KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jeden z nejvyšších představitelů Evropské unie, šéf Evropské rady Charles Michel, nadnesl ve svém nejnovějším článku bezmála dystopický plán, podle kterého by Evropa (tj. Unie) v reakci na ruskou válku na Ukrajině měla přejít do stavu válečné ekonomiky. Tento hrozivě znějící záměr je na jedné straně logickou a na straně druhé problematickou ideou, která má řadu negativních souvislostí a zneklidňujících dopadů. A to nejenom proto, že Evropská unie již dlouhou dobu ve válečném stavu je, a to při svém totálním boji s planetárním klimatem.
Podle Michela musí Evropa v reakci na hrozbu ze strany Ruska posílit své obranné schopnosti a přejít do režimu válečné ekonomiky. To by v našem unijním případě znamenalo maximálně posilovat zbrojní výrobu, ale jistě ne v tak absolutním duchu, v jakém se to děje v Rusku, které již více než dva roky vede ostrou vojenskou agresi proti Ukrajině a stát úměrně tomu zesiluje tlak na průmyslový sektor ve snaze o maximalizaci produkce zbraní.
Ostatně, pokud jde o Michelův koncept válečné ekonomiky pro Evropu, nejde o blesk z čistého nebe. Třeba i šéf NATO Jens Stoltenberg nedávno apeloval na členské státy aliance (do níž patří valná část zemí EU), aby co nejrychleji rozšířily kapacity zbrojního průmyslu ve snaze zvýšit dodávky na Ukrajinu a doplnit vlastní zásoby.
Natvrdo po aliančních státech požadoval „přejít od pomalé výroby v době míru k rychlé výrobě, která je nezbytná v době konfliktu“, tedy také cosi jako „válečnou ekonomiku“. Což je do jisté míry paradox, neboť EU oficiálně není ve válce s žádným státem, tedy ani s Ruskem.
K tomu je nutno učinit nikoliv nepodstatnou vsuvku o tom, že Evropská unie se už relativně dlouhou dobu nachází ve stavu totální válečné ekonomiky. Nejde ovšem o válečnou ekonomiku v klasickém smyslu, tedy o preferovaný přechod na výrobu zbraní. Jde o totální válku s klimatem planety Země, respektive o válku proti globálnímu oteplování.
Jsme tedy na starém kontinentě již dávno ve stavu „klimaticky-válečné“ ekonomiky, která se rodí v porodních bolestech klimatických regulací, emisních zákazů a dotací na klimatické zbraně typu solárů, větrníků a elektrických vozidel a která již kráčí vstříc kvalitativně novým časům, jež rámuje tzv. Zelený úděl, jehož cílem je ekologická transformace všeho možného.
A podotkněme rovnou: tato klimaticko-válečná ekonomika EU má nemalé náklady a dopady do životní úrovně a prakticky se dotýká úplně všech subjektů, a to přinejmenším ve formě uměle prodražovaných energií.
Přesto je společnost, tedy včetně občanů i firem, skrze masivní celoevropské regulace uvržena do povinné bitvy s nepřítelem – klimatem. Hlavními zbraněmi pro tuto válku jsou komplexy typu Green Deal, Fit for 55 a navazující nástroje „globálně-oteplovacího ničení“.
Navíc, tato klimaticko-válečná ekonomika EU působí poněkud donquichotsky, neboť jsme v ní takřka sami. Konkurenti a potenciální vojenští nepřátelé Západu – typu Ruska nebo Číny – „zelenou válku“ reálně nevedou a jejich ekonomiky v podobném klimaticko-válečném stavu nejsou.
V tomto kontextu jsou Michelovo či Stoltenbergovo volání po přechodu na válečnou ekonomiku ve smyslu produkční přípravy na klasickou válku vedenou zbraněmi, jako jsou tanky, děla, granáty, rakety nebo drony, v jistém smyslu silně zneklidňující, neboť plánují jakousi další, paralelní evropskou „válečnou ekonomiku“ či „válečnou ekonomiku číslo 2“.
Nikoho asi nepřekvapí bizarní skutečnost, že již probíhající klimatická válka či klimatický válečný stav v EU je namířen i proti výrobě zbraní. Prakticky vzato, naše dnešní klimaticko-válečná ekonomika v podstatě vylučuje či vážně ztěžuje přechod na vojenskou válečnou ekonomiku.
Z principů Green Dealu a souvisejících politik přece plyne, že zbrojní výroba je ta „špatná“. Ostatně, banky už k tomu dostaly příslušné „notičky“, na jejichž základě odmítají půjčovat firmám na zbrojní výrobu. Není pak divu, že – jak naznačoval i Stoltenberg – obranný sektor se v Evropě jen pomalu motá ve snahách o případné zvýšení vojenské produkce.
Pokud jde o skutečnou válečnou ekonomiku, určenou pro maximalizaci výroby zbraní pro vlastní stát a válečné účely vlády, pak je nad slunce jasné, že jde o spirálovitý pád do ekonomické propasti.
Ostatně, jak nyní shrnul americký ministr obrany Lloyd Austin v kontextu ruské války na Ukrajině, vedle lidských ztrát znamená i enormní hospodářské dopady – v případě Ruska odhadl ztrátu hospodářského růstu ve výši zhruba 1,3 bilionu dolarů (30,3 bilionu Kč) do roku 2026.
Nikde přitom není psáno, že zmiňovaná válka potrvá „jen“ další 2 roky. Ostatně, i Stoltenberg strašil válkou trvající desetiletí. Ztráty za deset let válečné ekonomiky lze jen odhadovat, ale v každém případě musí být astronomické.
Vést „válku pro válku“ prostě není dobrou hospodářskou strategií. A válečná ekonomika není dobrým hospodářským modelem fungování ekonomiky. Ve své nejryzejší podobě je cestou do ekonomického pekla.
Pokud si stát (nebo „superstát“ typu EU) vynutí, aby každý, kdo může, vyráběl namísto spotřebního zboží (požadovaného tržními spotřebiteli) zbraně a munici pro vládu a její válku, tedy něco, co reálně nikdo, kromě státu, nepotřebuje, pak se stát stává dominantním zákazníkem výrobního sektoru.
Zásadní problém je v tom, že stát od „vojenských firem“ (tedy všech, kdo mohou provádět válečnou výrobu) kupuje jejich produkty za peníze, které bere přímo z kapes jak zaměstnancům „válečných firem“, tak z kapes ostatních firem a obyvatel, nebo půjčkami, které budou muset splácet mj. i zbrojní firmy a jejich zaměstnanci.
A samozřejmě také nepřímo z kapes všech tím, že si pro válečnou potřebu tiskne peníze a generuje tak čím dál vyšší inflaci, která ožebračuje úplně všechny. Následně takto získané produkty (zbraně, uniformy, atd.) vezme, pošle na frontu, kde budou během pár dnů či týdnů zničeny…
Stát tak přichází jak o peníze, které dal za nákup, tak o samotné produkty, jejichž ekonomický užitek byl nakonec fakticky nulový; pomineme-li něčí smrt, která je z logiky věci – nejenom ekonomicky – absolutně negativní.
Uvedeným procesem nevznikají trvale užitečné ekonomické statky (zbraně vláda ihned po převzetí od výrobce pošle zničit na frontu), negeneruje se skutečné bohatství. Ano, „výhodou“ válečné ekonomiky je vyšší výroba zbraní, tedy něčeho, co je užitečné pro vládu/stát a její politické cíle, které mohou být ospravedlnitelné.
Ekonomika EU již delší dobu stagnuje, i když je kontinent „zatím“ jen ve fázi „klimatické ekonomiky“, nikoliv současně i té válečné. Asi netřeba připomínat, že se potýká s vysokým zadlužením erárních pokladen, nebo dokonce s jejich předlužením.
Pokud by měla Evropa provozovat „klimaticko-válečnou“ ekonomiku a zároveň také reálnou „válečnou ekonomiku“, jejímž smyslem je maximalizace výroby zbraní, pak dopady do hospodaření musí být nutně buď neblahé, nebo katastrofické.
Samozřejmě je nutno vzít v potaz realitu: Ukrajina se ocitá v problémech kvůli nedostatku zbraní či munice a EU jí není schopna požadované dodat ani vše vyrobit, neboť tone v setrvačnosti ryze mírové zbrojní výroby. Evropa se snaží pomoci napadenému, což je spravedlivé a morálně obhajitelné.
Nejde tedy o to kritizovat či bránit zvýšení zbrojní výroby v Evropě. Tento proces do jisté míry dává smysl a je potřebný, i když se na zbraně a jejich výrobu na zakázku vlád vztahují negativa, která byla naznačena.
Možná by ale k vylepšení evropských perspektiv nakonec úplně stačilo, kdyby EU ukončila nebo alespoň zásadně zmírnila svoji zuřivou válku s klimatem a namísto toho dovolila trhu a firmám normálně podnikat, tedy i včetně ničím neblokované zbrojní výroby.
