Na východní frontě hoří čím dál víc: Ukrajinu trápí tři problémy, nová strategie ji ale může „udržet ve hře“

Rusko má v současnosti iniciativu na bojišti a v roce 2024 bude mít i přes schválenou západní pomoc materiální převahu, výhodu mobilizovaného průmyslu v zádech a převahu také v počtu vojáků. 

S chytře nastavenou podporou Západu by však Ukrajina mohla v letošním roce proti ruskému náporu obstát a obnovit potřebnou kvalitativní převahu pro vedení rozsáhlejšího protiútoku v roce 2025 (nebo spíše o rok později), čímž by se jí naskytla dost možná poslední příležitost uštědřit Rusku porážku na bojišti a vyjednávat o ukončení války ze silné pozice.

V současnosti je Ukrajina pod velkým tlakem na mnoha místech fronty a musí se tak soustředit na obnovu frontových jednotek a jejich zakopání, aby se ubránila neustálým ruským útokům. 

Západní dodávky dělostřelecké munice se v posledních měsících výrazně snížily, což vedlo k nedostatku munice na celé frontě a výraznému zhoršení situace ukrajinské armády. 

Po několika měsících strávených nevydařenou ofenzívou (která vždy spotřebovává výrazně větší množství munice a materiálu než defenziva) nemá Ukrajina dostatek nejen dělostřelecké munice, ale ani bojeschopných jednotek, aby mohla v dohledné době přejít zpět do útoku v jakémkoliv jiném než lokálně-taktickém rozsahu.

Ruské síly převzaly iniciativu a dosáhly místy pokroku, avšak za cenu v normálním státě neospravedlnitelných ztrát na lidech a materiálu. Zatím však mají zdroje na to, aby pokračovaly v nastoleném tempu, a Ukrajina v důsledku toho ztrácí půdu pod nohama. Takto vypadá vítězení v opotřebovávací válce.

Přestože schopnost Ruska provést zásadní průlomy je patrně stále omezená, Vladimir Putin se pravděpodobně s oteplením počasí chystá na větší ofenzívu s cílem využít dočasných nedostatků v ukrajinských liniích.

Nejzuřivější boje se v současné době odehrávají v okolí kotle u Očeretyne a u vesnice Časiv Jar západně od Bachmutu, posledního většího sídla, které Rusko dobylo více než před rokem po devíti měsících snažení a hrozivých ztrát. Ukrajinský ústup z Časiv Jaru by mohl ohrozit celou obranu Doněcké a Luhanské oblasti, známé pod souhrnným názvem Donbas.

Město ležící na kopci poskytuje Ukrajině jednu z posledních přirozených bariér chránících důležité zásobovací linie a 30 kilometrů severněji regionální hlavní město Kramatorsk. Dobytí Časiv Jaru by Rusku otevřelo cestu k celému Donbasu, který Kreml papírově anektoval (což propsal do své ústavy) a nyní jej hodlá dobýt i prakticky jako splnění minimálního válečného cíle, formulovaného po neúspěchu původně plánované kampaně na přeměnu celého státu na de facto protektorát Moskvy.

Časiv Jar je strategickou pevností, která se nachází na vyvýšeném místě a je chráněna kanálem, zákopy a dalšími nedávno posílenými opevněními. I při zvýšených dodávkách munice ze Západu by však z důvodů dlouhodobých nedostatků, o kterých bude pojednáno níže, Ukrajinci nemuseli být schopni Časiv Jar a další blízké obce udržet. A Rusko se po překonání tohoto opěrného bodu setká s příznivějším terénem a nedostatkem opevnění, což by mohlo vést ke zvýšení rychlosti jeho postupu.

Zpoždění v západní pomoci a ukrajinské personální mobilizaci a ve výstavbě opevnění může mít podle mnohých analytiků za následek to, že Časiv Jar nakonec padne. Územní kontrola je však jedním z měřítek pokroku při dosahování válečných cílů – rovnováha opotřebení, schopnost obnovy sil, mobilizace obranného průmyslu a schopnost účinně použít síly v širokém měřítku jsou důležitějšími faktory určujícími dlouhodobý úspěch. Proto to, co se stane v roce 2024, pravděpodobně určí budoucí trajektorii války.

Současná dynamika na bojišti nemá jedinou příčinu a většinou má kořeny v rozhodnutích, která byla činěna od podzimu 2022, kdy se válka překlopila do opotřebovávací fáze. Rusko postupně mobilizovalo svou ekonomiku na válečnou, zatímco Západ tak neučinil a Ukrajina tak učinit nemohla, aniž by zcela zkolabovala. 

Když Rusko po zhroucení Charkovské fronty začalo budovat síť extrémně hustých obranných opevnění dlouhou stovky kilometrů a hlubokou několik vrstev, Ukrajina tak neučinila, protože se soustředila na možnost manévrové protiofenzívy.

Rusko získalo více než milion (podle některých odhadů až tři miliony) dělostřeleckých granátů a tisíce bezpilotních letounů od svých partnerů, včetně Íránu a Severní Koreje. S tím se Západ nemohl rovnat, neboť již narazil na dno vlastních skladů, zatímco jeho zbrojní průmysl neměl potřebné kapacity. Moskva vynaložila velké úsilí a prostředky na obnovu personálu a doplnění svých sil po tom, co byla většina příslušníků jeho armády na Ukrajině buď zabita, nebo zraněna.

Díky finančním pobídkám a zoufale zaostalé spodní vrstvě společnosti se jí to daří nad očekávání dobře. Kyjev se oproti tomu dosud – přestože mu výrazně teče do bot – zamotává v politikaření ohledně mobilizace. Kreml v krizovém momentu udělal to, co udělat nechtěl, a zmobilizoval 300 tisíc mužů, výrazně zvýšil výdaje „na obranu“ a nakoupil od svých partnerů primitivní avšak funkční zbraně, aby překlenul vlastní nedostatky. 

Kyjev se nyní nachází v podobné krizi, jakou Moskva zažívala před dvěma lety. Na rozdíl od Kremlu však Kyjev nemůže mobilizovat svůj obranný průmysl a rychle zvýšit výrobu – musí se spoléhat na západní vojenskou pomoc. Ukrajina má také menší počet obyvatel než Rusko, což znamená, že její ztráty jsou pro společnost výrazně citelnější.

Pokud jsou však ukrajinské jednotky dostatečně obsazeny personálem, zásobovány materiálem a municí, tak neustále dokazují, že dokážou ruským silám způsobovat vysoké ztráty a zmařit schopnost Ruska přeměnit jeho papírovou převahu v rozhodující zisky.

Aby ukrajinské síly udržely v letošním roce svoje pozice, potřebují naléhavě doplnit munici a lidské zdroje. Pokud přijdou posily, může Ukrajina ubránit frontovou linii a regenerovat bojovou sílu za frontou, zatímco průmyslová základna Západu pomalu nabíhá na zvýšenou produkci v roce 2025 a dále.

V tomto smyslu je nedávno schválená americká pomoc velkého rozsahu dobrou zprávou, ale bude vynaložena především na to se vůbec ubránit v příštích dvou letech. Rusko v tomto roce pravděpodobně ještě dosáhne dalších dílčích úspěchů a americká pomoc rozhodně neřeší všechny problémy, které Ukrajina na frontě má. Měla by být vnímána jen jako jedna ze součástí dlouhodobé strategie. Ukrajina má od doby, kdy Rusko koncem podzimu převzalo iniciativu, tři hlavní problémy: opevnění, munici a lidské zdroje.

Při budování opevnění a vícevrstevnatých obranných linií sice dělá pokroky, ale obrana na mnoha klíčových částech fronty je stále nedostatečně rozvinutá, což přispívá k ruskému postupu. Americká pomoc pak představuje (na rozdíl od skvělé a úspěšné české iniciativy pro společné evropské nákupy) okamžitou podporu ukrajinské obraně ve formě dodávek munice, ale je důležité mít na paměti, že americký balíček je z velké části zaměřen na doplnění amerických zásob a rozšíření průmyslových kapacit. 

Oněch 61 miliard dolarů neznamená dodávky materiálu na Ukrajinu v ekvivalentní hodnotě. Dodávky dělostřelecké munice pomohou snížit ruskou palebnou převahu zhruba 6:1 (na některých částech fronty ještě mnohem více), ale nezajistí Ukrajině paritu. Balíček poskytne i další kritickou munici, jako jsou miny nebo řízené protitankové střely Javelin a TOW.

Nedávné ruské pokroky totiž ukázaly, že zvýšený počet dronů na frontě ještě pořád nemůže nahradit dělostřelectvo, miny a protitankové střely. Další kritickou ukrajinskou potřebou je protivzdušná obrana. 

Rusko obnovilo raketovou kampaň proti ukrajinské energetické infrastruktuře, která visí prakticky už jen na jaderných elektrárnách, a velmi vážným problémem na frontě jsou kluzákové bomby, které hrály klíčovou roli při ruském obsazení Avdijivky. 

Ruská letadla je mohou shazovat poměrně daleko za frontou a Ukrajina tak potřebuje dalekonosné systémy protiletecké obrany, jako jsou všude žádané a nedostatkové Patrioty, které momentálně na Ukrajině chrání primárně klíčová sídla a jen ty nejzásadnější vojenské instalace.

Nejpalčivějším problémem Ukrajiny jsou však lidské zdroje, což ještě zhoršily snížené západní dodávky munice a vybavení během zimy. Letní ofenzíva Ukrajiny kulminovala především v okamžiku, kdy jí došla pěchota, a od té doby se Ukrajina marně snaží nahradit bojové ztráty. To znamená, že armádní brigády mají podstav a Ukrajina tak nemá dostatečné rezervy, aby mohla reagovat na případný ruský postup – jednotky jsou stahovány z jedné části fronty, aby se pokusily zastavit postup jinde, což vytváří nebezpečné situace.

Ukrajina přijala nový mobilizační zákon, který však nenaplňuje představy mnoha důstojníků, kteří ho považují za nedostatečný. Doufejme, že zvýšení efektivity v rámci armády (která je pořád z velké části sovětským byrokratickým „bordelem na kolečkách“) také pomůže zlepšit situaci v oblasti lidských zdrojů, ale mobilizace a výcvik vojáků jako jednotlivců a následně jako jednotek bude nutně nějakou dobu trvat. 

Problém s lidskými zdroji je znám dlouhou dobu, ale přesto ho politická vrstva neřešila. Čím déle bude problém trvat, tím méně pravděpodobné bude, že se Ukrajina bude moci příští rok pokusit o protiofenzívu.

Loňská protiofenzíva Ukrajiny ztroskotala z mnoha důvodů: opožděné dodávky zbraní ze Západu, dramatické rozšíření ruských opevnění, chybné odhady bojiště nasyceného drony a strategické chyby typu rozhodnutí zahájit útoky na východě i na jihu, což rozdělilo ukrajinské síly. 

Na jednom z prvních míst v seznamu však byl nedostatek zkušeností a schopností nových brigád manévrovat ve velkém rozsahu. Od nově postavených ukrajinských jednotek, vyzbrojených dosud „neznámými“ západními zbraněmi, se očekávalo, že povedou složité kombinované manévry na velké škále proti extrémně dobře připravené obraně po pětitýdenním výcviku bez širší letecké podpory. 

Doba poskytnutá na výcvik se ale ukázala jako hrubě nedostatečná, brigádám navíc chyběli zkušení důstojníci schopní řídit komplikovanější operace většího rozsahu.

Již před květnem 2023 bylo zřejmé, že ukrajinští vojáci nejsou dostatečně vycvičeni pro manévrované útočné operace – sotva se totiž stihli naučit obsluhovat nově darovanou techniku. Jelikož však ruské síly posilovaly své obranné pozice, nebylo možné ofenzívu odkládat.

Pro srovnání – během druhé světové války považovala britská armáda 22 týdnů za minimální dobu potřebnou k přípravě vojáka na pěchotní boj. Teprve po tomto počátečním období byli vojáci posláni ke svým jednotkám a účastnili se kolektivního výcviku v praporech.

Stejnými problémy trpí i ruská armáda, která přišla o jádro zkušených sil, a nedostatek zkušeností na obou stranách znamená, že Ukrajina i Rusko bojují převážně na úrovni rot, nikoli praporů nebo brigád nebo snad ještě větších uskupení. 

Ruských útoků se neúčastní pouze vězni a nedobrovolně mobilizovaní, ale z velké části i dobrovolníci, kteří jsou ochotni za příplatek chodit do téměř sebevražedných útoků. Kvalita těchto jednotek je samozřejmě různá, ale kvantitativní převaha je vážný problém. Bez této převahy v množství lidské síly by ruská dělostřelecká a letecká převaha nestačila k tomu, aby Rusko dosáhlo na bojišti úspěchů.