Rusko má dlouhodobé politické vztahy s Hamásem a jeho angažovanost v izraelsko-palestinské záležitosti sahá až do dávných dob Sovětského svazu. V současném konfliktu ale není významným diplomatickým hráčem a jeho mediální obraz jako „blízkovýchodní mocnosti“ je poněkud zveličený.
Ruská diplomacie dlouhodobě stojí na boxování o váhovou kategorii výš a podařilo se jí najít si specifické místo jako jakéhosi zprostředkovatele mezi různými palestinskými frakcemi – zejména poté, co v Moskvě získali pocit, že si Spojené státy monopolizují mírový proces.
Navzdory politickým vazbám na Hamás se však zatím neobjevily žádné důkazy o tom, že by Kreml nějak přímo vojensky nebo materiálně palestinskou organizaci v jejím útoku podpořil. Můžeme také poukázat na to, že Rusko nebylo od sedmého října žádným způsobem významným diplomatickým hráčem ve snaze snížit napětí v regionu a že jeho prvotní reakce – než se rozjela kampaň na využití krize ve vlastní prospěch – působila ochromeným dojmem.
Rusko není v konfliktu hráčem
Ruští představitelé na úrovni náměstků ministra zahraničí přijali arabské velvyslance v Moskvě, proběhly obligátní telefonáty. Ale Vladimir Putin čekal téměř deset dní, než poctil izraelského premiéra Netanjahua telefonátem, a místo do Izraele, kam se sjely špičky americké diplomacie, zamířil do Pekingu. Ministr zahraničí Lavrov odjel pro změnu do Pchjongjangu, posilovat nově obnovené spojenectví.
Na půdě OSN ruští představitelé v ukázce prvotřídního cynismu vyjádřili lítost nad civilními oběťmi války a naléhali na „humanitární příměří“. Nebylo to však nic víc než mediální show. Moskva nemá na strany konfliktu žádné páky, nemůže zařídit propuštění alespoň některých rukojmí Hamásu ani zajistit humanitární koridory, natož zastavit boje. Rusko přesto z této války za vyvinutí naprosto minimálního úsilí profituje.
Prvním benefitem je rozptýlení a rozmělnění diplomatické a mediální pozornosti od ruské agrese na Ukrajině, stejně jako odklonění některých materiálních zdrojů. Ukrajina, která vede vleklou a nesmírně náročnou protiofenzívu a zároveň čelí neúnavnému ruskému bombardování, se nyní musí „dělit“ o mediální prostor s Izraelem a Palestinci.
Obavy, že západní společnosti začnou trpět „únavou z Ukrajiny“, které byly opodstatněné již před 7. říjnem, budou nadále narůstat. Rusku by to mohlo přinést vítaný oddech od neustálého pozornosti k jeho zločinům – zatímco se všechny oči upíraly na Gazu, smrtící ruský raketový útok na civilisty v Záporoží zůstal téměř bez povšimnutí.
Dalším nedostatkovým faktorem bude munice a materiální podpora Západu. Prezident Biden požádal Kongres o mimořádné financování bezpečnostního balíčku pro potřeby Izraele a Ukrajiny ve výši 105 miliard dolarů. Izrael však nakonec může potřebovat část zbraní, kterých je už nyní na Ukrajině nedostatek, včetně bezpilotních letounů nebo dělostřelecké munice.
Rusko se vehnalo do pasti opotřebovávací války a nový konflikt se závazkem materiální podpory Spojených států odčerpá zdroje, které by jinak byly nasazeny proti němu. Zvláště u protileteckých systémů a dělostřelecké munice je to pro Kreml dar z nebes.
Druhým benefitem je poškození americké diplomacie a amerických zájmů v regionu. Progres v diplomatických jednáních je nyní minimálně odložen, ne-li zmařen. Jedná se zejména o dlouhodobé snahy USA o normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a dalšími arabskými zeměmi, přičemž zatím není zcela jasné, kdy a jak bude tento proces obnoven. Saúdové sice vysílají signály o tom, že s jednáním do budoucna počítají, celá věc se však výrazně zkomplikovala a cena, kterou budou muset Izrael a USA zaplatit v podobě politických ústupků, jistě významně vzrostla.
