Severoatlantická aliance poprvé ve své historii zaměřila pozornost do oblasti Indopacifiku, když v červnu na summitu v Madridu označila mocensky posilující Čínu jako jednu z hrozeb pro současný světový řád a hodnoty, které symbolizuje. Tamní demokratičtí spojenci Západu tento krok uvítali, v Pekingu naopak vzbudil rozhořčení.
Bouří vzletných projevů, silných prohlášení i nesmělých plánů zvířený politický prach summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Madridu (který se uskutečnil 29. a 30. června, pozn. red.) se již začal pomalu snášet k zemi. V rámci každodenních zpravodajských senzací jej zastínilo rovněž poměrně bouřlivé zasedání zemí G20 v Indonésii či nekonečné tahanice o podobu evropského boje s klimatickou změnou v Bruselu. To nám však dává jedinečnou příležitost nahlédnout i na ty aspekty setkání vrcholných představitelů, které dosud zraku médií spíše unikaly, či byly méně akcentovány.
Zuřící konflikt na Ukrajině tvořil základ velké části diplomatických rozhovorů, což není překvapivé, uvědomíme-li si, že většina akutních problémů, jimž transatlantický svět v současnosti čelí, je více či méně spojena s ruskou invazí. Ostatně jako „nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost, mír a stabilitu euroatlantické oblasti“ Moskvu explicitně označuje i na summitu schválený nový Strategický koncept.
Pod rouškou obav z výpadů ruského medvěda však došlo rovněž k významnému strategickému posunu, který bude dle mého názoru jednou zmiňován v učebnicích mezinárodních vztahů – a to zaměření na Čínu a z něho implicitně vyplývající expanze Severoatlantické aliance do oblasti Indopacifiku.
Nová strategie transatlantické třicítky se totiž po letech převážně akademických debat v kuloárech odhodlala (hezky po anglicku) otevřeně pojmenovat „slona v místnosti“ a označit „rudé Království středu“ za aktéra, který svými vzrůstajícími ambicemi, výrazně asertivní a nejednou otevřeně donucovací politikou představuje výzvu pro hodnoty, zájmy a bezpečnost Severoatlantické aliance.
Ba co více, ve spolupráci s Ruskou federací podrývá současnou podobu liberálního mezinárodního řádu tak, jak byl nastaven po II. světové válce a transformován po konci té studené. Společným jmenovatelem osy Peking-Moskva má přitom dle zveřejněného dokumentu být autoritářský charakter jejich režimů s cílem nabourat demokratické hodnoty členů Aliance v konvenční vojenské i hybridní sféře, často přímo na domácím trávníku.
Daný krok NATO přitom rozhodně nepředstavuje blesk z čistého nebe, ba právě naopak. Nejeden z členů tohoto obranného paktu vnímá Čínu jako svého hlavního soupeře již několik let. Řeč je samozřejmě především o Spojených státech.
Připomeňme, že Barack Obama ohlásil přesměrování těžiště americké zahraniční politiky (tzv. pivot) již v roce 2011 ve svém projevu před australským parlamentem v Canbeře. Tehdy se jednalo o vskutku velký krok, který fakticky poprvé od konce druhé světové války otáčel kormidlo „velkého amerického parníku“ od Atlantiku směrem k Pacifiku.
Ostatně koncept primátu Evropy (Europe first) akceptoval již na počátku bojů se státy Osy i prezident Franklin D. Roosevelt (údajně i na základě Churchillova neúnavného nátlaku), čímž nastavil desítky let trvající trend. Nepřekvapí proto, že tato změna kurzu přinesla Obamovi označení „první pacifický prezident“, a to ačkoli více méně pouze navazoval na plány svého mnohými liberály zatracovaného předchůdce, republikána George W. Bushe.
