Bidenomika: Jak americký prezident zatloukl další hřebíček do rakve globalizace

Bidenem oznámený krok totálně zlikviduje veškerý čínský vývoz elektromobilů do USA, ale oproti prvnímu dojmu se nejedná o odpálení „ekonomické atomovky“. Důvod je nasnadě – Čína v současné době do Spojených států téměř žádné elektromobily nedováží (čínské vozy tvoří asi 2 % prodejů všech elektromobilů v USA). 

To však neznamená, že by tato cla byla čistě performativním předvolebním kouskem. Jsou to cla „preventivní“, protože v minulosti jsme byli svědky mnoha příkladů, kdy Čína náhle zaplavila jiné země exportem obrovského množství určitého produktu a ochromila domácí výrobce dumpingovými cenami.

Čína dlouhodobě řešila své ekonomické problémy masivním exportem svých výrazně nadbytečných kapacit, než aby provedla potřebné vnitřní reformy směrem k domácí spotřebě a tržnímu formulování ekonomických priorit. A zdá se, že se o stejný kousek pokouší i tentokrát.

Cla sice mohou zadržet nadbytečnou produkci mimo území Spojených států, ale ta se pak určitě objeví někde jinde. Americká cla tak nutně vyvolají tlak na ostatní země, především na EU jakožto největšího čínského obchodního partnera, aby přijaly podobnou taktiku, ať budou chtít nebo ne.

V ideálním případě měla Bidenova administrativa svůj postup s EU předem koordinovat, ale to by bylo nejspíš na hranici možného. Evropa se sice v hodnocení problému, který Čína představuje, ubírá směrem k USA (a v současné době zvažuje podobná opatření týkající se elektrických vozidel), ale je ve svém uvažování a nedejbože akceschopnosti tradičně pomalá. Ale o tom až někdy příště.

Odpůrci Joea Bidena se často (oprávněně) zaměřují na jeho věk, zjevnou občasnou zmatenost a nevyhovující zdravotní stav. Velkým paradoxem tak je, že tento churavějící osmdesátník ve svém prvním funkčním období předsedal pravděpodobně nejakčnější americké vládě za téměř půl století, tedy alespoň co se ekonomiky týče. Ta ale přišla de facto s protitržní revolucí.

Zatímco kandidát Biden kritizoval Trumpova cla, prezident Biden většinu z nich ponechal v platnosti. Americké úřady odhadují, že Američané na těchto clech už zaplatili více než 230 miliard dolarů, což jsou de facto nepřímé daně pro spotřebitele. Kromě toho byly zemědělcům vyplaceny už desítky miliard dolarů jako kompenzace za ztráty na exportu, které byly důsledkem čínských odvetných opatření.

Umělé tržní bariéry typu cel ale nejsou stěžejním prvkem bidenomiky, primát patří masivnímu zadlužování, zcela neodpovídajícímu fázi ekonomického cyklu a federálním investicím, které stojí na nohou tří právních předpisů zaměřených na infrastrukturu (Build Back Better/Infrastructure Act), polovodiče (CHIPS and Science Act) a zelené technologie (klamně pojmenovaný Inflation Reduction Act – IRA). 

Tyto zákony v případě klimatického balíčku IRA paradoxně nejvíce prospěly republikánským státům, které mají méně byrokracie a jsou díky svému probyznysovému zaměření mnohem rychlejší v reakci na podnikatelské pobídky. 

Proto Texas v posledních letech naprosto decimuje Kalifornii a je na trajektorii jí časem uzmout ekonomický primát mezi státy, tedy samozřejmě za vydatného přispění ideologického šílenství kalifornských demokratů, kteří často nemají daleko do otevřeného komunismu.

Kromě cel zavedla Bidenova administrativa – navzdory tvrzení o opaku – „trumpovská“ ustanovení typu „Buy American“, která vetkala do svých rozsáhlých výdajových balíčků, jako je právě IRA a zákon o obnově infrastruktury v podobě dostupnosti dotací pouze pro domácí výrobu. 

Všechny tyto politiky nutně znamenají, že si Američané připlatí za dosažení určitých politických cílů – menší závislost na Číně, větší odolnost dodavatelských řetězců, za více zelené energie nebo posílení domácí výroby. 

Tyto politické cíle jsou možná bohulibé, ale mají svou cenu. Jedním z mnoha problémů je, že IRA je například ve srovnání s uhlíkovou daní asi pětkrát dražší způsob jak snížit emise. 

Dalším pak to, že bojuje s nezaměstnaností na rekordně naplněném trhu práce a navíc je otázkou, zda dlouhodobou cenou nebude i trvale vyšší inflace. Ale o tom až později.

Ve své podstatě se jedná o zavedení státní průmyslové politiky, jejímž cílem je přetvořit americkou ekonomiku. To pak podle mnoha pozorovatelů zabilo neoliberalismus, jak jsme ho znali.

USA mají svoje naléhavé problémy – například deindustrializaci, nedostatky v infrastruktuře nebo otázky ohledně národní bezpečnosti související s polovodiči – a bidenomika je pokusem o jejich řešení. O nutnosti i způsobu jejich řešení by se dalo dlouze polemizovat, ale směr Washingtonu se zdá být jasný. 

Prudký nárůst federálních výdajů zhoršil už tak extrémně znepokojivou fiskální trajektorii země (cena za IRA je zhruba půl bilionu dolarů, tedy pět set tisíc miliard) a poškodil vztahy se spojenci jako EU, ale Bidenomics v mnohém plní svůj účel. Stačí se podívat na rozmach výstavby továren: i při započtení inflace se investice do výrobních zařízení za Bidenovy vlády více než zdvojnásobily a stouply na rekordní úroveň. Největším problémem však je, že zatím není jasné, zda se tyto investice vyplatí.

Peníze na investice jdou z „vypůjčených peněz“, nikoli z vyšších daní nebo nižších výdajů v jiných oblastech. Krátkodobě je samozřejmě vždy možné z těchto peněz zvýšit mzdy a zaměstnanost financováním nových investic. Ale rozhodující otázkou je, zda budou tyto investice úspěšné v dlouhodobém horizontu. 

Z Bidenových předvolebních vyjádření je jasné, že pochyby o nastoleném kurzu se nepřipouští a na pořadu dne je jeho prohlubování, které by s nejvyšší pravděpodobností nastalo i při Trumpově vítězství. Pro Ameriku to znamená ekonomickou revoluci, formovanou vírou ve vládu a nedůvěrou v trhy.

Obyčejní Američané měli v posledních několika desetiletích problém s tím, že mzdy střední a pracující třídy nedržely krok s rostoucími životními náklady. 

Jelikož za tyto problémy mohla primárně imigrace (i když zde se ekonomové neshodují) a regulace (typicky vzdělávání, medicína, plánování obytných zón), tento problém se jistě nevyřeší tím, že se prostřednictvím cel a průmyslové politiky zvýší v celé ekonomice náklady na spotřební zboží, které je díky globalizaci až zázračně levné.

Schválně se zamyslete – nepřijde vám to až pohádkově nereálné, aby kouzelná krabička, která nahradila desítky různých přístrojů a skrze kterou můžete v podstatě zdarma přistupovat k nahromaděnému souhrnnému vědění lidstva, stála jen několik málo tisíc korun? 

Ještě mým rodičům by to za časů jejich dospívání (což není zas tak dávno) nereálné určitě připadalo. Mobilní telefon jako bytostný symbol globalizace představuje zázračnou moc volného obchodu.

Ale zpět ke clům: jak upozorňuje bývalý americký ministr financí Lawrence Summers, ochrana 60 tisíc pracovníků v americkém ocelářském průmyslu zní skvěle, ovšem jen dokud nezapočítáte škody, které umělým navýšením ceny oceli utrpí jiných 6 milionů pracovníků, kteří ocel používají jako vstupní surovinu pro své výrobky. 

Zahraniční politika, která vyvolává systémovou inflaci, nemůže střední třídě nijak pomoct, i když ta má být jejím „obmyšleným beneficientem“.