V sobotu 24. února to budou dva roky, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a rozpoutalo největší vojenský konflikt na evropském území od druhé světové války. Jaká je aktuálně situace na bojišti? Kdo tahá za kratší konec? A jaký vývoj můžeme čekat v letošním roce? Nejen to se dočtete v obsáhlé analýze od Stanislava Vítka.
Nový velitel ukrajinské armády
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po týdnech dohadů odvolal Valerije Zálužného z funkce velitele ukrajinských ozbrojených sil.
Rozhodnutí prezidenta Zelenského vyměnit vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil bylo vyvrcholením dlouhodobého sporu mezi oběma muži o vojenskou strategii a politiku.
Rozkol se prohloubil v listopadu 2023, kdy Zalužnyj veřejně přiznal, že třetí protiofenzíva selhala a válka se dostala do patové situace. Zelenskyj byl na turné po spojencích, kde stále projektoval důvěru v ukrajinské šance na průlom a doufal, že tak zemi lépe zajistí další západní pomoc, kterou nutně potřebuje.
Zalužného prohlášení zkomplikovalo pomoc Ukrajině v americkém Kongresu, kde nahrálo politikařícímu křídlu republikánů, ale také donutilo Zelenského uznat problémy Ukrajiny na frontě a přiklonit se k udržitelnější strategii „aktivní obrany“.
Zalužnyj se vyslovil pro mobilizaci (přibližně 500 000 dalších vojáků) a vyjádřil se ve smyslu, že Ukrajina by se měla smířit s reálnou hrozbou ochabující pomoci ze Západu a zaměřit se na budování vlastních průmyslových kapacit.
Zelenskyj se však k mobilizaci zatím zdráhá přistoupit a je stále odhodlán odblokovat pomoc USA, která sice není vyloučená, ale která rozhodně nepřijde nijak brzy, protože na příštím zasedání bude Kongres nejprve muset řešit financování americké vlády, protože ta opakovaně naráží na dluhovou brzdu.
Zelenskyj se navíc údajně obává Zalužného (jako jediného člověka ve státě populárnějšího než on sám) jako případného politického konkurenta, pakliže by ho tento chtěl vyzvat na souboj o prezidentský úřad.
Zalužnyj zatím jakékoliv politické ambice odmítá, přestože charitativní nadace, kterou založil již v roce 2022, je všeobecně považována za první krok k vytvoření základu budoucího politického hnutí. V hypotetickém volebním scénáři by však mohl být pro Zelenského reálným vyzyvatelem.
Vzhledem k nebývale vysoké důvěře, kterou má Zalužnyj v armádě a u široké společnosti, byla reakce veřejnosti na odvolání v součtu čistě negativní.
Mnozí se obávají, že Zelenskyj dělá osudovou chybu, a někteří političtí konkurenti jako např. bývalý prezident Petro Porošenko nebo třeba kyjevský starosta Vitalij Kličko odvolání ostře kritizovali.
Přesto jsou masové protesty nebo vzpoura na straně armády nepravděpodobné. Zálužného nástupce Oleksandr Syrský má se Zálužným podle všeho korektní pracovní vztahy a vzhledem k existenční hrozbě ze strany Ruska si všichni uvědomují, že si Ukrajina nemůže dovolit destabilizaci na domácí frontě.
Syrskyj je považován za loajálního vůči Zelenskému a mezi ukrajinskými důstojníky se sice těší obecnému respektu, ale mnoho vojáků na frontě ho vnímá jako rigidního velitele sovětského typu, který není citlivý na ztráty.
Dále se na Ukrajině hovoří o širším personálním zemětřesení ve vedení země včetně výměny premiéra a několika členů kabinetu; případné personální změny však pravděpodobně neovlivní celkové směřování země.
Situace na frontě
Ukrajina začala rok 2024 v obtížné pozici. Loňská protiofenzíva nebyla schopna prolomit ruské obranné linie a minová pole a kvůli nedostatku materiálu, nemožnosti poměřovat se s mobilizačním potenciálem Ruska a hnát vlastní lidi do masomlýnku došla do mrtvého bodu.
Za loňský rok se tak ani jedné straně nepodařilo dosáhnout strategického průlomu. Jak ruská zimní ofenzíva, tak ukrajinská letní protiofenzíva nedokázaly výrazně posunout frontovou linii.
Jediným významným posunem ve strategické situaci byly opakované úspěchy Ukrajiny při útoku na ruskou černomořskou flotilu, které vedly k přesunu většiny prostředků flotily do východní části Černého moře a následnému faktickému ukončení ruské námořní blokády ukrajinské obchodní lodní dopravy.
Vladimir Putin se však cítí být předurčeným vítězem války, která se přehoupla do opotřebovávací fáze. Ukrajině dochází munice, její zásoby jsou na příděl a na klíčových liniích fronty na jihovýchodě mají Rusové až desetinásobnou dělostřeleckou převahu, zatímco Ukrajinci někdy nemají čím střílet, i když mají ruský postup na mušce pomocí dronů.
Ukrajina tak musí k udržení linií používat více živé síly, což vede k vyšším ztrátám, které si ale menší stát v opotřebovací válce nemůže dovolit. Z tohoto důvodu se ukrajinské jednotky musely stáhnout z pozic kolem města Avdijivka, což Rusům dopřálo první vítězství od dobytí Bachmutu na jaře loňského roku.
Nadcházející dny budou rozhodovat o tom, zda ruská armáda dokáže využít setrvačnosti z dobytí města a zatlačí Ukrajince dále, nebo se frontová linie stabilizuje.
Rozhodovat bude kvalita a hloubka obranných linií, které Ukrajinci připravují západně od Avdijivky. Pokud bude k dispozici dostatek minových polí, překážek a zejména dělostřelectva, pěchoty a bezpilotních letounů spolu s mobilními zálohami, Ukrajinci Rusy zastaví. Ukrajinští velitelé však přiznávají, že situace je nelehká.
Tento dílčí ruský úspěch je tedy především důkazem, že Rusko převzalo strategickou iniciativu. Nyní jsou to Rusové, kdo rozhoduje o tom, kde a kdy dojde k dalšímu útoku.
V uplynulých dnech ruské síly útočily a prověřovaly obranu v několika sektorech na frontové linii, včetně okolí Bachmutu, Kreminy a Záporoží (Robotyne) a hledaly případná slabá místa. Tlak na ukrajinské pozice se zvyšuje s tím, jak klesá dostupnost dělostřeleckých granátů na ukrajinské straně.
Ukrajina má také akutní potíže s dostatkem lidí a zejména frontové jednotky mají často takový podstav, který je činí téměř operačně nenasaditelné.
Pokud nedojde k velké mobilizaci a nedorazí dostatek materiální podpory (zejména dělostřeleckých granátů), můžeme letos na jaře očekávat další taktické stahování s tím, jak se Rusové budou snažit situace využít, navíc v naději, že následné obranné pozice budou slabší než ty kolem Avdijivky.
Navíc ačkoli Rusové sami za dobytí Avdijivky zaplatili nesmyslně vysokými ztrátami, na celkové korelaci sil tato bitva bohužel nic významného nezměnila.
Ukrajina si podobně velké ztráty nemůže dovolit, zatímco Moskva se ještě stále může ke svým vojákům chovat jako k oněm příslovečným „pytlům masa“, protože ubohost této jinak velmi bohaté země stále ještě zajišťuje dostatek dobrovolníků, hlásících se díky finančním pobídkám na frontu.
Ukrajina se tak v roce 2024 bude muset soustředit primárně na otupení pravděpodobné velké jarní ruské ofenzívy a zároveň rekonstruovat síly pro rok 2025.
Nespolehlivá západní pomoc
Zatímco nedostatek vojáků budou muset Ukrajinci vyřešit sami, dostatečnou výrobní kapacitu a ekonomickou sílu si Ukrajina sama za žádných okolností v nejbližších letech zajistit nemůže.
Evropská unie sice přes maďarské obstrukce schválila financování Ukrajiny ve výši více než 50 miliard eur, což sice pomůže zachránit ukrajinskou ekonomiku před kolapsem, nicméně financování bude rozloženo do tří let a Ukrajina bude potřebovat i další pomoc od Spojených států.
Kromě toho ukrajinské síly zoufale potřebují vojenský materiál, který Evropa jednoduše nemá a nestíhá vyrábět, a ze kterého se v americké politice stal prostředek, pomocí kterého trumpisté a izolacionisté vydírají zbytek sněmovny reprezentantů (senát už další velký balíček vojenské pomoci schválil).
Pokud se to nezmění, rovnováha na frontě se překlopí ve prospěch Ruska. Ukrajina už teď není schopná vést lokální protiútoky a pokud do léta nedostane dostatek materiálu, může se dostat do bodu, kdy se nebude moct efektivně bránit.
V určitém okamžiku by se pak fronta mohla zhroutit, což by vedlo k ruskému vítězství a míru za politicky katastrofických podmínek – v nejhorším scénáři si představme deset milionů ukrajinských uprchlíků prchajících před Rusy do Evropy.
Evropa se zavázala poslat Ukrajině do letošního března jeden milion dělostřeleckých granátů. Avšak v daném termínu závazek splní maximálně z poloviny a na milion se jí podaří dostat nejdřív koncem roku. Z toho důvodu tlačí podle informací deníku Politico česká vláda na společný nákup 450 000 dělostřeleckých granátů mimo EU.
Společné nákupy munice jsou však jako u všech ostatních společných fiskálních závazků předmětem porcování medvěda. Jednotlivé země staví svoje zájmy nad zájmy celku a například Francie (jako zbrojařský lídr Unie) silně tlačí na využití společných prostředků výhradně k nákupům v rámci EU, a tedy pokud možno z co největší části ve Francii. Bez ohledu na ukrajinské ztráty a evropskou neschopnost vyrábět dostatečné množství munice v požadovaném čase.
Vyrábět dělostřelecký materiál v EU je sice rozhodně lepší, ale jelikož toho zjevně nejsme schopni, vyzývají některé země jako ČR k dočasným nákupům v Jižní Koreji, Turecku a Jihoafrické republice.
