Smutek i nenápadné radosti ve „městě andělů“: Los Angeles prožívá těžké časy a výhled je nejistý

Čtenáři mých textů a sledující podcastu NOVÝ SVĚT, se kterým jsme se na americký Západ letos vypravili, vědí, že vstávám brzy a že mám rád ranní „výpravy“ do měst, když většina jeho obyvatel – o turistech nemluvě – ještě spí. Dělám to tak prakticky všude, dokonce i v místech, kde to není úplně bezpečné a tedy zodpovědné, ale nějak si nemohu pomoci. 

Světová velkoměsta, milionové megapole, všechny ty Londýny, New Yorky, Istanbuly, Káhiry, Dillí a Medellíny, mají brzy po ránu zvláštní, těžko popsatelnou náladu, kterou mám rád. Nadechují se před dalším těžkým dnem, jsou ještě svěží, i když je to někdy nenápadná svěžest navzdory dlouhé únavě, protože noci v nich bývají nezřídka dramatické, a ne úplně odpočinkové. 

Prožil jsem v časných ranních hodinách v mnoha světových velkoměstech hodně hezkých chvil, stejně jako chvil, na které bych raději zapomněl. To ale jenom stručně na úvod, pojďme k věci.

Když jsem před třemi dny poprvé vyrazil po šesté ráno ven do losangeleského Downtownu, nečekalo na mě nic pěkného. Z patnáctého patra dobrého hotelu vypadá v noci skoro každé velkoměsto hezky. Záplava barev a neonů, zkrátka noční „edisonovská“ romantika. Ranní realita v centru LA je ale mnohem, mnohem horší.

První, co mě okamžitě udeřilo do nosu, byl ohavný zápach moči, občas i zvratků a tlejících odpadků, srovnatelný se slumy „třetího světa“. Ulice byly vzhledem k časné hodině takřka prázdné, nicméně se jimi tu a tam ploužili – jako přízraky bez ducha – bezdomovci a feťáci ve stavu, který podle mě nebyl daleko od smrti.

Druhý dojem byl naprostý zmar a úpadek městského centra. Rozbité silnice, rozlámané chodníky, špinavé a vybydlené budovy, smrduté plácky... Park Velké naděje (Grand Hope Park) a vlastně celá čtvrť South Park byly po ránu mimořádně bezútěšné a nijak dramaticky se nelepšily ani přes den, byť nepůsobily až tak depresivně.

Když se mi po složitém hledání podařilo koupit si noviny, místní The Los Angeles Times, mimochodem s vynikajícím nekrologem Roberta Redforda, a když jsem se začal vracet k hotelu, přičemž jsem se přecházením z jedné strany ulice na druhou pečlivě vyhýbal jakémukoli kontaktu s lidmi, zastavilo vedle mě najednou taxi. 

Zadní okénko sjelo dolů a vzápětí se z něj vyklonil starší upravený pán v saku a kravatě a hezkou angličtinou se mě velmi starostlivě zeptal, jestli nemám nějaký problém, jestli se mi něco nestalo a jestli nepotřebuji nějak pomoci. Když jsem mu poděkoval a opakovaně jsem ho ujistil, že jsem v pořádku (pravda, trochu jsem kulhal, protože jsem si v noci přeležel pravou nohu), pokrčil starostlivě hlavou, okénko vyjelo nahoru a auto se zase rozjelo.

Za deset minut mě pro změnu předjelo policejní auto. Policista, který z něj vystoupil – veliký, možná dvoumetrový Afroameričan –, mi položil prakticky stejnou otázku. Když jsem mu odpověděl, že jsem si byl jenom koupit noviny a vracím se do hotelu, zeptal se mě, v jakém hotelu bydlím. 

Poté, co dostal odpověď, mi řekl, abych šel do hotelu rychle a byl velmi opatrný. Znělo to poměrně naléhavě, takže jsem udělal, co mi řekl, a byl jsem rád, když jsem dorazil „domů“. Tísnivý dojem z rána ve mně zůstával i dlouho ve dne... 

A ještě jedna poznámka: s postupujícím časem se na depresivních ulicích Downtownu objevili běžci a běžkyně; v případě mužů přitom v přibližně v padesáti procentech, v případě žen v pětadevadesáti procentech, s nimi ovšem běželi jejich velcí psi...

Cestou od koncertní síně Walta Disneyho (Walt Disney Concert Hall) světoznámého architekta Franka Gehryho k městské radnici, velkolepé stavbě ve stylu Art Deco z roku 1928, kolem legendární Bradbury Building (proslavené filmem Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta z roku 1982), město samozřejmě vypadalo lépe. 

Na radnici, v jejímž posledním patře je veřejně přístupná úřadovna legendárního starosty Toma Bradleyho (1917–1998, ve funkci v letech 1973–1993), po kterém se dnes jmenuje losangeleské letiště, jsem si říkal, co by asi tak na neutěšený stav centra města, o které se pečlivě staral, řekl... Radost by určitě neměl.

Totéž jsem si říkal, když jsme následně přecházeli do japonské čtvrti LA zvané Malé Tokio (Little Tokyo): vybydlená místa, prázdné plácky obehnané plotem s ostnatým drátem, divní lidé. 

Zatímco samotné Malé Tokio bylo fajn, nepříliš vzdálená Čínská čtvrť, kde Roman Polański v roce 1974 točil slavný film China Town s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, byla ale znovu depresivní až běda.

Na ulicích kdysi živé a dynamické čtvrti (pro čínské čtvrti ve všech světových městech je neustávající činorodost charakteristická) bylo pár lidí, často starých a sešlých, podobně i budovy vypadaly hodně špinavé, místy zpustlé. Byznys se zcela evidentně odstěhoval někam jinam. Čiročirý smutek. 

Restaurace, kterou jsme si předem pečlivě vybrali (Yang Chow Restaurant se sečuánskou kuchyní) ale byla vynikající, jakkoli tomu zvnějšku mnoho nenasvědčovalo... Tady by určitě chutnalo i panu starostovi Tomu Bradleymu...

Chodník slávy (Walk of Fame) na Hollywood Boulevard je mimo jakoukoli pochybnost jedno z nejproslulejších míst na světě. Hvězdy slavných filmových osobností tvořící součást naleštěného pochozího povrchu sem lákají fanoušky z celé Ameriky a vlastně i ze zahraničí, stejně jako místní premiérová kina. 

Ale opět – současný Hollywoodský bulvár je spíše smutný než slavný. Zejména na jeho méně honosných okrajích – ale teď vlastně už všude – je plno špíny, na zemi u zdí domů se válejí bezdomovci a feťáci, jeden odpornější než druhý, stánkoví prodavači nabízejí kdejaký šunt, ulice rozhodně nevoní – na rozdíl například od nákupního centra Rodeo Drive v Beverly Hills (vzpomínáte si na stejnojmenný seriál?), kde v roce 1990 Richard Gere potkal svoji Vivian – Julii Robertsovou ve filmu Pretty Woman, a kde si dnes nesmíte ani zapálit cigaretu nebo vapovat, aniž byste se vystavili trestnímu postihu...

Samozřejmě je i tady přítomná politika. Na jedné straně ulice se vpodvečer, kdy jsme tu byli, houfovali odpůrci prezidenta Donalda Trumpa s transparenty a nápisy, jež by si nedal za rámeček, v rukou, na druhé straně, prakticky přímo proti nim, bylo naopak několik stánků prezidentových sympatizantů, prodávajících trička a čepice s nápisem Trump – spasitel/zachránce Ameriky, nebo Dokonce i můj pes miluje Trumpa.

Zní to komicky, nálada ale byla všechno, jenom ne legrační. Amerika je skutečně silně rozpolcená, a je to znát na každém kroku. Mohu-li po několika dnech v LA soudit, většina bílých Američanů má tady, v Kalifornii, demokratického guvernéra Gavina Newsoma – který naznačuje, že by se v roce 2028 mohl ucházet o úřad hlavy státu – plné zuby, stejně jako starostky města Karen Bassové, jež pro změnu nedávno oznámila odhodlání obhajovat svůj mandát v čele města. 

Lidi trápí především rychle se zhoršující bezpečnostní situace ve městě, což zčásti nepochybně souvisí s ilegální migrací, s níž se snaží prezident Trump bojovat. Právě o tom, že se ve svém městě necítí bezpečně, mluvila většina lidí, se kterými jsme hovořili...

Shodou okolností měl v den, kdy jsme vyrazili na Hollywood Boulevard, v místním nejstarším a nejslavnějším premiérovém kině TCL Chinese Theatre, což je někdejší Grauman's Chinese Theatre, kde měl – na úvod – v květnu 1927 premiéru film Král králů (The King of Kings) Cecila B. DeMilleho, a kde měly – o mnoho let později, v roce 1977 – premiéru i Hvězdné války (Star Wars) scénáristy, režiséra a producenta George Lucase, předpremiéru dlouho očekávaný snímek HIM. 

Horor ze sportovního prostředí, konkrétně z amerického fotbalu, je vpravdě fascinující film. Tak strašlivou sračku – milé čtenářky a čtenáři mi ten výraz prominou – jsme snad, jak jsme se jednomyslně shodli, v životě neviděli.

Tvůrci v čele s oscarovým producentem Jordanem Peelem (sošku získal za scénář k filmu Get Out z roku 2017), kterého časopis Time v témže roce zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí na světě, zjevně ztratili jakoukoli soudnost a jakýkoli kontakt s normálním světem, případně jsou neustále „na tripu“, jinak to není možné. 

S veškerou vážností vám proto doporučuji, běžte se na film podívat, budete-li mít tu možnost, opravdu to stojí za to a opravdu něco takového hned tak neuvidíte…

Skoro by se mi chtělo říct, že celý projekt, který stál 27 milionů dolarů (a který, což mě šokovalo, jen během předpremiérového víkendu v Mexiku vydělal mezi 15 a 18 miliony dolarů, takže bude nakonec docela určitě výdělečný) hodně vypovídá o stavu dnešního světa, a Hollywoodu zvlášť.

A to je pro dnešek všechno, přátelé. Ale nebojte se, už brzy se vám z amerického západu zase ozvu...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.