Řidič, ten tvrdej chleba má: Jak vypadá běžný den (ne)typického autobusáka

„K autům jsem inklinoval vždycky. Už ve dvaceti jsem měl řidičák na náklaďák. Teď ho mám na všechno kromě motorky,“ vypočítává Lukáš Janata, kterému nikdo neřekne jinak než Šakal. 

Původně ale jeho profesní dráha směřovala úplně jinam. Vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky a sedm let se věnoval politickému PR na vysoké úrovni. Mezi lety 2006 a 2013 se podílel na čtyřech volebních kampaních ČSSD. 

Skončil s tím, protože nebyl spokojený s vývojem politické strany ani samotné agentury: „Bylo to čím dál tím méně o kreativní a profesionální práci a čím dál tím víc o lobbingu, což mě nebavilo. Jediné, co jsem podcenil, je setrvačnost myšlení průměrného voliče ČSSD. Myslel jsem si, že ta strana skončí daleko dřív než až po minulých volbách,“ podotýká Šakal. 

Následně zkoušel podnikat. Vydal například příručku, jak se bránit exekutorům. Podnikání mu ale nevyšlo a exekutoři mu nakonec nasadili „plombu na barák“. Po nabídce rekvalifikace na řidiče autobusu sáhl s vděčností. Svému současnému chlebodárci, ČSAD MHD Kladno, se musel upsat na rok a půl. Už tu ale pracuje pět let.

První tři měsíce byl „střídačem“ (řidič v záloze, který je k dispozici, jakmile je potřeba), pak už dostal přidělenou svou vlastní trasu a později, napůl s kolegou, i autobus... a manželku.

Město má své cykly. Trafikanti startují od šesti, dělníci od sedmi, potom nastupují děti a kancelářské síly. Dekadentní novináři začínají mezi devátou až desátou hodinou. Pak špička opadne, ale později zase stoupá s tím jak se lidé vracejí z práce. „Problém řidičů hromadné dopravy je, že oni ten denní cyklus zahajují i ukončují. Do práce musíme první a z práce poslední. Když není špička, není toho zase tolik k vození. 

Což se řeší dvěma způsoby: Buď existuje tzv. túrák, který jezdí od pěti od rána do jedné do noci a během klasické osmihodinové šichty se prostřídají dva řidiči. Ale směna může být i delší, zbytek je přestávka. Druhá možnost je tzv. šejdr. Začínám v pět ráno, jezdím do osmi nebo devíti, a pak zase až od dvou odpoledne. Co dělám při téhle dlouhé pauze, je čistě moje věc,“ vysvětluje Šakal.

Během své přestávky dojel osobákem vykoupat se do rybníka nedaleko Unhošti. Na opalování bylo trochu frišno, teploměr ukazoval zhruba 5 stupňů. Dělá to tak pravidelně, řidič autobusu by podle něj měl dbát o svou kondičku. 

Organismus při téhle práci totiž značně trpí. V kabině stráví spoustu času sezením a nepřirozenými jednostrannými pohyby. Čeští řidiči navíc postupně šedivějí. Průměrný věk je přes padesát let a stále stoupá.

Ideální není ani stravování, přestože zaměstnanci ČSAD MHD Kladno mají k dispozici velmi slušně zásobenou kantýnu, včetně teplých jídel. „Začal se mi dělat hnusný autobusácký pupek,“ vzpomíná během „klikování“ u rybníka na moment, který odstartoval jeho fyzickou sebereflexi. Od té doby cvičí a drží výkonnostní dietu.

Svou práci má ale rád – jediné, co mu vadí, je nepravidelná pracovní doba. Nestěžuje si ani na peníze – vydělá si mezi 38 000 až 46 000 Kč čistého; záleží na délce měsíce a počtu odježděných víkendů a svátků.

Šakal ale není standardním řidičem, který si odkroutí svou šichtu a doma „sebou plácne“ na gauč k pivu a televizi. Ve volném čase věnuje energii dobrovolnickým činnostem na podporu Ukrajiny. 

V listopadu roku 2022 přivezl do válkou zmítané země Tatru 815. Pořídil ji za vlastní peníze v autobazaru a půl roku opravoval. Na frontě tento vůz pojmenovaný Ljuba dodnes sváží raněné z nejnebezpečnějších úseků, kam se nedá zajet sanitkou. Aktuálně spolupracuje s Vítem Samkem a „punkovou“ humanitární akcí Operace Kyseláč a neziskovou organizací Koridor UA.

Před pár dny převezl k ukrajinským hranicím kamion s humanitární pomocí. Finančním darem přispěla v minulosti i Arriva. „Tam ale lítají peníze jako do pece, na 50 tisíc vyjde jen cesta kamionu (nafta, mýto, diety pro řidiče). Lidi mají představu, že když poslali 10 tisíc na pomoc Ukrajině, mají to vyřešené. Ale bohužel válka to takhle nemá,“ konstatuje Šakal. „Rozhodně ještě neskončila. Myslím, že nejsme ještě ani v půlce. A nejlevnější cestou, jak si udržet náš standard, je podporovat Ukrajinu,“ dodává. 

Pojďme ale z Ukrajiny zpět do Kladna.

Čas od času je potřeba zkontrolovat i utažení šroubů na kolech. Ukazatelem jsou žluté šipky. Pokud by upadlo některé z deseti kol, kromě přední nápravy umístěných ve dvou řadách, následky na silnici by mohly být fatální hlavně pro projíždějící auta. V kladenské Arrivě se ale nic podobného nikdy nestalo.

Spíš než kola občas trápí řidiče cestující. Sám Šakal příliš konfliktů za svou kariéru neřešil, ale například městské autobusy mají i bezpečnostní tlačítka. Arriva dokonce pořádá pro své zaměstnance kurzy sebeobrany. Hodí se i „relikt covidu“ – plexisklové přepážky, které se dají zamknout. Ty jsou ale na druhou stranu i komunikační bariérou.

Řidič totiž musí lidi nejen vozit, ale při odbavení s nimi i mluvit. Na stálé lince často jezdí „štamgasti“. 

„Navzájem si na sebe zvyknete. Člověk si s nimi musí vytvořit korektní vztahy, ale s některými je to těžší. Uvedu příklad: ‚Šéfe, za dvacku, bez lístku...‘ nebo ‚Já vám dám pade místo dvacky a vy mi zastavíte jinde než na zastávce.‘ Takhle to ale nejde. Oboje je za pokutu. Autobus si ‚pamatuje‘ všechno několik měsíců dozadu,“ vysvětluje Šakal. „Ale velmi nepřekvapivě, většina lidí je normálních. S těmi člověk i příjemně pokecá,“ dodává.

A když je na nočních linkách nuda? „Mám tady takovou nadstavbu, můžu si přehrávat svoji vlastní hudbu,“ pouští mi úryvek z písně kapely Hana a Petr Ulrychovi, což je psychedelický rock z šedesátek. Pravidelně poslouchá i audioknihy v angličtině nebo ukrajinštině. 

Že jedou s poměrně netradičním šoférem, je cestujícím zřejmé hned při nástupu. Šakal si totiž „vyšlechtil“ interiér kabiny k obrazu svému. Kromě různých serepetiček ji zdobí spousta samolepek s jasným názorem. „Já si na tyhle věci potrpím, jiní kolegové právě naopak. Zatím je to vedením tolerované, ale je to asi otázka času. Něco jako ‚jednotná korporátní podoba‘ jak řidičů, tak autobusů se blíží čím dál víc a zanedlouho to bude stejné jako všude na Západě. Tak to prostě je,“ vysvětluje.

Ještě je potřeba odnést na dispečink záznam o jízdě z ranní části směny a peníze. O každé šichtě se píše záznam na papírový lístek, který se následně digitálně archivuje. Do formulářů, které se používaly už nejspíš v 50. letech minulého století, se vypisuje, od kdy dokdy řidič jezdí, a stav počitadla kilometrů. „A taky je jen otázkou času, dokdy tohle ještě bude. Ty autobusy jsou strašně inteligentní, leckdy víc než člověk,“ poznamenává Šakal.

Rychle ještě pohladím kočku, která v hlavním stanu kladenského depa loví myši, a můžeme vyrazit na další část šichty. Šakalova standardní trasa začíná v Unhošti a končí na Zličíně. Tzv. „vymeták“ jezdí přes všechny vesnice na trase rychlostí maximálně 80 km/h. Řidiči protijedoucích autobusů se navzájem kolegiálně zdraví máváním i blikají. Dávají si tak přednost, dva vozy by se vedle sebe v některých úsecích nevešly. 

Do autobusu nastupují lidé všemožných národností (nedělní spoj, který před šestou hodinou ráno vozí pracovníky Alzy a Rohlíku, je podle Šakala variací na newyorské metro; kromě Ukrajinců jím do práce jezdí Filipínci i jiné exotické národnosti), věku i pohlaví. Platí mobilem, hotově i kartou. 

Právě platby kartou, za které jsem osobně velmi vděčná, odbavení nejvíce zdržují. A mohou být i příčinou zpoždění. Jestli jede načas, vidí řidič na displeji. Červená barva signalizuje, že má čekat, zelená čas na odjezd s tolerancí dvou minut, žlutá ukazuje zpoždění. Na počítači se dá nastavit i budíček, aby řidič „nezaspal“ odjezd ze startovní stanice.

Po cestě Šakala pravidelně „potrápí“ nebezpečná křižovatka na začátku Rudné – vždycky se modlí, aby mocipány napadlo instalovat sem semafory. Vesnice na předměstí Prahy jsou pak kapitolou samy pro sebe. „Provoz je tu jako v Praze, aniž by na to silnice měly parametry,“ povzdechne si řidič.

Přes všechny nástrahy českých silnic ale cestující jako už mnohokrát předtím bezpečně a včas dopraví na konečnou. „Pro mě je hezký každý spoj, kdy se lidi dostanou včas, protože jim to dobře nastartuje den. Ještě hezčí je, když se dostanou na místo určení, i když tomu okolnosti nepřejí. Když třeba s autobusem vycouváváte půl kilometru kvůli cyklozávodu nebo autonehodě,“ uzavírá řidičský „srdcař“ Šakal.