LONGREAD| Otcové zakladatelé Spojených států se vědomě inspirovali římskou republikou. Proto mají USA silný Senát, proto se sídlo Kongresu a přilehlá čtvrť nazývá Kapitol, proto je washingtonská architektura ozvěnou architektury klasické. Představa republiky v úpadku, kterou navzdory nevídané vnější moci ničí ctižádost a arogance jejích vůdců, je noční můra, která Američany pronásleduje od samého počátku jejich demokratického experimentu, započatého roku 1776.
Už od časů prezidenta Andrewa Jacksona se tak často objevují paralely mezi moderním populismem a politickým stylem římských populistických vůdců, jako byl Julius Caesar.
Nedávné tříhodinové dokudrama BBC Julius Caesar: The Making of a Dictator
dokáže nabídnout barvitou paralelu mezi zakladatelem juliovsko-claudiovské dynastie a Donaldem Trumpem, který ve své kampani nabízí zjevné ozvěny s nejvýraznějším mužem římských dějin.
Oba se pokusili neortodoxním způsobem narušit a převrátit politický establishment a v podstatě vybičovat dav ke svržení systému, aby dosáhli svých cílů. Politická kariéra obou mužů byla postavena na překračování tabu a živena adrenalinem z toho, že jejich příznivci mohli vidět tradiční pořádky pošlapané a ponížené jejich samozvaným zástupcem.
Oba pochopili, že lidé chtějí někoho, kdo jim dá pocit, že za ně mluví a že se bude bít za jejich zájmy, oba opakovaně usilovali o větší moc, aby se vymanili z právních problémů, zatímco jejich protivníci využívali sílu establishmentu a pák právního systému k tomu, aby proti nim vedli politickou válku pomocí paragrafů.
Mezi oběma existuje samozřejmě více rozdílů než podobností, nakonec Caesar byl vzdělaný vojevůdce a vizionář, zatímco Trump je podle svých spolupracovníků eratický megaloman bez koherentní vize a základních znalostí o světě.
Caesar by patrně své legie nesvěřil někomu, kdo má na obrannou politiku státu zcela opačné názory než on sám jenom proto, že by jeho přezdívka dobře vypadala na papíře. (Trump učinil svým ministrem obrany vynikajícího vojenského intelektuála generála Jamese Mattise, který má však na všechny klíčové otázky rozdílný názor než sám Trump. Údiv nad touto státnickou volbou se dal vysvětlit jedině tak, že Mattisova přezdívka mad dog – šílený pes – byla podle Trumpa dobrou volbou z hlediska zajímavosti pro televizi).
Nemluvě o tom, že ekvivalent televizního showmana v římské společnosti by byl pravděpodobně divadelní herec – příslušník nejnižší společenské vrstvy zcela na úrovni prostitutek a žebráků, který by nemohl ani snít o veřejné funkci.
Římští císaři, kteří toto tabu narušovali, byli většinou svrženi a zabiti (typicky Nero nebo Commodus), popřípadě jejich netaktnost v tomto ohledu přispěla ke vzpouře konzervativních kruhů, jak se stalo např. u Justiniána skrze roli manželky Theodory, která vzešla z nečestných kruhů na pomezí prostituce a performativního umění.
Historické volby
První dvě kampaně Donalda Trumpa byly jako vystřižené z konce 19. století, kdy se o přízeň voličů ucházel výrazný populista William Jennings Bryan. Stejně jako on se Trump snažil vzedmout populární nebo chcete-li populistický odpor proti:
a) finančním elitám a jejich politickým kumpánům
b) volnému obchodu
c) imigraci
Stejně jako Bryan založil Trump svůj apel přinejmenším částečně na chabě maskované xenofobii. Dnes jsou terčem Číňani, Mexičani nebo muslimové, v 80. letech 19. století byli populisté spíše antisemity nebo zastánci rasové segregace.
Letošní kampaň bude možná jiná, ale i tak se bude jednat o historickou událost. Je to poprvé od roku 1956, kdy po čtyřech letech kandidují dva stejní kandidáti. Je to poprvé od roku 1912, kdy se v listopadových volbách objeví bývalý prezident, který není ve funkci. A je to poprvé od roku 1892, kdy se neúřadující bývalý prezident utká s mužem, který ho před čtyřmi lety porazil.
Bez ohledu na výsledek se v případě Donalda Trumpa už v tuto chvíli jedná o nejpozoruhodnější politický comeback od roku 1962, kdy byl Richard Nixon zcela odepisovaný po prohraných volbách na guvernéra Kalifornie, kdy se sám odepsaný cítil a kdy sám nahlas poznamenal, že novináři už nebudou mít Dicka Nixona, do kterého by mohli kopat.
Nixon pak v roce 1969 vyhrál prezidentské volby, které následně obhájil drtivým vítězstvím o 4 roky později. (Jak to s ním potom dopadlo, je samozřejmě jiná story).
Stejně tak byl v roce 1980 odepisován Ronald Reagan. V tu chvíli kandidoval na prezidenta podruhé, bylo mu 69 let a podle mínění veřejných intelektuálů se jednalo o div ne pravicového extremistu a senilního starce.
Reagan byl nakonec prezidentem celých osm let. Po debaklu s útokem na Kapitol ratingy Donalda Trumpa klesly na historická minima. Ale po čtyřech letech demokratické administrativy, která se velmi těžce vyrovnává s krajně levicovým křídlem vlastní strany, jsme ve zcela jiné situaci a Trump je zase na koni.
Starý dobrý Joe Biden ze Scrantonu v Pensylvánii měl být tím umírněným, který nebude prosazovat radikální agendu zdivočelého křídla demokratů, jež hlásá rasový a kulturní marxismus a nenávidí vlastní zemi.
Co se agendy Bílého domu týče, ve většině případů tomu tak bylo. Demokratická strana má však problém, protože její middle management ovládli extremisté a jejich političtí nominanti řídí zemi na úrovních, které jsou občanům blíže než velká politika ve Washingtonu. Ať se jedná o školství, imigraci, justici nebo vymáhání práva, demokraté se utrhli ze řetězu toho, co většina Američanů považuje za normální.
Lokální zprávy ohledně místní katastrofální dysfunkce v „komunistických“ výspách typu San Francisco se v éře sociálních médií stávají zprávami národními – a tak se stalo to, na co by si po útoku na Kapitol asi nikdo nevsadil.
Většina nechce ani Losnu, ani Mažňáka
Za situace, kdy senilnějící prezident Joe Biden nebudí zdání, že dokáže celou svoji stranu (ne jenom federální politiku) efektivně přiblížit více do politického středu a zároveň se zdá, že kvůli svému upadajícímu mentálnímu stavu má sotva pod kontrolou vlastní tělesné funkce, se mnohým Američanům Donald Trump jeví jako hlas návratu k normálnosti.
Průchozí jižní hranice a odmítání demokratických státních administrativ řešit zločinnost a rozbujelé problémy s drogami a bezdomovci nebo nedostatečná schopnost odstrašování v zahraničí a debatovaný zákaz spalovacích motorů jsou témata, která Donaldu Trumpovi nabízí široký prostor pro předstírání střízlivého a rozvážného jednání a konzervativního poselství. Díky nim je tak průchozím kandidátem i pro lidi, pro které by byl za jiné situace nepřijatelným.
Joe Biden navíc úřadoval za doby vysoké inflace, což percepci jeho politiky nepřidává a což historicky úřadujícího prezidenta ve volbách vždy výrazně poškodilo (vzpomeňme na 70. léta a prezidenta Cartera).
Není tak divu, že se podle průzkumu WSJ pouze něco přes 20 % voličů domnívá, že jim politika prezidenta Bidena pomohla, zatímco na politiku Donalda Trumpa vzpomíná pozitivně téměř 50 % voličů. Přímo poškozených prezidentovou politikou se u Trumpa cítí přes 35 % voličů, zatímco u Bidena je to přes 50 %.
Trump však stráví velkou část kampaně v příštích 230 a něco dnech v soudních síních. Jsou proti němu vzneseny čtyři obvinění a jedna civilní žaloba. Demokraté se ho snaží z voleb odstranit právní válkou. A přesto je Trump jednoznačně vedoucím republikánským kandidátem poté, co v primárkách vyřadil 11 protikandidátů a rozdrtil Nikki Haleyovou v jejím domovském státě.
V průzkumech vede o jednotky bodů před Joem Bidenem, jemuž plynou výhody spojené s výkonem úřadu. Ale co je důležitější, když se podíváte na státy, které rozhodnou volby, tedy Wisconsin, Michigan, Pensylvánii, Severní Karolínu, Nevadu, Arizonu, Georgii a možná Ohio, ve všech vede u většiny agentur Trump.
To ale není odraz toho, že by lidé mimo jádro jeho příznivců najednou začali milovat Donalda Trumpa, ale že zoufale touží po změně, protože cítí, že Spojené státy nejsou finančně, kulturně, ekonomicky a sociálně na udržitelné trajektorii.
Američané zjevně nejsou spokojeni s volbou, kterou jim obě strany naservírovaly. Většina z nich se domnívá, že Donald Trump (56 %) a Joe Biden (70 %) by se v roce 2024 neměli znovu ucházet o prezidentský úřad.
Dva ze tří respondentů (67 %) uvádějí, že jsou unaveni z toho, že v prezidentských volbách vystupují stále stejní kandidáti, a chtějí někoho nového. S tímto názorem souhlasí většina demokratů, republikánů i nezávislých.
Pokud by měla většina lepší volbu, jistě by se jí chopila. Vnitřní dynamika obou politických stran to však neumožnila a bylo by s podivem, pokud by přání voličů nakonec obě strany na nominačních sjezdech vyslyšely.
Weaponizace právního systému
Nemusíte být fanouškem Donalda Trumpa, abyste viděli, že deep state, na který si stěžuje, opravdu existuje a že demokraté proti němu používají lawfare – tedy právní systém a instituce s cílem poškodit nebo delegitimizovat svého protivníka nebo ho odradit od využívání jeho zákonných práv, jako je právo kandidovat ve volbách.
Nelze se ubránit dojmu, že americký justiční systém se stává zbraní, a to nejen proti Trumpovi, ale obecněji jako součást amerického politického života. V současné době ho využívají demokraté, ale Trump opakovaně prohlásil, že po nástupu do úřadu bude dělat totéž, aby se pomstil za utrpěné bezpráví. A na rozdíl od prvního termínu ve funkci na to má připravené lidi.
Demokratické elity se chovají, jako by nechápaly, že používání justičního systému jako zbraně (tzv. lawfare, složenina law a warfare) jednoduše posiluje u mnoha Američanů názor, že elity se k nim nadále chovají odmítavě a přezíravě a že tato rakovina přisátá na politický systém je tak závažná, že je opět potřeba přistoupit k radikální chemoterapii Donaldem Trumpem.
Lze jistě rozumět pohledu mnoha amerických voličů, že jeden šok systému nestačil, protože letos se stejně jako v letech 2016 a 2020 elity proti Trumpovi spikly a užívají neférových taktik, aby nemohl splnit sliby, které dává svým voličům (jakkoliv mnohé z nich ani nemůže myslet vážně).
