Prezidentské volby v USA: Do souboje Bidena s Trumpem můžou promluvit „outsideři“

Vedle Demokratů a Republikánů je v USA celá řada politických subjektů, které působí ve volbách do institucí na federální nebo státní úrovni – mj. Reformní strana, Libertariánská strana, Socialistická strana, Strana zelených, Strana přirozeného práva nebo Ústavní strana. Mají ale tyto subjekty nějakou šanci uspět? 

Pojďme se podívat ve dvou dílech, jak si na tom třetí strany a nezávislí kandidáti stojí v historické perspektivě a jaká je jejich situace v prezidentských volbách v roce 2024. Stručná analýza výsledků posledních 40 prezidentských voleb v USA hovoří jasnými čísly: kandidáti třetích stran a nezávislí nikdy nezvítězili. 

Ve zmiňovaném období, tj. prezidentských voleb od roku 1864 do roku 2020, se stalo pouze jednou, že pořadí dvou hlavních stran (Demokraté a Republikáni) na prvním a druhém místě naboural kandidát třetí strany. Nicméně to samo o sobě ještě neznamená, že účast třetích stran a nezávislých kandidátů byla vždy propadákem, nebo že neměla dopad na celkový výsledek prezidentských voleb. Opak je pravdou.

Než si ukážeme konkrétní případy, zopakujme si dvě podstatné věci: Zaprvé že volební systém ve Spojených státech je založen na principu „vítěz bere vše“. To znamená, že hlasy voličů se nepřerozdělují proporčně (pouze s výjimkou států Maine a Vermont), nýbrž že všechny volitele za daný stát získává jeden kandidát na prezidenta, i kdyby zvítězil byť o jeden hlas.

A zadruhé že prezidenta v USA sice volí „voliči“ (voters) v de facto přímých volbách, nicméně prezidentem se stává ten kandidát, kdo získá hlasy nadpoloviční většiny „volitelů“ (electors). Sbor volitelů (Electoral College) si můžeme představit jako stranické delegáty z každého státu Unie, jejichž úkolem je „přenést“ hlas voliče do volební urny.

Podstatné je, že úspěch v prezidentských volbách u třetích stran a nezávislých kandidátů můžeme hodnotit jak v rovině počtu získaných volitelů za jednotlivé státy, tak počtu voličů. Paradoxně se tak může stát, že v systému „vítěz bere vše“ může volby vyhrát kandidát, který nezískal většinu hlasů voličů, ale zajistil si většinu volitelů.

Pojďme se nyní obecně podívat na úspěchy třetích stran a kandidátů v historické perspektivě, a podrobněji na tři konkrétní prezidentské volby, které svým způsobem „přepisovaly“ americkou historii.

Historicky nejúspěšnějším kandidátem třetí strany za posledních 160 let byl Theodore Roosevelt v roce 1912, když zvítězil v šesti státech (z celkových 48) a skončil celkově na druhém místě (za Demokratem Thomasem W. Wilsonem).

Jelikož jsem tyto prezidentské volby v předchozích textech opakovaně zmiňoval, omezím se na konstatování, že vítěz voleb zcela jednoznačně profitoval z vnitrostranické rivality mezi Republikány, jejichž volební základna zůstala rozdělená (a oslabená). 

Zatímco úřadující prezident William H. Taft získal 23 % hlasů (a pouze 8 volitelů), republikánský ex-prezident Theodore Roosevelt kandidoval za Progresivní stranu a obdržel asi 27 % hlasů voličů (a 88 volitelů).

Poslední prezidentské volby v USA, ve kterých kandidát „třetí strany“ získal alespoň jednoho volitele, resp. zajistil si vítězství alespoň v jednom státě, se odehrály v roce 1968. Svým způsobem byly tyto volby podobné těm z roku 1912, ovšem s tím rozdílem, že tentokráte to byli Demokraté, kteří zažívali vnitřní štěpení. 

Z toho nakonec „vytěžil“ mimořádně těsné vítězství republikán Richard M. Nixon (43,3 % hlasů voličů) nad demokratickým viceprezidentem Hubertem Humphreym (42,7 % hlasů voličů). Na třetím místě skončil George Wallace, který dokázal své voličské jádro (13,5 % hlasů voličů) zkoncentrovat tak, aby si zajistil vítězství v pěti státech na jihu USA. 

To pochopitelně nebylo dost na vítězství celkové, ale Wallace mohl s trochou štěstí počítat s tím, že by vítěz voleb nezískal většinu hlasů volitelů. V takovém případě by se volba ze Sboru volitelů přesunula na půdu Sněmovny reprezentantů a o tom, kdo bude příštím prezidentem, by hlasovali její členové. 

Takováto situace nastala naposledy v roce 1824, desítky let před vznikem současných politických stran.

Poslední prezidentské volby, které je nutné připomenout, proběhly v roce 1992. Svůj „hvězdný“ okamžik v nich zaznamenal nezávislý kandidát Ross Perot, který dokázal získat bezmála pětinu všech odevzdaných hlasů (18,9 %). Nedosáhl sice na jediného volitele, přesto šlo o výjimečný výsledek, který zůstává nepřekonán a dodnes svým způsobem udivuje. 

Ross Perot svůj úspěch založil do jisté míry na podobné strategii jako později Donald Trump v roce 2016, když nečekaně, byť poměrně jednoznačně ovládl Republikánskou stranu. Oba jmenovaní byli podnikatelé, kteří uměli vystupovat, za svou přednost pokládali schopnost pokrýt předvolební kampaň z vlastních zdrojů a prezentovali sebe sama jako politické „outsidery“, kteří dokážou fungovat nezávisle na „zkaženém establishmentu“.

Na rozdíl od Donalda Trumpa ale Ross Perot skončil na třetím místě, a když se svůj úspěch pokusil zopakovat v dalších prezidentských volbách (1996), dopadl ještě hůře než v těch o čtyři roky předtím. 

Dodejme, že hlasy pro Perota tehdy spíše poškozovaly úřadujícího prezidenta George W. Bushe (se ziskem pouhých 37,5 % hlasů voličů a 168 volitelů), který z voleb „odešel“ poražen Demokratem Billem Clintonem (43 % hlasů voličů a 370 volitelů).

Všechny výše jmenované prezidentské volby z let 1912, 1968 a 1992 ukazují, že kandidáti třetích stran a nezávislí kandidáti sice nemají šance volby vyhrát – cesta do Bílého domu zůstává „vydlážděna“ pouze skrze hlavní politické subjekty: Demokraty a Republikány. 

Nicméně zároveň ukazují, že pokud v rámci politického spektra dochází k tomu, co politologové označují jako stranické přeskupení (party realignment), tj. když voliči z jedné strany přechází k jiné, dokážou „outsideři“ odlákat dostatečné množství hlasů pro sebe, a v důsledku toho ovlivnit i očekávané volební výsledky.

Zdroje: 270towin.com a statista.com