuta dvouhodinová audience u Stalina, kterou Shaw shrnul slovy: „Čekal jsem, že uvidím ruského dělníka, a našel jsem gruzínského gentlemana.“
Shaw strávil zbytek svého života popíráním nebo omlouváním Stalinových zločinů a navázal tak na dlouholetou kampaň moskevského korespondenta New York Times Waltera Durantyho. Ten ve svých zprávách ze Sovětského svazu navzdory důkazům popíral hladomor na Ukrajině a Stalinovy zločiny.
Duranty také využíval své pozice k útokům na britského nezávislého novináře Garetha Jonese, kterému se dařilo ze SSSR pašovat zprávy o reálném stavu věcí, a neustále užíval svojí institucionální převahy k vykreslování Jonese jako lháře a agenta západního imperialismu.
New York Times dlouhé roky pomocí Durantyho fake news kampaně určovaly narativ sovětské kolektivizace a prezentovaly ji v pozitivním světle – Duranty sám dostal za tyto lživé reportáže v roce 1932 Pulitzerovu cenu, kterou New York Times dodnes nevrátily. Duranty byl líný oportunista, kterého nezajímali obyčejní lidé, a který se v rámci své novinářské praxe omezil na omílání sovětské propagandy, což mu taktéž vysloužilo vzácné interview se Stalinem samotným.
