V předchozích třech částech našeho seriálu jsme se věnovali sovětsko-americkým vztahům v éře Ronalda Reagana a, od roku 1985, i Michaila Gorbačova „na druhé straně“. Pečlivě jsme si zrekapitulovali první Reaganovo volební období, jež bylo vůči Sovětskému svazu silně konfrontační, i to druhé, během něhož si Reagan k novému sovětskému vůdci začal hledat cestu. Ve finále se z obou mužů stali političtí i, svým způsobem, osobní přátelé, což vzhledem k jejich původu, naprosto rozdílným osobnostem, názorům a životním postojům nebylo možné ani v náznaku očekávat. Anebo ne? Nebo to naopak bylo, tak říkajíc, „v logice věci“? Pojďme se na to podívat podrobněji.
Ronald Reagan představoval, jak jsme si již nejednou řekli, svým způsobem jakousi esenci „Ameriky“ ve 20. století. Narozen v roce 1911 sice takřka nestihl vnímat Velkou válku (první světovou válku, jak jí dnes říkáme my), do které Spojené státy vstoupily na jaře 1917, a ani prosperita „zlatých dvacátých let“ jej vzhledem k rodinnému zázemí příliš nezasáhla (jak víme, již od raného mládí se musel starat sám o sebe).
Velkou hospodářskou krizi ale jeho rodiče i on naopak pocítili velmi silně, a proto se nebylo co divit, že z mladého Ronalda vyrostl, podobně jako z jeho vrstevníků, obdivovatel a sympatizant demokratického prezidenta Franklina Delano Roosevelta (v úřadu v letech 1933–1945), který se stal, podle názorů většiny Američanů, jejich zachráncem před krizí a podle některých dokonce „spasitelem země“ a systému s názvem kapitalismus.
S příchodem do Hollywoodu, do světa velkého filmu, se Reaganův postoj pozvolna měnil, na čemž měl velký podíl jeho principiální, celoživotní antikomunismus a postupné střízlivění z „rooseveltovských“ iluzí o Sovětském svazu a o „dobrém strýčkovi Joeovi“, tedy o Stalinovi. Po válce, v časech neurotické špiónománie, strachu z „Bomby“ a „honů na rudé“ (Hissův případ či proces s manžely Rosenbergovými) sice Reagan formálně zůstával demokratem (tj. členem Demokratické strany), jako celostátní televizní star se ale svými názory stále více blížil republikánům.
V šedesátých letech byl tento logický přerod dovršen a kalifornským guvernérem už se „Ron“ stal jako republikán, dokonce jako jeden z nejpřednějších. Jeho víra v kapitalismus, ve svobodu jednotlivce, v tvrdou práci, která musí dříve či později přinést úspěch, nebo alespoň slušné sociální zajištění, zkrátka v americký sen a v „Ameriku“ obecně, stejně jako pevný, zásadový postoj, s nímž čelil zdivočelé mládeži na univerzitě v Berkeley v roce 1969 – to všechno mu získalo veliký respekt nejen u republikánů a jejich stoupenců, ale u Američanů vůbec.
Právě to, a nikoli stranické hry a intriky jej nakonec, třebaže po řadě peripetií (nejtěžší byly těsně prohrané stranické primárky s úřadujícím prezidentem Geraldem Fordem v roce 1976), na přelomu let 1980 a 1981 přivedlo na osm let (na podzim 1984, jak víme, úřad obhájil) do Bílého domu.
Reaganovo takřka po všech stránkách úspěšné prezidentství (jakkoli na ně má, především americká a světová, včetně té evropské a české, levice svůj, logicky odlišný názor) z něj pak v očích většiny spoluobčanů učinilo živoucí legendu, k čemuž přirozeně přispělo vítězství ve studené válce nad Sovětským svazem, jež bylo primárně jeho zásluhou, nikoli zásluhou jeho nástupce George Bushe staršího, kterému spadlo tak trochu do klína.
Shrnuto a podtrženo: řekne-li se dnes ve „Státech“ i kdekoli jinde Ronald Reagan, slyšíme prakticky okamžitě ozvěnu, která opakuje: „Amerika, Amerika, Amerika, to nejlepší z ní…“
Michal Gorbačov, „zlatý chlapec“ sovětské éry
Michail Sergejevič Gorbačov, ročník 1931, takže o dvacet let mladší než Reagan, žil dlouho, hodně dlouho, úplně jiný život. Narodil se, takřka, na rusko-ukrajinské hranici (tatínek byl Rus, maminka Ukrajinka), což indikovalo, přinejmenším zčásti, jeho osud, ať už šlo o nechvalně proslulý „ukrajinský hladomor“ z první poloviny třicátých let (jemuž padla za oběť část Gorbačovovy rodiny), nebo o Stalinův „velký teror“ z konce téže dekády.
Po skončení druhé světové (velké vlastenecké) války Gorbačov vystudoval práva na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, oženil se s Raisou Maximovnou Titarenkovou (proslulou Raisou z časů jeho vlády) a, již v roce 1952, vstoupil do komunistické strany. Scéna pro jednu pozoruhodnou politickou kariéru byla připravena.
