Blízký východ je region plný konfliktů. Jeho politická mapa je velmi složitá a skládá se z neoddělitelných a úzce provázaných a propojených vztahů národů, etnik, sekt a klanů, jejichž identity přesahují formální hranice států. Problémy tohoto regionu ještě zhoršuje specifická povaha ekonomik, založených často na extrakci přírodních zdrojů, jeho pozice světového centra uhlovodíkové energetiky, silný populační růst posledních dekád a střet modernity s tradičními kulturními normami.
Navzdory povrchnímu mediálnímu obrazu Blízkého východu jako regionu, kde hraje v politické realitě prim náboženský fanatismus, jsme ve skutečnosti nejlépe schopni dešifrovat politickou mapu oblasti pomocí tradiční geopolitické analýzy. Na Blízkém východě má totiž geopolitika prakticky neustále přednost před náboženskými otázkami, které naopak slouží většinou pouze jako nástroj politiky, nikoli naopak.
Svět mocenských bloků
Jelikož cílem není detailně popsat komplikovanou mozaiku vztahů vyrůstající z dlouhé a neuvěřitelně spletité historie této „kolébky civilizace“, ale na několika málo stránkách předestřít základní kontury současné politické mapy, musíme si zúžit náš analytický záběr.
Proto je třeba si Blízký východ a vliv v něm představit jako svět rozdělený mezi čtyři hlavní regionální mocnosti: Saúdskou Arábii, Írán, Izrael a Turecko. Jde samozřejmě o značně hrubé zjednodušení, ale pro naše účely bude stačit.
Každá z těchto mocností ovládá více či méně těsný systém spojenectví, který jim pomáhá zajišťovat jejich zájmy zakotvené v geopolitické realitě regionu, tedy v kombinaci politických a geografických faktorů. Hlavní osou konfliktu je mocenský boj o prvenství v regionu mezi Íránem na straně jedné a Saúdskou Arábií na straně druhé.
Obě země uplatňují ve svých státoprávních systémech prvky teokracie – zatímco Saúdská Arábie je vedoucí mocností mezi zeměmi sunnitského islámu (přičemž o tuto roli se uchází také – byť oficiálně sekulární – Turecko), Írán je vedoucí zemí pro šíitskou menšinu islámu, přičemž více než 90 % jeho obyvatelstva tvoří šíité.
Zatímco třeba v Iráku je vnitřní rozdělení mezi šíitskou většinou a sunnitskou menšinou krvavé, v jiných zemích, jako je Ázerbájdžán, kde se míra zápalu pro náboženské otázky liší, se šíitská většina obyvatelstva nehlásí k Íránu, nýbrž k sunnitskému Turecku – a to kvůli etnické, kulturní a jazykové příbuznosti. Šíité tvoří většinu občanů také v Bahrajnu, přesto je tamní vláda převážně sunnitská a napojená na blok vedený Saúdskou Arábií.
Írán proti všem
Ačkoli tedy vnitřní rozdělení islámu není nutně rozhodující, v některých zemích je dostatečně silné na to, aby Írán převzal roli rádoby ochránce místního šíitského obyvatelstva a snažil se kooptovat a vyzbrojovat místní skupiny, aby pracovaly v jeho politickém zájmu. Jedná se o klasickou imperiální politiku, jak ji Peršané provozovali už dlouhá staletí před Kristem.
Společné náboženství nabízí Íránu dobrý potenciál pro spolupráci s většinově šíitským Irákem, Sýrií (jejíž vládnoucí alavitská sekta byla teprve nedávno přijata či spíše legitimizována v šíitské větvi islámu čistě pro politické účely), politicky silnou milicí Hizballáh v Libanonu nebo povstalci Ansar Alláh v Jemenu, hovorově známými jako Húsíové.
Na příkladě Alevitů a Húsíů lze dobře ilustrovat, jak instrumentální je náboženství v levantské politice. Alevité jsou mnohými muslimy považováni více za křesťany nebo sekularisty než muslimy, ale jelikož se jejich menšinový režim ve většinově sunnitské Sýrii hodil ajatolláhům v Teheránu do krámu, přijali jej po letech ústrků za legitimní součást svojí náboženské větve.
Ani Húsíové nepatří k většinové „dvanáctnické odnoži šíitů“ (tzv. isná ašaríja), ale jedná se o příslušníky sekty Zajdíja, většinovými šíity považované za „sunnity light verze“ a většinovými sunnity považované za „šíity light verze“.
Formálně se řadí mezi šíity a primárním zájmem Húsíů je sociálně stratifikovaná, de facto feudalistická vláda nad severním Jemenem, odkud se pomocí různých politicko-náboženských konstrukcí snaží opakovaně expandovat do okolí.
To je sice formálně v rozporu s deklarovanými ideály íránské revoluce, ale Íránci jsou hrdými dědici tisícileté imperiální tradice a s takovými maličkostmi si režimní vykladači islámu umí lehce poradit.
Ostatně náboženské otázky se na jednotlivé sekty nabalily teprve v průběhu staletí, původním rozkolem mezi muslimy byl jako všude jinde spor o to, kdo má novému arabskému impériu vládnout – těsně po smrti proroka Mohameda totiž islám jako takový ještě ani neexistoval. Čtivou formou to podává například kniha historika Toma Hollanda In the Shadow of the Sword (česky vyšlo jako Ve stínu meče).
Írán využívá šíitské skupiny a milice k získávání vlivu a posilování své pozice ve vnitřní politice jiných blízkovýchodních zemí – často za účelem je destabilizovat nebo hrozit jejich destabilizací v situacích, kdyby se sám cítil ohrožený.
To zahrnuje přímou i nepřímou vojenskou podporu ozbrojených skupin nebo účast v občanských konfliktech či dokonce občanských válkách jako prostředek oslabení vlivu domácích sunnitů a tím pádem i sunnitské koalice vedené Saúdskou Arábií.
Írán i Saúdská Arábie (stejně jako další hráči v regionu) se takto snaží vzájemně oslabovat a držet se v „šachu“: podporují regionálních proxy síly, posilují vnitřní opozici proti druhé straně a – v případě Sýrie nebo zejména Jemenu – můžeme dokonce hovořit o tom, že Írán a Saúdská Arábie vedou (resp. vedli do de facto íránského vítězství) zástupnou válku.
Z toho pohledu jsou Húsíové více postradatelnou a naopak Hizballáh nejvíce klíčovou součástí toho, co Teherán nazývá vůči okolnímu světu Osou odporu (proti Izraeli a USA), ale co doma označuje mnohem přesnějším termínem „předsunutá obrana“. Ta mu má sloužit k odstrašení od útoku na islámskou republiku ze strany Izraele nebo Spojených států.
Teherán si sice může dovolit přijít o své spojence v Jemenu, ale rozhodně nechce přijít o odstrašující potenciál Hizballáhu kvůli Palestincům, které vnímá tento imperiální hráč pouze jako figurku na šachovnici.
Pokud by byl Hizballáh zničen nebo výrazně vyčerpán válkou s Izraelem kvůli Palestincům, nemohl by už Íránu sloužit v momentě, kdy by to Teherán eventuálně potřeboval nejvíc – a za to mu Palestinci rozhodně nestojí, a proto drží Hizballáh na uzdě.
Na rozdíl od západních politiků Izraelci tento fakt vnímají jako klíčový, a proto je velmi dobře možné, že Izrael použije některý menší útok Hizballáhu jako záminku ke svému útoku na jižní Libanon, primárně jako nástroj k potrestání Íránu, který vidí coby „strůjce všeho zla“ – naposledy se tak vyjádřil izraelský prezident Herzog na adresu Íránu před pár dny na summitu v Davosu.
Írán je nepřátelský vůči všem ostatním blokům v regionu, ale jeho vztahy s Izraelem jsou obzvláště vyostřené: Spojené státy už léta Izrael jen s největšími obtížemi zadržují od preventivního vojenského úderu na íránský jaderný program.
Spojeným státům se podařilo Izrael přesvědčit, aby se místo toho připojil k americkému kybernetickému útoku proti zařízení v Natanzu, ale vzhledem k vnitropolitické dynamice všech tří těchto zemí není nová spirála násilí mezi Izraelem a Íránem v blízké budoucnosti nepravděpodobná.
Izrael, ačkoli od svého vzniku nemá v regionu oficiální spojence, se může opřít o velmi dobré vztahy s kurdskou autonomií v severním Iráku, s Etiopií a čím dál více také s Indií, která doma buduje etno-nacionalistický stát, založený do velké míry na marginalizaci vlastních 200 milionů muslimů.
Nicméně právě všeobecné vnímání Íránu coby hlavní hrozby v regionu umožnilo Izraeli získat podporu od bloku vedeného Saúdskou Arábií, především Egypta a Jordánska, ale v poslední době také od Emirátů a Saúdské Arábie samotné.
Dokud budou tyto země vnímat Írán jako společného nepřítele, můžeme jejich bloky považovat za celkem funkční geopolitickou alianci, jakkoliv by to představitelé arabských zemí nikdy veřejně nemohli přiznat. Právě toto bylo Íránu (a Hamásu) obrovským trnem v oku, což vedlo nakonec i k „nutnosti“ rozpoutání dalšího kola zabíjení Hamásem v říjnu loňského roku.
