Na Ukrajině pomáhá i české pivo. Speciální Operace Kyseláč už dovezla pomoc za desítky milionů

V rozhovoru pro INFO.CZ vedoucí Operace Kyseláč popisuje, jakou roli v celé akci hrají české pivovary, jak se k válce staví čeští vojenští dobrovolníci i jaká aktuálně panuje na Ukrajině nálada.

Proč se vaše mise jmenuje Operace Kyseláč?

Milujeme řemeslné pivo, hlavně kyseláč (neboli „sour“, svébytný pivní styl se svěží, nakyslou chutí díky použití ovoce a fermentaci pomocí laktobacilů – pozn. red.). Když nám lidi posílali peníze na začátku naší činnosti, byli mezi nimi i kamarádi. Jeden napsal do poznámky, že stejně ví, že si za ty prachy koupíme kyseláče. Druhý napsal rovnou „Na operaci Kyseláč“. Tak jsme si to vzali za své. Jen nevím, jestli to bylo marketingově úplně moudré – moc to totiž s Ukrajinou na první dobrou nesouvisí. 

Ale řemeslné pivovary s Ukrajinou souvisejí. Podporují vaše aktivity celkem intenzivně.

Podporují nás Dva kohouti (hostinský minipivovar v pražském Karlíně), kde máme v podstatě „generální štáb“. Dokonce uvařili pivo, které se jmenovalo Operace Kyseláč (11°sour ochucený typickým ukrajinským ovocem – višněmi a třešněmi). Pivovar Matuška nám zase ze začátku půjčil auto, poslal peníze a pivo, které jsme tam vozili, aby tam byla lepší nálada. Dvanáct českých craftových pivovarů nám dalo každý 200 piv zadarmo. Udělali jsme pakety po dvanácti pivech, které jsme prodávali. Myslím, že craftová pivní scéna podporuje Ukrajinu masivně. 

Proč jste se vůbec rozhodl odjet pomáhat na Ukrajinu?

Protože válka je obecně svinstvo a tahle válka je černobílá jako málokterá v historii. Mám nějak „tradičně“ vrozenou nedůvěru k Rusku. Ukrajina mě do války vůbec nezajímala, ale pak Rusko napadlo zemi, která na něj naprosto neměla v plánu zaútočit.

Co si myslíte o lidech, kteří podporují, byť třeba jen v komentářích na sociálních sítích, Rusko?

Jestli někdo v tomhle konfliktu je na straně Ruska, tak je to asi absolutní idiot, blbý jak štoudev nebo zmanipulovaný. Spíš kombinace obojího. Zrovna Češi by, myslím, tomuhle konfliktu mohli rozumět líp než jiní, vzhledem třeba k Sudetům.

Sedíme na zahrádce restaurace, lidé tady obědvají, pijí pivo, konverzují, smějí se. Mohou si Ukrajinci takhle „užívat život“? 

Na západní Ukrajině, třeba ve Lvově, je život vlastně úplně normální. S tím, že tam občas něco přiletí a zabije několik lidí. V Charkově to ještě relativně jde, ale třeba v Chersonu funguje jen pár podniků. Nedávno tam otevřeli supermarket, což způsobilo velké nadšení. Do Chersonu se střílí každý den, každou noc. Pijete kafe, a do ulice vedle přiletí mina. 

Zažil jste osobně něco podobného – život ohrožujícího?

Osobně ne. Ale znám se s vojáky. Někteří jsou mrtví, někteří zranění, někteří živí, ale to je zázrak.

Mně osobně se nic strašného neděje, žádný můj blízký kamarád neumřel. Ale ty ruské svině střílí na moje kamarády. Třeba na manželskou dvojici, kterou už beru jako své náhradní rodiče.

Na nemocnici psychiatra Andreje v Chersonu poslali pět dronů, takže má kousek Šáhedu v noze. Jeho manželka Světlana, gynekoložka z „naší“ porodnice, má maminku za Dněprem, na okupovaném území. Snažili se ji odsud dostat i ruští dobrovolníci – i v Rusku žijí dobří lidé. Vozí Ukrajince přes Rusko do Běloruska, a ti se pak už nějak dokážou dostat přes hranice. Ale ona to odmítla. Bála se cesty a nechtěla opustit místo, kde se narodila.

Trávíte vždy 14 dní na Ukrajině a na týden jezdíte zpátky do Česka, kde naložíte materiál a pak zase zpět. Vnímáte to jako svůj domov tam, nebo tady?

Rozhodně tady. Tam to miluju – Charkov, Cherson, Kyjev – to jsou úžasný města. Mám tam kamarády, je to tam super, ale nikam se stěhovat nehodlám. 

Jací jsou podle vás Ukrajinci? 

Strašně milí, přátelští a pohostinní. Ale takovým extrémním způsobem, co my tady vůbec neznáme.
Při charkovské protiofenzivě odtlačili nepřítele až za řeku Oskil, což je sto kilometrů od Charkova. Přijeli jsme tam asi 14 dní potom. Přejeli jsme řeku, měli jsme v autě jednoho vojáka, který nás chránil. A přijeli jsme za jeho rodinou, na čerstvě deokupované území a dostali jsme kuře, pytel třešní, čaj, kafe a „pojeb“, že jsme nesnědli všechno.

Jsou přátelští a ti, co znám, v průměru dost vzdělaní. A taky si všímáme a líbí se nám, jak se chovají k dětem. 

V čem se k dětem chovají jinak než my?

Dítě v Česku je vedeno k tomu, aby drželo hubu a moc neotravovalo. Na Ukrajině je dítě úplně normální součástí společnosti, děti běhají po restauracích, všude. Všichni jsou s nimi v pohodě.

Mění se Ukrajinci s postupující válkou? 

Nálada se určitě mění. Na začátku to bylo tak, že se ubráníme, pak je „odjebeme“ a obnovíme naše hranice. Všichni na tom makáme a řešíme jen tohle. Nálada byla výborná. Teď už je to dlouhé. A každý Ukrajinec má padlého v rodině.
Najednou se začíná debatovat i o tom, jak to skončí, jestli to za to stojí. Jestli stojí za to osvobodit Luhansk, kde už před válkou nebyli lidé úplně nakloněni Ukrajině a teď tam Rusové cpou spoustu peněz, aby to bylo vidět. Zároveň se tahle debata, aspoň co já vím, nevede veřejně. Ale je těžké, říkat to třeba pluku Azov po bitvě o Mariupol.

Já nad tím tolik nepřemýšlím, protože nejsem Ukrajinec. To je jejich věc. Já jim jen pomáhám. 

Jak přesně jim pomáháte?

Vozíme tam pomoc, hlavně zdravotnickou, konkrétně do třech nemocnic. Jedna je u Ivano-Frankivsku – to je první dobrovolnická chirurgická nemocnice. Původně to byla soukromá plastická klinika. Pak si řekli, že bude lepší starat se o vojáky než dělat kosmetické operace.
Pak vozíme pomoc do Charkova, do ortopedického institutu, a do porodnice v Chersonu. A ještě pomáháme některým konkrétním vojákům. 

Na začátku války jste pomáhali i uprchlíkům.

Původně jsme jezdili na slovensko-ukrajinské hranice a tam vozili humanitární pomoc. Tu jsme nechali ve Stakčíně. Tam byl starosta, který tehdy působil proukrajinsky, dneska už nám nezvedá telefon. Nicméně on to tehdy organizoval spolu se starostou obce Velký Berezný, což už je za ukrajinskými hranicemi. Pak jsme jeli přímo na hranice do vesnice Ubľa, kde jsme sebrali migranty, a dovezli je, kam potřebovali.

Směrem na Ukrajinu vozíte hlavně zdravotnický materiál. Co konkrétně?

Do ortopedického institutu jsme přivezli sanitku. Vozíme tam sterilní krytí na artroskopii ramen a kolen, chirurgické rukavice, léky atd. Do porodnice jsme taky přivezli sanitku. Vozíme tam kanyly, jehly, stříkačky, rukavice… Teď nám metodistická církev zaplatila nákup startovacích balíčků pro maminky.

Musí ukrajinští zdravotníci kvůli nedostatku potřeb improvizovat?

Rozhodně. Hlavně čím blíž frontě, tím je to těžší. Válečná medicína je jedna velká improvizace. Jsou sice určité postupy, ale každá situace je jiná. Pod střelami se medicína dělá úplně jinak. 

Jaká zranění většinou vojáci mají?

Všechna možná, která si umíte představit. Extrémní množství amputací, popáleniny… Byl tam hrdina z Kyjeva z pluku Azov, který byl slepý.

Vy ale přímo neléčíte.

Já osobně jsem přivezl jednoho pacienta z Kyjeva sanitkou do „naší“ nemocnice u Ivano-Frankivsku a moje kolegyně Bára asi čtyři. Ale to byl jediný náš „zdravotnický výkon“, protože jazyková bariéra je veliká. Komunikuju v angličtině, i když za ty dva roky nějaký progres mé ukrajinštiny nastal. Domluvím se na blockpostu (kontrolní stanoviště) a na zápravce (čerpací stanice), ale na nějaké hluboké debaty to fakt není.

Kolik je na Ukrajině českých dobrovolníků?

Celkově netuším. Jezdíme tam my, Koridor UA, Team 4 Ukraine, Phoenix… Je jich tam spousta a některé ani neznám. Myslím, že česká stopa je tam velká.

Čeští dobrovolníci jsou i přímo v ukrajinské armádě. Některým z nich také pomáháte. Jak přesně?

Přivezeme jim, co potřebují. Buď je to gear – vojenské vybavení, na které jim pošleme peníze, nebo jim ho koupíme. Ale vozíme jim různé věci.

Teď si řekli o Pikao, tak povezeme dvě krabice Pikaa a několik plat energetických nápojů. Vozíme jim tam jídlo od Express menu, což je trutnovská firma, která vyrábí kvalitní trvanlivé pokrmy. To je tam hodně populární. Má to expiraci 10 let, nejsou v tom éčka, dá se to ohřát a chutná to opravdu jako normální jídlo.

Jak jsou na tom vojáci po psychické stránce?

Obecně je morálka v armádě vysoká, hodně tomu pomáhá, že nepřítel je jasný, oni se prostě brání a mají na to právo. Ale potkali jsme tam i lidi, kteří „měli přes obličej stín“. Byli psychicky úplně zničení. Ale aspoň co já jsem viděl, většina vojáků v běžném chodu působí v pohodě. 

Dostává se jim i psychologické pomoci?

V té naší nemocnici ano. Tam působí non-stop psycholožka, dělají se s nimi psychoterapie, arteterapie, dokonce třeba i hipoterapie. Nedaleko bydlí Němec, který se před 15 lety přestěhoval na Ukrajinu a založil si koňskou farmu s hospodou. Vezli jsme tam vojáky na hipoterapii. Myslel jsem, že si dám šašlik nebo boršč, ale na jídelním řízku byl schnitzel, schnitzel, apfelstrudl.

Jaký osobní příběh vás nejvíc zasáhl?

Asi osud Čecha, který sloužil předtím 15 let v české armádě. Část vzdálené rodiny má někde u Žitomiru, tak si řekl, že když je voják a má zkušenosti, pojede bránit Ukrajinu. Původní plán byl, že bude v Žitomiru v domobraně, ale přijel do Kyjeva na rozřazování, kde řekl, že byl na třech misích s českou armádou, tak z něj udělali combat medika v pluku Azov. Takže se pak s kyjevským Azovem pokoušel probojovat do Mariupolu, což se jim nepovedlo. A pak mu bouchl při vykládce RPG náboj a málem ho to zabilo. Měl otevřené břicho, naštěstí mu to uvnitř neudělalo žádnou paseku, rozlámalo mu to loket, oba bubínky pryč a spousta šrapnelů. Ničeho nelituje, je rád, že tam byl, a nejradši by se tam vrátil. Z rodinných důvodů to asi nebude možné, ale už měl sbaleno.

Vrátil se některý ze zraněných českých vojáků zpátky na Ukrajinu?

My jsme odsud přivezli tři. Dva se tam vrátili s tím, že „job is not done“. Ten, který musel zůstat doma, byl v DVTV a v rozhovoru popisoval, jaká tam byla atmosféra na začátku války, že to bylo něco neuvěřitelného. V Azovu byla spousta cizinců, viděl tam mašírovat Žida s pejzy a vedle něj muslima. Napochodovali do jídelny a společně si dali vepřové. Tam nikdo nic neřešil.

Co infekční nemoci? Aktuálně v Česku řádí černý kašel, do začátku války ještě zasahoval covid.

Já tam chytil covid loni. Ale obecně při válce infekce rostou. Když se plazíte po kolena v zákopu a to, v čem se plazíte, je napůl voda a sníh a napůl krev a zetlelá těla, přijdete k věcem, které v normálním životě nemáte šanci potkat. Pak se tam musí vozit širokospektrá a vysokoúčinná antibiotika.

Setkáváte se se spoustou zmaru, ale i naděje. Je něco, na co vzpomínáte s úsměvem? 

Na to, jak jsme díky Hnutí pro život vybrali spoustu peněz. Kvůli obrovskému počtu znásilnění bylo potřeba dovézt na Ukrajinu spoustu potratových pilulek. Neměli jsme už skoro žádné prachy, něco málo jsme nakoupili. Napsali jsme na Facebook, že na to sbíráme peníze. A přišlo „bambilion“ reakcí. Během pár hodin jsme měli několik set tisíc korun.

A potom „banda kokotů“ (pardon, opravdu to jinak nelze nazvat) napsala něco ve smyslu, že potratové pilulky nikoho od znásilnění nezachrání. Oni asi mysleli, že to po nich budou házet. A že jsme tam měli vzít pepřáky a houkadla. Podle nich uprostřed okupované Buči, když vás jde znásilnit ruská jednotka, je nejlepší na ně zahoukat. Aby přišla ještě sousední jednotka. Sdílel to celý český Twitter a Facebok. „Vyhráli jsme internet“ a během 24 hodin vybrali skoro 2,5 milionu.

Kolik peněz se vám už podařilo vybrat celkem?

Těžko říct, protože naším transparentním kontem proteklo už spoustu peněz a ještě daleko víc nám věnují různé firmy. Koncem loňského léta jsme to s kolegou Martinem Pánkem, ředitelem Liberálního institutu, počítali a odhadli jsme to na zhruba milion dolarů od začátku války.

Pokud chcete podpořit Operaci Kyseláč a potažmo tři výše zmiňované nemocnice, ale i bojující Čechy, můžete zaslat libovolnou částku na transparentní účet 2002142415/2010. Pokud se chcete soustředit spíše na humanitární pomoc, doporučujeme organizaci Koridor UA. V případě, že byste raději podpořili ukrajinskou armádu, můžete poslat peníze na aktivitu Vozím drony na Ukrajinu. 

Zakladateli Operace Kyseláč jsou Vít Samek, Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu, který celou operaci zaštiťuje, a Václav Hnátek, hudební publicista a školitel práce s médii. Teď na Ukrajinu Samek jezdí většinou s anestezioložkou Bárou Jagerskou a Járou Špačkem, zdravotním bratrem z Vojenské nemocnice. Někdy se připojí i „slovenští bratia“ Maťo Kautman a Boris Lacík, kteří založili na Slovensku organizaci Malá veľká dopomoha.