Vzrušující podívaná pro všechny zanícené pozorovatele americké politické scény, zároveň nervy drásající drama pro investory, finanční trhy a všechny, kdo si jsou vědomi dalekosáhlých důsledků nefunkčnosti (byť jen dočasné) jednoho z pilířů politického systému vedoucí světové velmoci. Přesně tak lze vnímat anabázi spojenou s volbou speakera – předsedy Sněmovny reprezentantů, jedné ze dvou komor amerického Kongresu.
Volba předsedy americké Sněmovny reprezentantů je většinou ostře sledovaná jen na domácí půdě. Tentokrát ale měla nadstandardní mediální pokrytí i daleko za hranicemi. Zatímco pozornost novinářů se točila kolem sčítání hlasů, pod povrchem docházelo k zásadním ideovým posunům uvnitř Republikánské strany i Sněmovny samotné, které jsou v mnohém bezprecedentní.
Znamenají totiž soumrak éry reformistů a úsvit více populisticky laděných politiků. „Mladé pušky“ zřejmě nadobro utichly a žezlo přebírají trumpisté.
Zmatky kvůli absenci předsedy
Úleva spojená s vírou v rychlý návrat k „business as usual“ – takové pocity se zřejmě nesly americkým Kongresem v úterý 24. října. Toho dne se totiž v USA uzavřelo období nečekaně dlouhého politického tápání! To ohrožovalo nejen domácí legislativní proces (např. hlasování o budoucím financování federální vlády), ale i pokračující plnění amerických bezpečnostních závazků v zahraniční – podporu spojenců na Ukrajině, v Izraeli a na Tchaj-wanu.
Po několika vskutku svízelných týdnech se našel vhodný kandidát na předsedu Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu. Republikán Mike Johnson (z Louisiany) si k překvapení mnohých insiderů dokázal zajistit poměrně pohodlnou většinu, a především podporu všech svých spolustraníků (pro úplnost: jeden absentoval). Podobně hladce proběhla volba u minoritních demokratů, kteří za svého zástupce Sněmovny prosadili Hakeema Jeffriese (z New Yorku).
Zvolení nového vedení, ať už si o něm myslíme cokoli, zajisté představuje dobrou zprávu, a to především díky klíčové roli, kterou speaker v americké politické mašinerii hraje. V rámci mocenské hierarchie je totiž považován za osobu na třetím nejdůležitějším místě, hned po prezidentovi a vice-prezidentovi.
Jeho vliv nespočívá ani tak v množství pravomocí daných Ústavou jako spíše v jeho roli de facto mluvčího Sněmovny a současně neoficiálního „předsedy“ strany (pokud nedrží post prezidenta), která ve volbách získala většinu hlasů. Jeho výstupům a aktivitám proto média věnují o poznání větší čas a prostor. A jeho absence brzdí hladké fungování politického systému.
Volební hlavolam byl tedy vyřešen a katastrofické scénáře dysfunkčního Kongresu „majáku svobody ve světě“ se alespoň prozatím odkládají. Přesto se lze jen stěží ubránit dojmu, že doba, během které zůstalo předsednictví Sněmovny uprázdněné, bude v centru pozornosti akademiků i novinářů ještě dlouhá léta.
Ve 234 let dlouhé historii Sněmovny se totiž ještě nikdy nestalo, aby tento klíčový post zůstal neobsazen. Málokdy se americká politická scéna ukázala tak bezradná. Míru politické nejistoty navíc umocňoval fakt, že nikdo přesně nevěděl, jak by se mělo bez předsedy postupovat a co v nastalé situaci dělat.
Pokud se vám v tuto chvíli vybaví scény z úspěšného politického thrilleru „Dům z karet“ z dílny streamovací platformy Netflix, nejste daleko od pravdy! Pro dlouhé tři týdny „bezvládí“ používala americká média vcelku květnaté termíny jasně vystihující vážnost celé situace – „bezprecedentní hlasování“ (Associated Press), „historické vyřazení“ (Fox News) a zvláště pak zaujal titulek „Washington v chaosu“ (Los Angeles Times).
V minulosti nastala podobná situace pouze v roce 1910, kdy se rozhodovalo o odvolání předsedy Josepha Cannona. Se současností má společné to, že tehdejší speakeři čelili „vzpouře“ z řad vlastní strany. A shodou okolností šlo rovněž o republikány.
Nicméně tím jakákoli další podobnost končí, protože zatímco Cannon hlasování o svém odvolání sám inicioval, aby tím potvrdil svou silnou pozici, rozstřel ohledně McCarthyho potvrdil přesný opak – jeho postavení bylo nadmíru křehké a mělo velmi krátké trvání.
