KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko se v kontextu plnění závazků unijního klimatického Green Dealu ocitá ve značně nekonzistentních situacích. Jako v případě dotací na pořízení elektromobilu pro podnikatele. Paradox dotování klimaticky diskutabilních elektromobilů nejvíce vyniká v souvislosti s tím, jak se tuzemská, ale i evropská kasa začínají utápět v čím dál větších dluzích. Což ovšem nijak nebrání tomu, aby se dluhové miliardy sypaly těm nejbohatším, kteří si elektromobilní luxus mohou dovolit.
V tuzemsku se začíná prakticky rozbíhat program dotací na nákup elektromobilu. Podnikatelé v těchto dnech dostávají konkrétní nabídky, v nichž je jim nabízena dotace 200 tisíc korun na jedno elektrické (osobní) vozidlo a k tomu finanční příspěvek na dobíjecí stanici. Součástí dotované podpory je také bankovní záruka ve výši 70 % pro financování vozidla na leasing.
„Otcem programu“ je Ministerstvo průmyslu a obchodu, jež příslušnou výzvu z Národního plánu obnovy (NPO) představilo již koncem loňského roku. Promována byla pod sloganem „Automobilový průmysl je páteří naší ekonomiky“ s tím, že „udržet tempo s rozvojem elektromobility je jedním z důležitých úkolů pro české hospodářství“.
Na celý program mají jít v této fázi zhruba 2 miliardy korun, z toho na podporu dotovaného nákupu elektromobilů je určeno 1,65 miliardy korun a na pořízení a výstavbu dobíjecích stanic celkem 300 milionů korun.
Nepřekvapivým cílem této „výzvy“, jak se v dobách eurounijního pseudohospodaření označují subvence soukromníkům, je „rozvoj a rozšíření bezemisní mobility v českém hospodářství v souladu se zásadními strategickými dokumenty EU a České republiky“.
Jak je všeobecně známo, v rámci Green Dealu se Česko zavázalo dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů do roku 2050.
Úvodem je nutno zmínit, že uvedenou sumu zhruba dvou miliard sice nejdříve uhradí zdejší státní kasa, ale následně – pokud se nám podaří dosáhnout vytyčených cílů – tyto prostředky Česku proplatí Brusel. Pochopitelně že tím konečným plátcem všech podobných „radovánek“ byl, je a vždy bude standardní daňový poplatník, neboť ani Unie, ani tuzemská vláda peníze nevytvářejí ani nevydělávají.
Prvním zneklidňujícím faktorem je nejasnost, zda současná akce na zadotování nákupu alespoň 4 555 elektro vozů, což je konkrétní závazný cíl Národního plánu obnovy, bude pokračovat dalšími fázemi, jejichž plány budou čím dál masovější a odvážnější, anebo nikoli.
Jisté je však už nyní jedno: Jedná se o poskytování státní dotace těm nejbohatším podnikatelům, neboť jen takoví si mohou pořídit, respektive zaplatit tak luxusní výrobek, jako je elektromobil.
Konečným plátcem všech podobných „radovánek“ byl, je a vždy bude standardní daňový poplatník.
Tato zjevná pravda je kontroverzní, až téměř asociální, nemluvě o deficitu morálnosti. Dotování luxusu není možné ospravedlnit ani tak vysoce „ušlechtilým“ cílem, jakým je vytoužená záchrana ohřívající se planety aplikováním odvážného souboru klimatických opatření zvaného Green Deal.
Nelze vzít jen tak na milost skutečnost, že stát rozdává miliardy na elektrická vozidla v situaci, kdy jeho hospodaření trhá všechny myslitelné negativní rekordy. Státní dluh České republiky již dosáhl 3,1 bilionu korun, což v přepočtu na jednoho každého obyvatele představuje zátěž ve výši 286 tisíc korun.
Deficity státního rozpočtu se už pět let za sebou motají kolem 300 miliard korun ročně. Vláda musela rozpočet „zachraňovat“ (nebo alespoň trochu vylepšovat) přijetím konsolidačního balíčku, který nadělal hodně zlé krve.
Přesto se v rozpočtu najdou peníze na něco tak zbytného a marnotratného, jako je dotování luxusních vozidel na baterii. Jistě, částka dvou miliard korun není nic šokujícího v kontextu celkových vládních výdajů, jež mají v letošním roce v Česku dosáhnout bezmála 2,2 bilionu korun. Přesto lze bez uzardění mluvit o rozpolcenosti a nekonzistentnosti.
Na jedné straně stát provádí – pro někoho tvrdé – rozpočtové konsolidace. Chybí peníze třeba na přilepšení školním kuchařkám, atd. Na straně druhé ale dotuje automobily, kterým se dostalo speciální výsady, že se staly symbolem proklamované spásy před údajnou klimatickou zkázou planety. Což, jak uvidíme dál, je pouze zbožné přání, nikoliv ověřený postup.
A zadlužuje se i EU, z čehož jasně plyne, že i dotace na elektromobily jsou dluhové dotace hrazené z „peněz“, které reálně nejsou v pokladně, nýbrž zatím ještě v kapsách budoucích daňových poplatníků.
Aby dotačních paradoxů při subvencování aut na elektřinu nebylo dosti, je nutno si přiznat nepříjemnou perspektivu, o níž se tolik nemluví. Totiž že z dnešního pohledu není vůbec jasné, z jakých energetických zdrojů by bylo možné zajistit dobíjení (dotačně preferovaných) elektromobilů v případě, že by se je v dohledné době skutečně podařilo masivně vnutit většině automobilistů, kteří dnes jezdí v klasických vozech se spalovacími motory.
Takový vývoj se zatím vzhledem k drahotě a dalším okolnostem jeví jako snová vize. Ale pokud by se to skutečně povedlo, například masivními státními dotacemi ceny či volným přístupem konkurenční čínské produkce elektromobilů na unijní trh, čelil by energetický sektor EU vážné výzvě: kde vzít dostatek elektřiny na nabíjení tolika baterií, když si „vizionářští“ unijní „bojovníci s klimatem“ vynutili zavřít uhelné (ledaskde i jaderné) elektrárny a přikázali členským státům přimknout se téměř výhradně ke zdrojům obnovitelným, jako jsou solární či větrné elektrárny.
Abychom ovšem z protiklimatické a protielektromobilové vaničky nevylili i samotné dítě, a tedy elektromobil jako takový, je férové přiznat, že vozidla na elektřinu mají i reálné přednosti – nulové emise či nízkou hlučnost, což nejvíce vyniká u větších vozidel typu elektrobusů.
Ne snad, že by dokázaly zásadně změnit klima k „lepšímu“, ale jejich masivní využívání by mohlo mít ekologické (nikoliv klimatické) přínosy pro aglomerace, které se potýkají se znečištěným ovzduším, nebo pro lokality trpící hlukem z nekonečných proudů projíždějících klasických aut.
Ale je třeba zároveň nezavírat oči před temnějšími stránkami elektromobility. Proces výroby elektoraut není zdaleka ani bezemisní, ani ekologický. A dobíjena jsou dnes – typicky u nás – energií vyráběnou převážně v klasických elektrárnách.
Samozřejmě – tuzemské státní dotace podnikatelům na nákup elektromobilů nejsou v globálním srovnání žádnou novinkou. A ani Green Deal není zdejší vynález, nýbrž koncept implantovaný zvenčí. Česko prostě jen plní, co se po něm požaduje, což ovšem nerelativizuje výše uvedená negativa.
Jejich dotování z peněz poplatníků tak či tak dále prohlubuje pochybnosti nejenom o způsobu provádění eurounijní klimatické politiky, ale zejména o způsobu provádění politiky hospodářské, potažmo rozpočtové.
