Hora porodila myš: Evropané pořád váhají se zásadním navýšením dodávek zbraní Ukrajině

Šéf evropské diplomacie Josep Borrell jen špatně skrýval v pondělí večer své rozladění, protože neměl v podstatě co oznámit. „Nemám v Bruselu žádné Patrioty. Mají je členské státy. Je na nich, jak se rozhodnou,“ naříkal Borrell před novináři po mnohahodinovém jednání, které se týkalo hlavně urgentní ukrajinské žádosti o dodávku dalších protivzdušných systémů Patriot a raket do nich. Na začátku schůze to online vysvětlili ukrajinští ministři Dmytro Kuleba a Rustem Umerov.

Výsledek se však blíží nule. Německo, které minulý týden slíbilo Ukrajině jeden systém Patriot, se postavilo do čela „skupiny“ zemí, která má tyto zbraně opatřit. Zatím však nepřesvědčilo ani jedinou. Vedle Německa je mají ve výzbroji Polsko, Rumunsko, Řecko, Španělsko a Nizozemsko. 

První dvě jmenované jsou ovšem na „linii dotyku“ s Ruskem; Řecko argumentuje potřebou odrazovat Turecko; Španělsko namítá, že je jeho povinností bránit jižní křídlo NATO. Nizozemský ministr se vyjádřil neurčitě. Francie své systémy potřebuje k ochraně početných jaderných elektráren. Opět se ukázalo, že Evropané vynikají v nesouladu mezi slovy a činy.

Jako by se potvrzovaly obavy, že jakmile se Spojené státy rozhodnou obnovit svou pomoc Ukrajině, což se víceméně stalo o víkendu, evropská snaha ochabne, lépe řečeno se neobrodí, a to navzdory předpovědi předsedy Evropské rady Charlese Michela, že je to „otázkou týdnů, ba dnů“. A také upozornění šéfa ukrajinské diplomacie Kuleby, který ministrům pověděl, že jeho země zajisté vítá rozhodnutí americké Sněmovny reprezentantů, ale myslí sí, že „my v Evropě nesmíme a neměli bychom polevit“.

Američtí zákonodárci o víkendu po mnoha měsících váhání a dohadů nakonec přece jen schválili balík vojenské pomoci pro Ukrajinu ve výši 61 miliard dolarů. Souhlas Senátu je nyní pravděpodobný a podpis prezidenta Joea Bidena jistý.

Toto rozhodnutí představuje tolik potřebnou kyslíkovou vzpruhu pro Ukrajince, tím spíš, že na rozdíl od Evropanů mají Američané mnohé zbraně a zbraňové systémy včetně požadovaných Patriotů a munice do nich ve skladech, tedy po ruce a k okamžitému vyexpedování. Připomeňme v této souvislosti, že USA Kyjevu dosud žádné Patrioty nedodaly.

Jako by očekávala nevalný výsledek „jumbo“ schůze, ohradila se proti podezření z laxnosti EU rozhodně předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová: „Členské státy tvrdě pracují, aby poskytly více protivzdušné obrany a další kriticky důležité vojenské dodávky, tedy přesně to, co Ukrajina nyní potřebuje,“ prohlásila v pondělí.

Připomněla, že dosud EU a její členské země uvolnily ve prospěch Ukrajiny na sto miliard eur a budou pokračovat. „Řekla jsem prezidentu Bidenovi, že toto (americké) rozhodnutí podnítí Evropu, aby navýšila svou vojenskou podporu Ukrajině,“ oznámila optimisticky a dodala obvyklé „budeme při Ukrajině stát tak dlouho, jak bude třeba“.

Tato slova svědčí na jedné straně o odhodlání, ale na druhé o jistém tápání, protože nejsou v souladu s tím, jak momentálně země EU na ukrajinské potřeby reagují. Evropská unie, tedy ani von der Leyenová, nemá žádné pravomoci v oblasti obrany, která je výlučně věcí členských zemí.

Přesto Evropská komise a další instituce hrají a chtějí hrát vzhledem k napjaté situaci nějakou roli. Dostávají se tak do křížku se Severoatlantickou aliancí, která dosud do značné míry shánění a dodávky zbraní Ukrajině koordinovala v rámci tzv. Ramsteinské skupiny.

Řevnivost mezi EU a NATO má dlouhodobou tradici; je vlastně trvalkou evropské politiky. Právě ruský vpád na Ukrajinu odhalil nesmyslnost tohoto pnutí – většina členů EU jsou zároveň členy NATO a jejich nové obranné úsilí se členstvím v obou organizacích nijak nekomplikuje; obě je naopak podporují. Bylo by nicméně na škodu, kdyby celkovou akceschopnost, už tak váhavou, podvazovalo právě nesmyslné soutěžení o pravomoci.

Společná schůze ministrů zahraničí a obrany EU měla tyto dohady vyjasnit; Borrell kladl důraz na „propojení zahraniční politiky a obrany“. Zdůraznil, že pravomoc zůstává ovšem stoprocentně v rukou svrchovaných států. „Ony rozhodují, jakou pomoc Ukrajině poskytnou. Vše již bylo řečeno, nyní je třeba konat. Snažím se vyvíjet tlak, aby vlády tu naléhavost pociťovaly.“

V tomto kontextu nadále vyniká jednoduchostí a přímočarostí česká „nábojová“ iniciativa, o které se na pondělním sezení také bohatě debatovalo; dosud se do ní zapojilo 20 zemí. 

Spočívá v tom, že Česko monitoruje ukrajinské potřeby a hledá po světě dostupné zásoby nebo kapacity, jimiž tyto potřeby bude možné uspokojit, plus možnosti, jak je z příspěvků zapojených zemí zaplatit. Podle Borrella Česko už takto „sehnalo“ půl milionu dělostřeleckých nábojů. To odpovídá číslům, která na summitu minulý čtvrtek uvedl premiér Petr Fiala.

Borrell se ovšem domnívá, že je bude možné na bojiště dodávat od konce května. České zdroje naopak mluví o červnu, případně začátku léta“. Nikdo nevysvětluje, proč nelze ty náboje, jejichž nákup už Česko zařídilo, na Ukrajinu vozit rovnou nyní. Je zajisté pochopitelné, že se o podrobnostech obchodů tohoto typu nemluví; na druhé straně by bylo politicky velmi účinné, kdyby se vědělo, že díky této iniciativě mají Ukrajinci lepší šance se bránit.

Ukrajinská armáda v posledních týdnech a dnech na frontě pomalu ustupuje ruské přesile; jedním z hlavních důvodů je nedostatek dělostřelecké munice. Ukrajinská města také ničí stále vyšší počty ruských raket a rusko-íránských dronů, protože ochabla síla ukrajinské protivzdušné obrany. 

Sami Ukrajinci zdůrazňují, že proti ruským balistickým raketám se nejlépe osvědčily systémy Patriot; každý z nich stojí půl miliardy dolarů a vyžaduje především dostatek munice. I to se zdá být podle Borrellových slov slabé místo: „Potřebujeme palebné systémy a soustavný přísun střel do nich,“ opakoval několikrát. „Jsem si jist, že to vlády vědí a učiní příslušná rozhodnutí.“