Ronald Reagan: Americký prezident, vůdce svobodného světa, vítěz nad komunismem a zachránce velké části Evropy

Vliv Ameriky na mezinárodněpolitické scéně upadal, což se projevilo například vpádem sovětské armády do Afghánistánu či zajetím amerických rukojmí v Teheránu po tamní islámské revoluci. Reagan vše, co jsem naznačil výše, ale změnil, a navíc vítězstvím nad Sovětským svazem ve studené válce zachránil velkou část Evropy, včetně naší země, před komunismem.

Ronald Wilson Reagan (1911–2004) pocházel ze státu Illinois. Narodil se ve městě Tampico, v ne snad úplně neutěšených, ale rozhodně skromných poměrech. V dětství jej výrazně ovlivnila jak jeho zbožná matka, tak – v negativním slova smyslu – jeho otec, věčně nezaměstnaný a k tomu těžký alkoholik. 

Za Velké hospodářské krize, která jeho rodinu drasticky postihla, získal Reagan práci díky programu „Nový úděl“ (New Deal) tehdejšího prezidenta Franklina D. Roosevelta v rámci tzv. Work Progress Administration (WPA), jenž zaměstnával zejména nekvalifikované pracovní síly na státem financovaných stavbách. A není proto divu, že se stal velkým obdivovatelem a stoupencem tohoto demokratického prezidenta, což mu vydrželo až do poválečných časů.

Ještě před válkou udělal nadaný mladý muž úspěšnou rozhlasovou a filmovou kariéru – začala již v časech krize, v roce 1932, kdy nastoupil do komerčního rádia WOC v Davenportu ve státě Iowa a poté do zpravodajského WHO rádia rovněž v iowaském Des Moines, a pokračovala podpisem smlouvy u studia Warner Brothers. 

Ti, kteří později Reaganovu hollywoodskou kariéru zesměšňovali a označovali jej za „druhořadého herce“, neměli pravdu; na přelomu třicátých a čtyřicátých let i ve čtyřicátých letech byl Reagan v „továrně na sny“ právem pokládán za úspěšného muže na hraně, jak jsem již řekl, „hvězdné slávy“.

Po skončení války, kdy Reaganova filmová sláva poněkud uvadala, se jako šéf hereckých odborů zaměřil na boj proti komunismu. Nový úspěch mu pak přineslo moderování pravidelné nedělní večerní televizní show General Electric Theater, které z něj učinilo celostátně známou osobnost, o jejíž názory a veřejná vystoupení byl v padesátých letech stále větší zájem. 

Politicky zůstával Reagan formálně demokratem, což mu ale nebránilo v podpoře republikánských prezidentských kandidátů – Dwighta D. Eisenhowera (1952, 1956) a posléze i Richarda M. Nixona (1960).

V první polovině šedesátých let byl ale již Reagan ve všech ohledech republikánem, dokonce jedním z nejvýznamnějších. Bylo tomu tak díky jeho věhlasu v celé Americe, díky jeho charismatu i díky přesvědčivosti, s níž obhajoval americkou demokracii, americké hodnoty a americký životní styl, víru v tvrdou práci a v soukromé podnikání.

Sympatizanti ze sdružení „Přátelé Ronalda Reagana“ (Friends of Ronald Reagan) jej proto naléhavě vyzývali, aby vstoupil do velké politiky.

V roce 1966 Reagan drtivě zvítězil ve volbách o post kalifornského guvernéra na úkor úřadujícího demokrata Pata Browna. V následujících letech pak proslul – ať už v dobrém či ve zlém, záleží na úhlu pohledu – mnohem víc než rutinérským vedením guvernérského úřadu zákrokem proti zdivočelým „květinovým“ studentům a nezřídka zdrogovaným pseudomírovým aktivistům na univerzitě v Berkeley na jaře 1969. Jeho věta – „Má-li téct krev, ať teče hned, žádný další appeasement nepřipadá v úvahu“ – se stala proslulou. Reagan svým postupem jasně ukázal, kde v politice stojí.

V roce 1970 byl Reagan do guvernérského křesla zvolen znovu a v roce 1976 se pokusil získat republikánskou nominaci jako kandidát na prezidenta. Zatímco tehdy ještě neuspěl proti Geraldu Fordovi, který následně prohrál ve střetu s Jimmym Carterem (v čele vlády v letech 1977–1981), na podzim 1980 již uštědřil Carterovi potupnou porážku a v lednu 1981 se mohl nastěhovat do Bílého domu. 

Reagan totiž dokázal přesvědčit voliče o tom, že má jasnou vizi, kam by se měly USA ubírat a jak by měla jeho vláda přispět k obnovení sebedůvěry a velikosti země a k prosazování dobra ve světě.

V prezidentské funkci se Reaganovi podařilo nastartovat ekonomiku především snižováním daní a omezením růstu výdajů a nejrůznějších regulací (tzv. Reaganomika). Součástí Reaganovy politiky bylo i zvyšování výdajů na obranu („mír zajištěný silou“) a tvrdý přístup vůči všem, kdo porušovali zákony země. 

Většina „obyčejných Američanů“, byť jimi za to snobští a povýšení intelektuálové z východního pobřeží pohrdali, Reaganově domácí politice dobře rozuměla – stejně jako jeho jasnému vymezení se vůči světovému komunismu, jež se stalo hlavní náplní jeho druhého funkčního období v Bílém domě.

Výsledek prezidentských voleb z roku 1984, v nichž rozdrtil bývalého Carterova viceprezidenta Waltera Mondalea, umožnil Reaganovi pokračovat ve stávající domácí politice, a hlavně ve snaze přivést Sověty v čele s novým generálním tajemníkem strany Michailem Gorbačovem k jednání o odzbrojení. 

Důvod, proč uspěl, byl v zásadě jednoduchý: Reaganovo tempo zbrojení bylo pro sovětskou centrálně plánovanou ekonomiku neudržitelné. Sověti navíc nedokázali Američanům kontrovat ani na poli ideologie a propagandy; i zde vítězila nad zprofanovaným komunismem víra v nevyhnutelnost vítězství svobody a demokracie nad světem represí a totality.

Summity Reagana a Gorbačova v Ženevě (v listopadu 1985), v Reykjavíku (v říjnu 1986), ve Washingtonu (v prosinci 1987) a v Moskvě (v květnu 1988) se zapsaly do historie nejen tím, že podstatně snížily riziko jaderné konfrontace mezi oběma supervelmocemi, ale hlavně tím, že zásadně přispěly ke konci studené války. K tomu sice formálně došlo až za Reaganova nástupce George Bushe staršího (1989–1991), ale faktickým vítězem studené války byl pro každého soudného člověka Reagan.

Z Reaganova politického odkazu žijeme ostatně nejen my v České republice, ale ve všech zemích východně od někdejší „železné opony“ dodnes. Zdánlivě samozřejmé skutečnosti, že jsme občany svobodné, demokratické země, že můžeme volit své politické představitele a nejsme součástí někdejší „říše zla“ (Empire of Evil), jak Reagan trefně pojmenoval Sovětský svaz, si užíváme hlavně díky němu. 

Píšu to přesto, že by se – alespoň podle mého názoru – Sovětský svaz a jeho impérium dříve či později rozpadly tak jako tak. Reagan ale tento rozpad zásadně urychlil, a to bez války, což je nedocenitelné.

Stejně velkou cenu má i Reaganův odkaz v podobě „vyššího principu mravního“. Prezident nikdy nebyl brilantním intelektuálem, a byl si toho velmi dobře vědom. „Na to, abych poznal, kdo je dobrý člověk a kdo je darebák, nepotřebuji Harvard,“ odpovídal se smíchem těm, kteří se snažili voliče přesvědčit o tom, že nemá k výkonu prezidentské funkce dostatek kompetentnosti. 

Reagan jim jasně ukazoval, že politické vůdcovství (leadership), který dnešním státníkům v Evropě i za oceánem tak zoufale schází, nespočívá ve znalosti Platóna ani v nekonečné (byť třeba dobře míněné pilné) „úředničině“, ve spoustě opatření, regulací a směrnic, stejně jako nespočívá v bezbřehém populismu – ale ve schopnosti nastavit správný směr, držet jej a zajistit, že bude realizován.

Je-li to navíc politické směřování, prosazující prokazatelně obecné dobro, ono americké good, nikoli „obecné blaho“ někdejších jakobínů, starých komunistů a jejich dnešních následovníků, ať už si říkají jakkoli, tím lépe. Ronald Reagan byl v tomto ohledu výjimečným státníkem. 

Prakticky všechny jeho lidské i politické „základní instinkty“ byly zdravé a správné. I proto na něj nedá drtivá většina Američanů dodnes dopustit. 

Neměli by na něj dát dopustit ani Evropané, zejména ti žijící na východ od někdejší „železné opony“. O jejich svobodné, lepší životy se vším všudy se totiž Reagan zasloužil jako málokdo.