V pátek večer se v koncertní hale Crocus City Hall v Krasnogorsku na severozápadním předměstí Moskvy shromáždilo téměř 7 000 lidí na koncertu rockové skupiny Picnic. Krátce po osmé vtrhla do předsálí skupina mužů, kteří začali do davu střílet z automatických pušek, a poté budovu zapálili pomocí výbušnin a molotovových koktejlů. Následně utekli do čekajícího auta. Při útoku zemřelo nejméně 137 lidí a přes 140 bylo zraněných, mnoho z nich zůstává v kritickém stavu.
K útoku se přihlásil Islámský stát, nicméně Kreml se ihned snažil naznačovat, že útok souvisí s Ukrajinou a že teroristé směřovali směrem k ukrajinským hranicím, kde měli mít připravené „okno pro přejezd“.
Takové prohlášení je poměrně překvapivé, protože hranice je z pochopitelných důvodů vysoce militarizovaná a okno na ukrajinské straně by útočníkům bylo k ničemu, pokud by se jim nejprve neotevřelo okno na straně ruské.
Ukrajinci obratem kontrovali vlastní konspirační teorií o tom, že útok zinscenoval ruský režim, aby si ulehčil novou vlnu mobilizace pro svou válku na Ukrajině.
Na obě teorie se podíváme pod větším drobnohledem – nicméně tentokrát, jako ostatně ve většině případů, zní výrazně nejpravděpodobněji to nejjednodušší vysvětlení, nevyžadující složitou zápletku a kombinaci za vlasy přitažených intrik jako vystřižených ze šestákové literatury.
K útoku se přihlásila franšíza Islámského státu známá jako ISIS Chorásán (Islamic State – Khorasan Province, ISIS-K), která operuje primárně na pomezí východního Afghánistánu a pákistánské provincie Chajbar Paštúnchwá, ale která v posledních letech výrazně rozšiřuje svoje aktivity po celé oblasti historického Chorásánu, jež se rozkládá na dnešních územích Íránu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, a odtud do přilehlého okolí ve Střední Asii.
ISIS-K má za sebou historii útoků na Rusko a jeho spojence v Íránu a Sýrii, k útoku se přihlásila a její mediální agentura Amaq zveřejnila záběry masakru natočené samotnými útočníky, na kterých provolávají smrt nevěřícím a „slávu boží“, jak je u islámských teroristů zvykem.
Islámský stát vs. Rusko
V souvislosti s útokem bylo zatčeno 11 osob: čtyři údajní útočníci a sedm dalších, kteří jsou považováni za jejich pomahače. Všichni jsou údajně ruskými občany, ale někteří, pokud ne všichni, jsou tádžického původu.
ISIS-K se záběrem ve Střední Asii a kavkazské odnože Al-Káidy* představují pro Rusko hrozbu dlouhodobě.
Tyto teroristické buňky od roku 2016 v Rusku spáchaly kolem půl tuctu úspěšných útoků, včetně bombového útoku v petrohradském metru, přičemž bezpečnostní služby zmařily mnoho dalších a opakovaně zatýkaly a likvidovaly členy ISIS na ruském území, typicky na Kavkaze – v Ingušsku, Dagestánu nebo Kabardsku-Balkarsku.
Jsou to pouhé dva týdny, co ruské úřady oznámily, že se jim podařilo zmařit útok Islámského státu na synagogu v Moskvě.
* Některé odnože Al-Káidy na Kavkaze přešly právě pod střechu ISIS; islamistické skupiny se neustále transformují a slučují a zase oddělují. Například organizace Džamát al-Tahvíd vál-Džihád vedená Abú Musabem az-Zarkávím se stala součástí sítě Al-Káidy pod názvem Al-Káida v Iráku, aby se následně několikrát přejmenovala, sloučila s dalšími skupinami a později se stala Islámským státem v Iráku a Levantě. V těsném organizačním spojenectví s ISIS v Sýrii bojovali také někteří bývalí džihádisté z Tálibánu, kteří se oddělili, aby vytvořili tzv. pákistánský Tálibán, jehož část se později po návratu přetransformovala v ISIS-K a spojila se s některými buňkami Al-Káidy ve Střední Asii a na Kavkaze. Hlavním bodem sporu mezi Al-Káidou a ISIS bylo zaměření ISIS na vyvolání občanské války mezi jednotlivými muslimskými sektami a masové vraždění šíitů jako „nečistých odpadlíků od pravého islámu“.
ISIS-K se na Rusko zaměřuje rok od roku více – považuje ho za ekvivalent USA v jeho „nenávisti k islámu“ a vykresluje ho jako jednoho ze svých úhlavních nepřátel. Ve své propagandě se často odvolává na ruskou intervenci v Sýrii na podporu Asadova režimu, mimo jiné v opozici proti bojovníkům ISIS, a také na jeho podporu středoasijských postsovětských vlád, které s ISIS a dalšími islamisty bojují doma.
Pobočka ISIS-K už při svém vzniku varovala „křižácké Rusko a jeho spojence“, že se mu její mudžahedíni nezapomenou pomstít za všechno bezpráví na muslimech, kterého se Rusko dopustilo. Z jejich pohledu, je-li Amerika „Velkým Satanem“, Rusko mu přinejmenším zdatně sekunduje, ale spíše je vlastně zcela srovnatelným nepřítelem jako USA.
Její propaganda staví z velké části na příkladu brutální války proti Čečensku, kterou Rusko vedlo v 90. letech.
První čečenská válka byla válkou proti čečenskému nacionalismu a separatismu, zatímco Druhá čečenská válka měla velmi silný náboženský rozměr, protože džihádistická hnutí v čele s Al-Káidou penetrovala čečenské povstalecké hnutí a z velké části ho ovládla – což bylo mimo jiné (kromě bohaté finanční motivace) důvodem ke zradě čečenského hnutí klanem Kadyrovců, kteří přešli na stranu Moskvy a nechali si Čečnu výměnou za pomoc s její pacifikací udělit v léno.
ISIS také viní Rusko za jeho spoluúčast na brutálním potlačování islamistů ve středoasijských zemích, jako je Turkmenistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán a za boj bok po boku s íránskými šíity a syrskými alevity proti sunnitům v Sýrii. To vše Islámskému státu bohatě stačí k tomu, aby na Rusko útočil.
V Rusku a jeho blízkém okolí se mu daří se etablovat jak mezi miliony zneužívaných námezdních dělníků ze Střední Asie, ať už těch naturalizovaných, nebo v Rusku narozených, tak mezi obrovskými zástupy gastarbeiterů, na kterých v Rusku stojí všechny špatně placené práce, podobně jako by se život v Čechách v některých odvětvích zastavil bez ukrajinských dělníků.
O ISIS-K je také známo, že k některým svým útokům dokázala získat lidi skrze kombinaci indoktrinace a peněžní odměny. Kromě přihlášení se k odpovědnosti, typického modu operandi a důkazních materiálů zveřejněných Islámským státem tu také máme ruskou komunitu bezpečnostních odborníků, která tuto verzi událostí nijak nezpochybňuje, takže ničím nepodložená tvrzení ruských propagandistů o roli Ukrajiny můžeme uložit k ledu.
Roli Ukrajiny sice naznačil sám Putin, ale mediálně se jí zaobírají především bulvární média typu Komsomolská pravda a mluvící hlavy v televizi, které se od začátku války na Ukrajině předhání ve vymýšlení nesmyslů. Například „oficiální vládní deník“ Rossijskaja gazeta se údajnému napojení na Ukrajinu víceméně nevěnuje.
Další důležitý provládní deník (byť jiné v Rusku už nezbyly) Izvestija přinesl rozsáhlé expozé s detaily z vyšetřovacího spisu, které se zabývá primárně rolí islámských radikálů a možnou roli Ukrajiny zmiňuje spíše jako úlitbu režimu v podobě „názoru některých odborníků, podle kterých ji nelze vyloučit na základě podobného modu operandi“.
Je totiž pravda, že ukrajinské tajné služby dokázaly pomocí manipulace, vydírání nebo osobního vlivu či příslibu finanční odměny přesvědčit některé ruské občany ke žhářským útokům na vojenské kanceláře, k sabotáži na železnicích, popř. dokázali Rusy využít k bombovému útoku na Kerčský most.
