9. srpna 1974, na den přesně před sedmačtyřiceti lety, došlo v USA k finálním scénám fascinujícího politického dramatu, které televizní, rozhlasoví a novinoví komentátoři i veřejnost již nějaký čas očekávali: sedmatřicátý prezident USA Richard Milhous Nixon (1913–1994), který byl ve funkci v letech 1969 až 1974 a jehož v důsledku aféry Watergate mnoho lidí považovalo za muže, který spáchal neomluvitelné přečiny, a jemuž v důsledku ústavní obžaloby (tzv. impeachment) reálně hrozilo odvolání, rezignoval na svůj úřad a předal jej svému dosavadnímu viceprezidentovi Geraldu Fordovi.
Hluboká vnitropolitická krize z let 1972 až 1974 tak dosáhla svého vrcholu. Televizní obrazy vnitřně zlomeného prezidenta, jakkoli se to snažil nedat najevo, ještě před nedávnem jednoho z nejmocnějších mužů světa, kterak opouští po boku věrné manželky a dcery naposledy Bílý dům a nastupuje do vojenské helikoptéry, jež ho následně dopravila na leteckou základnu Air Force One v Andrews Air Base v Marylandu, odkud s ním letadlo odletělo do Kalifornie, kde – víceméně – strávil zbytek života, se zapsaly do povědomí Američanů (ať už jej měli rádi či nikoli) podobně jako zavraždění a pohřeb Johna Fitzgeralda Kennedyho z listopadu 1963, anebo zavraždění Martina Luthera Kinga Jr. v dubnu 1968. Také zbytek světa sledoval s napětím, účastně i nemilosrdně, jak už to při podobných příležitostech bývá, pohnutí každého svalu v Nixonově mrtvolně bledém, napjatém obličeji, každé zachvění jeho rukou, jakékoli drobné, nepatrné gesto. Člověka z těchto záběrů mrazí ještě dnes…
Nixon přitom nebyl jen prezidentem, ale i jediným americkým politikem, který byl dvakrát zvolen také viceprezidentem (v letech 1952 a 1956), a k tomu státníkem, který zásadně změnil zahraniční politiku USA, jednou z vůbec nejvýraznějších politických osobností Ameriky po skončení druhé světové války. Nejen mnozí novináři, ale i spousta řadových občanů si proto kladlo otázku, jak se mohlo stát, že tento pozoruhodný muž skončil tak, jak skončil. K pochopení toho, jak dramaticky Nixonova politická kariéra vyvrcholila a jak hluboký pád jej potkal, se ovšem musíme vrátit nejen do jeho prvních let v Bílém domě, ale mnohem hlouběji do minulosti, tj. k jeho rodinnému původu, k jeho politickým začátkům, několika mimořádně bolestivým prohrám a nečekaným velikým výhrám. Pouze takové ohlédnutí za jeho minulostí nám snad dá na výše zmíněnou otázku alespoň částečnou odpověď.
