Útok Hamásu na Izrael znamená vedle eskalace krvavého konfliktu rovněž zásadní změnu mezinárodních poměrů na Blízkém východě. Probíhající boje mají v současné době výrazný potenciál přerůst v mnohem vážnější krizi, do které se mohou brzy zapojit i další hráči se silným vojenským potenciálem. Jedním z nich je Turecko, i přes jeho prozatím umírněnou oficiální politiku.
Posledním jasným signálem ve vypjaté atmosféře paletinsko-izraelského konfliktu je v této souvislosti Erdoganova kritika týkající se vyslání americké vlajkové letadlové lodě USS Gerald R. Ford k pobřeží pásma Gazy. Ta názorně ilustruje napjaté diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi, jinak ovšem spojenci v rámci NATO.
Z americké strany je tento akt projevem jednoznačné podpory Izraeli a teoretickou vojenskou pojistkou pro případ eskalace napětí ve východní oblasti Středozemního moře. Kromě jiného tak mají Spojené státy dostatečnou vojenskou sílu pro okamžitý zásah a pomoc ve prospěch Izraele. Demonstrace americké síly a vojenské přítomnosti je klíčová, aby byl zajištěn určitý „status quo“.
Nejprve symbol sblížení, záhy trn v oku
Letadlová loď USS Gerald R. Ford byla vyslána již koncem srpna 2023 k anatolským břehům, aby zajistila námořní i vzdušnou součinnost mezi úkolovým uskupením US Navy a tureckou námořní skupinou reprezentovanou vlajkovou lodí TCG Anadolu. Jako důkaz dobrých vzájemných vojenských vztahů posloužila návštěva Selçuka Bayraktara, Erdoganova zetě a předsedy správní rady společnosti Baykar, na palubě tohoto amerického plavidla.
Baykar je turecká soukromá společnost zabývající se výrobou vojenského materiálu a zařízení, od bezpilotních letounů až po vývoj umělé inteligence a její zapojení do zbrojního průmyslu. Právě drony této společnosti jsou i v hledáčku české armády.
Bayraktarovi bylo dokonce umožněno usednout do křesla amerického kontraadmirála Erica J. Esliche, velitele dvanácté úderné skupiny letadlových lodí, což je výsada, které se v námořní tradici dostane jen skutečně ojedinělým a váženým hostům.
— Selçuk Bayraktar (@Selcuk) August 25, 2023
Hlavním důvodem vyslání nejmodernější americké letadlové lodě bylo zajištění kooperace a podpory Turecka v souvislosti s roztržkou ohledně přepravy ukrajinského obilí přes Černé moře. Právě pozice Ankary v této závažné otázce je zásadní jak pro Ukrajinu, tak pro Rusko.
Přítomnost letadlové lodi USS Gerald R. Ford u tureckých břehů rovněž symbolicky předznamenávala tureckou snahu vylepšit spolupráci se Západem. Erdogan totiž v minulosti značně diplomaticky a ekonomicky těžil z politiky lavírování mezi Ruskem a západními zeměmi, ale špatná ekonomická situace a s ní související snaha získat finanční podporu ze strany EU nebo USA jej přiměla ke změně dosavadního kurzu.
Na první pohled dobré diplomatické a vojenské vztahy mezi Ankarou a Washingtonem v černomořské oblasti se však v otázce budoucího vývoje na Blízkém východu značně zamotávají. K oboustrannému ochlazování došlo již zkraje podzimu tohoto roku. Turecká vojenská přítomnost v Sýrii cílí převážně na potlačení PKK (Kurdské strany pracujících) a jejích „přidružených organizací“ – SDF (Syrské demokratické síly) a YPG (Lidové obranné jednotky), jenže právě tato ozbrojená uskupení spolupracují se Spojenými státy v tomto regionu na porážce jednotek Islámského státu.
Ještě více se situace zkomplikovala první říjnový den po dalším teroristickém útoku v Ankaře, za kterým stála právě PKK. Jako protiakci nechal Erdogan bombardovat území ovládané Kurdy na severu Sýrie. Během jedné z vojenských operací došlo k sestřelení tureckého dronu americkým stíhacím letounem F-16. Erdogan tuto událost označil za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu pro národní bezpečnost a zahraniční politiku ze strany Spojených států.“
O tři dny později vystoupil na Africkém ekonomickém a hospodářském fóru konaném v Istanbulu a znovu označil tento incident za bezpečnostní hrozbu ze strany Spojených států. K tomu neopomněl připomenout, že oba státy jsou spojenci v NATO a že by se takové události stávat mezi spojenci neměly. Vinu přisoudil Spojeným státům a dal tak jednoznačně najevo, že v otázce potlačení PKK půjde i proti svým aliančním partnerům. Právě v Sýrii se navíc skrývá možnost širší spolupráce s Ruskem, se kterým zde – na rozdíl od Spojených států – není ve vzájemném rozporu.
Paralela mezi současným Blízkým východem a někdejším Balkánem před vypuknutím první světové války
Bezpečnostně-politické klima začíná ještě více vřít po útoku Hamásu na Izrael. Turecko „zdvihá prst“ ohledně námořních aktivit Spojených států ve východním Středomoří nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je radikalizace politické opozice v Turecku, jednoznačně podporující práva Palestinců. Erdogan, snažící se působit jako mediátor, musí na tento opoziční tlak adekvátně reagovat. Proto navenek zintenzivňuje svoji nacionální rétoriku, aby uspokojil hlasy tureckého veřejného mínění.
A za druhé – v mezinárodní rovině vysílá směrem ke Spojeným státům jasný vzkaz, že v otázce Blízkého východu bude jednat dle vlastního uvážení a ve vlastním zájmu, protože se z jeho pohledu jedná o výlučně tureckou sféru politického a vojenského vlivu.
Nejenže tím uštědřuje další políček snahám o pokračující spolupráci obou států ve vojenské rovině a vzdaluje tak Turecko od západních spojenců. Ale zároveň tím nahrává dlouhodobým záměrům Moskvy oslabovat spolupráci uvnitř NATO.
Poměry na Blízkém východě tak v mnohém připomínají situaci na Balkáně před první světovou válkou: vzrůstající problémy a napětí mezi sousedními státy, které jsou v širší rovině podporovány silnějšími aktéry a v otázce konfliktu jsou připraveny nasadit i vojenskou sílu. To samo o sobě vytváří značně nebezpečnou konstelaci mezinárodních vztahů.
Kam se přikloní rebelující člen NATO?
Poměry mezi Ankarou a sousedními státy na Blízkém východě nejsou dlouhodobě ideální, což byl také jeden z důvodů, proč Erdoganova vláda usilovala o navázání užší spolupráce s Izraelem – symbolickým „ice breakerem“ se stalo historicky první setkání tureckého prezidenta s izraelským premiérem 19. září tohoto roku. Jenže jakékoli zbližování jde nyní po blokádě Gazy opět „k ledu“ – Istanbul ustoupil od své někdejší umírněné rétoriky ve snaze vyslyšet veřejné mínění a postavit se do role jednoho z hlavních obránců Palestinců.
Je nutné dodat, že Turecko, na rozdíl od jiných členů NATO, oficiálně neuznává Hamás jako teroristickou organizaci. Na druhou stranu se snaží působit v oblasti jako mediátor a vést rozhovory se Saúdskou Arábií, Katarem, Egyptem a dokonce i Íránem.
Ovšem právě rozpory s posledně jmenovaným aktérem znamenají velký otazník, umocněný silnými prohlášeními z íránské strany, že v případě pokračující blokády bude Izrael čelit dalekosáhlým důsledkům. To by totiž velice pravděpodobně znamenalo také reakci ze strany Spojených států, čímž by se Turecko ocitlo na mezinárodním politickém rozcestí a muselo by si jasně zvolit svoji stranu.
V širším měřítku Ankara potvrzuje svým postojem v izraelsko-palestinském konfliktu úlohu „rebelujícího člena“ NATO. Po blokaci vstupu Švédska do organizace tak opět podrývá spolupráci se Spojenými státy, tentokrát ve východním Středomoří, kde tito „partneři“ stojí na opačných stranách.
Generální tajemník Jens Stoltenberg sice vyjádřil podporu Aliance Izraelcům, když prohlásil, že „Izrael není sám, ale odlišnosti v postojích jednotlivých spojenců jsou zřejmé“. Jenže další eskalace situace by názorovou jednotu v NATO mohla dále oslabit. V této souvislosti se nabízí už jen jedna poslední zásadní otázka – cui bono?
Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
