„Ať si s nimi dělají, co chtějí!“ Tato ostrá slova pronesl nedávno Donald Trump, bývalý americký prezident a budoucí uchazeč o tento post za Republikánskou stranu, v Jižní Karolíně na adresu těch evropských členů NATO, kteří neplní kritérium 2% příspěvku HDP na obranu. Jeho výrok vzbudil v hlavních městech „starého kontinentu“ zděšení a současně zřejmě vykouzlil úsměv na tvářích kremelských mocipánů. Navzdory Trumpově přesvědčení a vznášející se nejistotě o americkém závazku, zůstává Aliance úhelným kamenem euroatlantické bezpečnostní struktury, bez níž se v současném dynamicky měnícím světě neobejdou ani Spojené státy. Nebo že by přeci jen existovala jiná alternativa?
Na vývoji Severoatlantické aliance (NATO) je fascinující pozorovat, jak „schizofrenním“ životem tato mezinárodní organizace žije.
Na jedné straně existuje poměrně široký konsenzus, že NATO je historicky neúspěšnějším vojenským blokem vůbec. Na světě byste nenašli další, která by fungovala tak dlouhou dobu (NATO existuje bezmála tři čtvrtě století), a přitom by byla plně funkční a stále lákala nové členy (mimo jiné Ukrajinu a Gruzii). Její členskou základnu tvoří úctyhodných 31 zemí, z nichž drtivou většinu můžeme označit za země liberálně-demokratické.
Klíč k úspěchu lze přitom spatřovat ve schopnosti organizace fungovat jak směrem dovnitř, tak i navenek. Dovnitř tím, že výrazně „otupuje pomyslné ostří konfliktů“ mezi členskými státy (např. spor mezi Řeckem a Tureckem). A navenek, když odrazuje vnější aktéry/potenciální agresory (SSSR, Rusko) od otevřeného útoku na členské státy (otázka tzv. šedé zóny hybridních hrozeb však stále zůstává na stole).
A přesto se NATO od svého založení doslova neustále zmítá v existenčních krizích, které – pokud bychom měli soudit dle analýz a komentářů dobových pozorovatelů – hrozí permanentně jeho zánikem nebo přinejmenším funkční paralýzou.
Aliance měla „namále“ již téměř na počátku své dlouhé cesty, když se její představitelé nedokázali dohodnout, zda má Západní Německo právo na vstup či nikoli (1955). Nebo když francouzský prezident Charles de Gaulle ostentativně „vystěhoval“ sídlo NATO z Paříže (1966), aby zemi vyvedl z vojenských struktur, zahájil svou politiku všech azimutů a rozvinul specifickou francouzskou geopolitickou školu.
Státy NATO se následně rovněž nedokázaly dohodnout na řešení konfliktu na Blízkém východě (70. léta) nebo na vhodné podobě reakce na instalaci sovětských jaderných zbraní ve střední Evropě (počátek 80. let).
O rozpadu NATO se snad nejvíce spekulovalo na konci studené války a podle mnohých – včetně prezidenta Václava Havla – nebylo této aliance proti Sovětskému svazu ve Fukuyamovském světě totálního vítězství liberální demokracie a „konce dějin“ již potřeba.
Jednu z největších krizí pak vyvolala unilaterální politika, resp. válka proti terorismu, kterou inicioval George W. Bush (počátek 21. století).
O odchod z NATO, ač se to při pročítání výroků některých politiků na sociálních sítích nemusí zdát, rozhodně zájem není. Pouze jednou (1966) tak zpola učinila Francie, ale i ta se později pod vedením Nicolase Sarkozyho nakonec vrátila k plnohodnotnému členství.
Poslední výzvou Aliance se stal Donald Trump, který od svého vstupu do vrcholné politiky dával ostentativně najevo, že význam, který tato organizace sehrává v jeho zahraničně-bezpečnostní agendě, se začíná blížit nule.
Už během předvolební kampaně označil Alianci za „zastaralou“ (obsolete) a požadoval zásadní revizi zapojení Spojených států do tohoto paktu.
Dle nedávného vyjádření Johna Boltona, známého republikánského jestřába a krátce i Trumpova poradce pro národní bezpečnost, prezident tehdy otevřeně uvažoval o odchodu USA z NATO, a to při plném vědomí toho, že by takový krok jistě vedl ke konci organizace jako takové.
Nakonec se tak nestalo, nicméně za to můžeme poděkovat pouze vybraným lidem z Trumpovy administrativy a poměrně komplikované tvorbě zahraniční politiky USA, která prezidentovi (zvláště v období po konci války ve Vietnamu) nedává plnou volnost realizovat jeho představy a omezuje jej souhlasem Senátu.
Věci však nešly zrovna hladce. Když se konaly summity NATO, jednání Donalda Trumpa nejednou vyvolávalo mezi ostatními účastníky přinejlepším rozpaky, spíše však otevřené zděšení.
Představitelé členských států NATO v Evropě (a Kanadě) nedokázali pochopit, jak může prezident USA otevřeně zpochybňovat význam Aliance v době, kdy roste agresivita ruské zahraniční politiky a mezinárodní pořádek se začíná ubírat novým směrem, který pro západní svět nevychází zrovna nejlépe.
Ostatně žádný jiný státník zřejmě neměl z Trumpových výroků takovou radost jako ruský prezident Vladimir Putin nebo předseda čínských komunistů Si Ťin-pching. O nevyzpytatelném vůdci Severní Koreje Kim Čong-unovi ani nemluvě.
Aliance totiž v posledních letech rozšířila svoji působnost i na tzv. out-of-area operace, v jejichž rámci se na nedávném summitu v Madridu otevřeně hovořilo o jejích aktivitách v Indopacifiku, jež měla symbolizovat účast nejvyšších představitelů Jižní Koreje či Japonska.
Z plánu však nakonec – údajně díky výraznému diplomatickému tlaku Pekingu a rozhoření bojů na Ukrajině – částečně sešlo, nicméně rodící se globální charakter Aliance tím zcela podkopán nebyl.
V současné době Donald Trump usiluje o mandát Republikánské strany. A pokud by byl (znovu) zvolen prezidentem, panují velké obavy, jakých kontur by jeho zahraniční politika nabrala.
V rámci prvního mandátu se jeho obětí stalo „pouze“ americké zapojení do rodícího se Transpacifického partnerství (TPP), nicméně výroky, které použil během republikánských primárek v Jižní Karolíně, vzbuzují obavy z daleko zásadnějších změn.
Bývalý prezident si dlouhodobě bere otevřeně na paškál ty evropské spojence, kteří neplní stanovené kritérium směřování 2 % HDP na svoji obranu. Tato praxe přitom není úplně nová, své výhrady již vyjadřoval prezident Bush mladší, nicméně vždy v rámci kuloárních rozhovorů.
Trumpova veřejná prohlášení snižují kredibilitu tzv. článku 5, přičemž z jejich nuancí není zcela patrné, zda bývalý prezident navzdory své politické zkušenosti plně rozumí systému fungování NATO. Dané příspěvky totiž nesměřují do jakéhosi pomyslného „společného aliančního fondu“, ale státy jimi vylepšují úroveň vlastní obrany.
Není pochyb o tom, že Evropa dlouhou dobu hrála roli „černého pasažéra“, spoléhala na americkou bezpečnostní dividendu a své prostředky „utápěla“ v sociálních výdajích. Situace se však s prohlubující krizí na Ukrajině mění – přičemž se předpokládá, že stanovené kritérium letos splní 18 členů, tedy více než polovina.
Země jako Polsko nebo Řecko se již nyní blíží dokonce ke 3 %. Varšava i díky historické zkušenosti plánuje jít ve vyzbrojení sebe sama ještě dále, když jedná o obřích dodávkách nejenom s americkými a evropskými, ale i asijskými dodavateli. A Francie opět začíná hovořit o určité „strategické autonomii“, zahrnující i rozšíření svého jaderného odstrašujícího arzenálu.
Nicméně je třeba si uvědomit, že Aliance neslouží pouze jako nástroj k obraně „slabých Evropanů“, ale přináší výraznou přidanou hodnotu i Američanům. A to zvláště v době dynamických změn rozložení moci na globální úrovni.
Spojené státy chtě nechtě již (navzdory své přetrvávající síle) nepředstavují jediný a nezpochybnitelný mocenský pól světa, což se odráží i v tlaku na jejich vlastní ozbrojené síly. Obranná strategie z roku 2018, tedy z doby Trumpova prezidentování, ostatně opustila desetiletí uznávaný koncept „dvou válek“, tedy schopnosti USA vést dva rozsáhlé ozbrojené konflikt zároveň.
A pokud platí, jak ostatně zmiňuje již Trumpova Národní bezpečnostní strategie z roku 2017, že svět se vrací k velmocenskému soupeření a těžiště amerického zájmu se přesouvá do Indopacifiku, Washington bude více než kdy jindy potřebovat spolehlivé, silné spojence na evropském kontinentě, kteří budou schopni „zadržovat“ vzrůstající ruskou moc, jež v mnoha ohledech pracuje v tandemu s Pekingem v rámci tzv. „partnerství bez hranic“.
Zda si tyto kontury horký favorit republikánů na prezidentský úřad uvědomuje, není prozatím jasné, ale naštěstí řada politických i armádních elit Ameriky si je zřejmě tohoto faktu dobře vědoma. To dává Alianci šanci přežít další z bezpočtu jejích dosavadních existenčních krizí.
