Zděšení, nevěřícné kroucení hlavou, šok a slzy… Ale rovněž až překvapivě výrazné a poměrně i rychlé „vzmužení se“ Západu a jeho spojenců, jež zaskočilo nejen mocipány v Kremlu, ale zřejmě i samotnou americkou a evropskou veřejnost. To vše přinesl předloňský ruský vpád na Ukrajinu, která s pomocí svých zahraničních přátel již bezmála dva roky brání zuby nehty svoji suverenitu, ale i bezpečnost zbytku Evropy a zásady mezinárodního práva.
Vyčerpání z opotřebovávací války začíná být patrné nejen u Kyjeva, ale především u jeho podporovatelů v čele s Washingtonem a Bruselem. Někdejší nadšení jednotlivých aktérů dramatu začíná výrazně opadat a do hry vstupují jejich často dosti odlišné národní zájmy. Hrozí tedy rozpad proukrajinské koalice?
Válka na Ukrajině již přešla do fáze, kterou občas nazýváme jako „statickou“. Toto hodnocení odpovídá vývoji v přibližně posledním půlroce, kdy na jedné straně Ukrajinci nebyli během léta schopni prolomit ruské linie v Záporoží a současně na straně druhé Rusové na podzim zcela vyhořeli u obce Avdijivky, Kupjansku i na dalších místech. Přestože tvrdé boje dále probíhají, v době psaní toho textu se nezdá, že by jedna či druhá strana byla schopná vytlačit nepřítele a získat na jeho úkor nová území.
Rusů je víc než Ukrajinců – proto musí vyhrát válku. Jednoduché počty, které ale v reálu nevycházejí
Hovořit o statické fázi války je ovšem dost zavádějící, protože jediné, co se nemění, je frontová linie. Ve všech ostatních sledovaných kritériích pozorujeme velmi dynamický vývoj. Například podle statistiky Ukraine Support Tracker (UST), kterou pravidelně publikuje Kielský Institut pro světovou ekonomiku, dosáhla nově přislíbená pomoc Ukrajině v období od srpna do října 2023 svého minima. Ve srovnání se stejným obdobím roku 2022 jde o bezmála 90% pokles.
Současně je nutno podotknout, že slovem „podpora“ máme na mysli deklarovanou snahu pomoci, tedy že vláda vybraného státu se zavázala poskytnout určitý objem asistence, což samo o sobě nemusí znamenat, že tato pomoc skutečně dorazí na místo určení.
Kielský institut zaznamenával pomoc Ukrajině u 42 zemí, mezi nimiž figurují USA, státy EU, členové G7, Austrálie, Jižní Korea, Turecko, Čína, Indie a další. Bohužel podle nově aktualizované zprávy UST ze 7. prosince z této skupiny pouze 20 vlád přislíbilo nové „balíčky“ pomoci, což je vůbec nejmenší podíl aktivních dárců od začátku války (24. února 2022).
Tato čísla by nebyla tolik znepokojující, dokud skupinu zemí pomáhající Ukrajině nerozdělíme podle objemu pomoci. Pro zachování bojeschopnosti Ukrajiny jsou naprosto klíčoví dva dárci – Spojené státy a instituce Evropské unie, přičemž oba jsou nezastupitelní z odlišných důvodů.
Ze statistik UST vyplývá, že od vypuknutí války do konce října 2023 představovaly USA zdaleka největšího dárce vojenské pomoci (43,86 miliard euro), následovány s velkým odstupem Německem (17,13 miliard euro) a Velkou Británií (6,57 miliard euro). Bezkonkurenčně stěžejními poskytovateli finanční pomoci se staly Evropská unie (77,14 miliard euro), Spojené státy (24,96 miliard euro) a Velká Británie (6,1 miliard euro). V neposlední řadě, v oblasti humanitární pomoci, byl žebříček následující – USA (2,56 miliard euro), Německo (2,42 miliard euro) a celkově EU (2,14 miliard euro).
Mimochodem, Česká republika si v těchto statistikách nevedla vůbec špatně. Naší předností bylo, že jsme dokázali flexibilně nabídnout zbraně v době, kdy je Ukrajinci potřebovali nejvíce, a současně takové zbraně, se kterými byli dobře seznámeni. Nezastupitelnou roli hrát také fakt, že ČR přijala nejvyšší počet uprchlíků v přepočtu na vlastní populaci: k 10. září 2023 bezmála 370 tisíc lidí. Pokud dáme dohromady českou vojenskou a humanitární pomoc – v objemu 0,557 % HDP – dostáváme se na velmi lichotivé 14. místo největších dárců (ze 41 sledovaných států).
Dle vyjádření premiéra Denyse Šmyhala z půlky října 2023 přitom Ukrajina počítá s rozpočtovou injekcí v přibližné výši 42 miliard dolarů (971,5 miliard Kč) pro tento i příští rok.
Ovšem dynamika konfliktu je v době psaní tohoto textu taková, že dva nepostradatelní dárci (USA a EU) nejsou schopni dostát svým již existujícím závazkům, a hlavně váhají, zda vůbec budou v podpoře pokračovat v takové míře, jak činily doposud. Důvody, proč se tak děje, se různí. V obou případech se bohužel může stát, že Ukrajina bude nakonec obětována na úkor vnitropolitických témat.
Bližší košile než kabát
Pravděpodobně nejvýraznější trhliny se objevují v jednotném postupu USA, konkrétně pak politické boje mezi Bidenovým Bílým domem a republikány v Kongresu, kteří blokují schválení další pomoci. Skupina pro-trumpovsky naladěných zákonodárců především ze Sněmovny reprezentantů sice nerozporuje ideu další pomoci Ukrajině samu o sobě, ale do „balíčku“ chtějí zahrnout rozšíření bezpečnostních opatření na hranici s Mexikem.
Argumentují, že nelze řešit bezpečnostní situaci „kdesi ve vzdálené“ východní Evropě a zároveň přehlížet probíhající migrační krizi doma v Americe s jejím negativním dopadem především na jižní státy. O vlivnosti tohoto názoru ostatně hovoří vyjádření speakera Sněmovny reprezentantů, republikána z Louisiany Mikea Johnsona, jenž celou věc označil za nejvyšší prioritu strany.
Dokonce i jinak umírněný republikán „staré školy“, vůdce senátní menšiny, Mitch McConnell nazval potřebu řešit migrační otázku jako naprosto fundamentální a neodkladnou. Izolacionismus, jeden z ryze tradičních přístupů americké zahraniční politiky, je tak zřejmě opět na vzestupu. Představa Joea Bidena jako posledního „atlantického prezidenta“ tak vůbec nemusí být pouze „nálepkou“ budící mediální pozornost, ale v podstatě dost přesným popisem situace.
Klidně je možné, že se pomoc pro Kyjev stane obětí vnitropolitických bojů na „Capitol Hill“ a schválena nebude. Z minulosti takové případy známe bohužel velice dobře. Vzpomeňme např. omezování vojenské podpory Jižnímu Vietnamu po uzavření mírové smlouvy z roku 1973. Ačkoli měla tehdy jihovietnamská armáda moderní zbraně, nedokázala vzdorovat politicky výrazně motivovanějšímu nepříteli, neboť jí scházely prostředky na jejich provoz a doplňování munice.
Výsledkem byl kolaps Saigonu a otřesné záběry jihovietnamských občanů věšících se na odlétající americké vrtulníky. Podobný vývoj by znamenal nejenom katastrofu pro ukrajinskou státnost a samostatnost, ale výrazný bolehlav pro zbytek Evropy.
„Mráz“ přichází z Kremlu i Čung-nan-chaje
Starý kontinent sice v posledních měsících projevil až netušenou odvahu, symbolizovanou výrazným vzedmutím snah o vyztužení vlastní obrany, nicméně realizovat již připravené plány potrvá roky. Jednání o dalším postupu přitom více než váznou, budoucí pomoc ze strany EU blokuje Maďarsko. Přesné důvody zůstávají zahaleny tajemstvím, což budí často i dosti divoké spekulace o tom, že Orbán poslouchá pokyny Moskvy.
Především se však zdá, že Budapešť celou záležitost chápe jako unikátní příležitost získat zmrazené peníze z evropských fondů, které byly zablokovány kvůli kritice jejích neliberálních reforem ze strany Evropské komise. Jaký bude další vývoj, však netušíme, chybí precedenty z minulosti, které by signalizovaly, co dělat, když se jeden ze států rozhodne blokovat jednání o rozpočtu.
Faktem zůstává, že vláda v Kyjevě čelí po krachu letní protiofenzívy ohromné nejistotě, přičemž v tuto chvíli zřejmě tahá za kratší konec provazu. Rusko, ač pod bezprecedentními západními sankcemi, je stále schopno prosperovat a navzdory vysokým ztrátám lidské síly i techniky pokračovat v boji.
Pro Moskvu natolik typický dlouhodobý přístup a sázka na vyčerpání americké a evropské veřejnosti, jež se propíše do rozhodování tamních politických elit, se tak potenciálně mohou ukázat jako vítězné. Kremlu hraje do karet i nezadržitelný vzestup Asie a zemí třetího světa, který mu již nyní přináší nové a po surovinovém bohatství lačnící zákazníky.
Pro zajímavost uveďme, že vzájemný obchod mezi Moskvou a Pekingem v loňském roce překonal 200 miliard dolarů, tedy cíl vytyčený lídry obou zemí až pro rok 2024. Ruští stratégové si jsou přitom vědomi, že na jejich „zadním dvorku“ – v Arktidě a na Sibiři – čekají pod rychle tajícím ledem pohádkové zásoby strategických surovin, které mohou tamní komoditní ekonomiku a její válečné úsilí držet nad vodou další dlouhá desetiletí.
Totální ukrajinské vítězství se tak v tomto širším geopolitickém kontextu, kdy hlavní spojenci Kyjeva začínají sledovat své úzké národní zájmy, jeví stále méně pravděpodobné.
Ostatní varianty v podobě zamrzlého konfliktu či „nečestného míru“ však představují pro západní mocenskou politiku výrazné podkopání důvěry a potenciálně další, zřejmě i daleko větší problémy v následujících letech.
