KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Jestli všechno dopadne tak jako obvykle, poslouží rozhovor „novináře“ Tuckera Carlsona s „carem“ Vladimirem Putinem ruské propagandě a zároveň možná i Tuckerově pochybné kariéře. Zcela jistě potěší proruské troly po celém světě, ale jinak bude především škodlivý. V historii ruské, resp. sovětské propagandy to rozhodně nebude poprvé.
Aniž bych chtěl jakkoliv předjímat obsah napjatě očekávaného interview, které má být zveřejněno o půlnoci středoevropského času, jen stěží si lze představit, že by se do něj Tucker Carlson pustil bez předchozí precizní koordinace s mohutným kremelským tiskovým a PR aparátem.
Jistě budou vzneseny i „nepříjemné“ dotazy, ale nelze ani na minutu pochybovat o jejich dopředné inscenaci v zákulisí. Nebo že by Carlson překvapil otevřenou polemikou s Putinem, připomínáním objektivních faktů a odmítáním překrucování dějin? Kéž by, ale historické příklady z podobných akcí příliš důvodů k optimismu nedávají.
Ďáblův advokát
Jméno Walter Duranty dnes už většině lidí asi nic neřekne. Šlo přitom o jednoho z nejrespektovanějších anglo-amerických novinářů předválečné éry. Duranty se coby zahraniční zpravodaj listu New York Times v SSSR nejvíce „proslavil“ svým lživým referováním o sovětské realitě 20. a 30. let a hlásáním politiky jeho vůdců. „Mé články vždy odrážely oficiální názor sovětské vlády, a nikoli můj vlastní“, připustil Duranty mnohem později.
Náležitou reputaci si Duranty získal už koncem 20. let. Tehdy se mu dostalo (pochybné) cti, aby směl jako jeden z několika mála zahraničních žurnalistů osobně zpovídat samotného Stalina.
Servilním výstupem z interview udělal Duranty bolševikům neocenitelnou propagandistickou službu – v dřevních dobách, kdy se lidé dozvídali informace nejčastěji z novin, z doslechu a ti movitější z rozhlasu, bylo reálné dění v sovětském Rusku předmětem divokých dohadů a každá aspoň trochu uvěřitelná informace byla proto brána za bernou minci.
Durantyho rozhovor zásadním způsobem zpopularizoval Stalina coby vůdce světové socialistické revoluce a ve svých dalších reportážích vykreslil Sovětský svaz div ne jako ráj na zemi. Západní levicoví intelektuálové a salonní komunisté z kaváren Paříže či Vídně po těchto zprávách vděčně chňapli a bez mrknutí oka je sežvýkali i s navijákem.
Za své výkony ve zpravodajství ze SSSR se Duranty stal v roce 1932 dokonce nositelem Pulitzerovy ceny, tedy nejvyššího ocenění, jaké se novináři může dostat. De facto byl ale oceněn za ryzí lhaní ve jménu vlastních zištných cílů.
Cynický modus operandi
Jaké cíle to byly? Duranty moc dobře věděl, jak se stát úspěšným novinářem. Jako jeden z prvních pochopil, že je nejprve nutné zjistit, co čtenáři chtějí, a teprve na základě toho je potřebným materiálem soustavně krmit. Což bylo i zcela v souladu se zájmy amerických vydavatelů, kteří potřebovali především vydělávat.
Čtivé a objevné reportáže z první socialistické země na světě byly přesně takovým materiálem. Aby si však Duranty svoji výjimečnou pozici udržel, musel být zcela konformní se záměry sovětských vládců.
Jako zkušenému západnímu novináři pobývajícímu dlouhodobě v SSSR mu bylo jasné, že pokud napíše něco pro sovětské úřady nepřijatelného, bude vyhoštěn a nikdy se nebude smět vrátit – v lepším případě. Příkazem číslo jedna každého dne proto bylo se takovou osobou pokud možno nestat.
Ve vzpomínkové knize Letopisy promarněného času (Chronicles of Wasted Time, London 1972) popsal jiný zahraniční dopisovatel – Malcolm Muggeridge – Durantyho styl takto: „Ve svých vlastních materiálních zájmech samozřejmě psal vše tak, jak to po něm sovětská moc chtěla: kolektivizace zemědělství funguje dobře, nikdo nehladoví, čistky jsou oprávněné, přiznání opravdová a soudní řízení dokonalé. Díky těmto souhlasným postojům – tak směšně lživým, že byly mezi ostatními dopisovateli předmětem výsměchu a dokonce i [sovětský cenzor] Podolskij byl znám tím, že si z nich dělal legraci – Duranty nikdy neměl problém dostat vízum, byt nebo dělat rozhovory s kýmkoli chtěl.“
