Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan obhájil před týdnem znovu svůj úřad, tentokrát proti vůdci relativně jednotné opozice Kemalu Kılıçdaroğluovi a bude vládnout minimálně dalších pět let. Poražení mluví o zmanipulovaných volbách, drtivá většina světa včetně Spojených států amerických, Číny, Ruska, zemí Evropské unie nevyjímaje Českou republiku ale jejich výsledky uznala a Erdoğan se může pustit do sestavování nové vlády a do dalších projektů, kterých má před sebou, jak alespoň říká, nespočet. Podrobné komentáře již byly napsané, a proto se nyní pojďme, s již alespoň krátkým časovým odstupem, podívat na to, co Erdoğanovo vítězství může znamenat pro Turecko, pro Evropu a pro svět.
I) Erdoğan – druhý/nový Atatürk
První dílčí titulek není nijak nadnesený. Staronový turecký prezident, zakladatel Strany spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi; AK Parti), jakkoli to dnes možná nevypadá, v politice začínal jako „kemalista“, tj. stoupenec zakladatele a duchovního otce turecké republiky Mustafy Kemala – Atatürka, který na přelomu desátých a dvacátých let minulého století vybudoval na troskách padlého sultanátu nový stát a změnil konzervativní tureckou společnost a celou zemi způsobem, jaký byl v té době ve světě nevídaný.
Jeho modernizační úsilí dalo republice jasný směr, a právě na něj Erdoğan v první fázi své politické kariéry (jako starosta Istanbulu a poté jako premiér) navazoval, jakkoli pocházel z prostředí, které mělo blíže spíš k islamistickým kruhům než ke světské atatürkovské republice.
Jako premiér, a hlavně jako první prezident republiky (od roku 2014) se stal Erdoğan pro mnoho Turků symbolem hospodářského boomu, rostoucího bohatství země i jejího vlivu nejen v blízkovýchodním (a středovýchodním) regionu (anebo, viděno jinou optikou, ve východním Středomoří) a také garantem „klidu a pořádku“ (viz například jeho boj proti „kurdskému nebezpečí“).
Fakt, že se tak dělo za cenu relativně tvrdého postupu proti politické opozici, většina země poměrně dlouho nerada akceptovala coby jakousi „daň za úspěch“. Skutečně tvrdé represe proti skutečným či údajným pučistům z léta 2016, ekonomická stagnace, inflace a nedávné zemětřesení ale obrazem úspěšného vládce poněkud otřásly a Erdoğan šel do letošních voleb sice s vírou ve vítězství, pro které ostatně pracoval, více či méně, „jeho“ turecký deep state, včetně, de facto, vládních médií, ale s patrným vnitřním napětím.
Vítězství, jak jsem již řekl, nezpochybněné oficiálně Západem, Erdoğana zjevně uklidnilo, dalo mu potřebnou legitimitu (ať si o ní opozice říká, co chce), a hlavně možnost začít pracovat na svém odkazu. Málo platné, prezidentovi je devětašedesát let, takže je čas na něj myslet.
Spravit, pokud možno, otřesené hospodářství, vrátit lidem důvěru ve stát po výše zmíněném zemětřesení, projevit (jistou) velkorysost k poraženým a pokusit se získat alespoň část z nich na svoji stranu (hlavně ve městech) a zvýšit sebevědomí Turků tím, že ze země skutečně udělá víc než jen regionální mocnost – takové budou Erdoğanovy hlavní úkoly. Pokud by se mu to podařilo, což není vyloučené, řada faktorů mu totiž „hraje do karet“, mohl by se druhým/novým Atatürkem opravdu stát. A právě o to mu půjde v následujících letech, jak říkal můj kamarád profesor Miroslav Bárta v nedávno natočeném podcastu Nový svět, především.
II) Erdoğan – vůdce nejen regionální mocnosti
Turecko má oficiálně kolem pětaosmdesáti milionů obyvatel, ve skutečnosti možná o něco více a poměrně rychle se blíží stovce. Už jen tím se řadí k regionálním, blízkovýchodním a středovýchodním mocnostem. Vzhledem k ještě nedávnému rychlému hospodářskému růstu a dynamice ekonomického vývoje obecně, nemluvě o postoji k rusko-ukrajinské válce (viz dále), tak může hrát a také hraje roli nejen regionální velmoci, což ukazuje hned v mnoha směrech – ve vztahu ke Kurdům a ke „Kurdistánu“, k válce v Sýrii, k Iráku, k Izraeli i k bývalým sovětským republikám – Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii, stejně jako k putinovskému Rusku a ke Spojeným státům americkým.
Bez Turecka je možné dělat politiku na Blízkém a Středním východě už teď jen stěží, a pokud se zemi pod Erdoğanovým vedením bude dařit, může být (vzhledem ke členství v NATO a k nejen geostrategické pozici na hranici s Evropskou unií) bez nadsázky světovým hráčem par excellence. V tomto ohledu by Erdoğan Atatürka v pomyslné soutěži dokonce i překonal. Pokud vám snad přijde, že o jeho „souboji“ s Atatürkem píšu až příliš, nenechte se mýlit – Erdoğan už moc jiných cílů než vyrovnat se zakladateli republiky a případně jej překonat nemá.
