Sněmovna reprezentantů, dolní komora amerického Kongresu, má po více než třech týdnech znovu svého šéfa, čímž skončilo trapné a ve všech ohledech nepříjemné bezvládí, do něhož se republikáni dostali poté, co jejich rebelové v čele s floridským kongresmanem Mattem Gaetzem svrhli, společně s jednotnými demokraty, Kevina McCarthyho. Jeho nástupcem se stal, po neúspěchu s kandidaturou ohijského Jima Jordana, Mike Johnson z Louisiany, bytostný konzervativec, ostrý chlapík a také oddaný stoupenec bývalého a možná i budoucího prezidenta Donalda Trumpa. Co to znamená pro republikány, pro prezidenta Bidena a pro Spojené státy jako celek?
Smutná předehra: Gaetz versus McCarthy
Ještě než si na výše položené otázky odpovíme, si pojďme alespoň ve stručnosti shrnout, co zvolení Mikea Johnsona předcházelo. Na počátku byla rebelie osmi republikánských kongresmanů v čele s již zmíněným Mattem Gaetzem proti Kevinu McCarthymu.
Vzbouřenci, podle všeho po dohodě či alespoň po konzultacích s Donaldem Trumpem a jeho nejbližšími, obvinili McCarthyho z přílišné/trestuhodné vstřícnosti vůči demokratům a následně do jisté míry překvapivě uspěli (republikánům se nepodařilo domluvit se s demokraty na McCarthyho „přežití“, třebaže příčinou útoku na něj byl kompromis, který s nimi uzavřel ohledně financování federálních úřadů, a zabránil tak velkému nejen fiskálnímu problému) při hlasování.
Poprvé v dějinách USA tak byl předseda (speaker) Sněmovny reprezentantů potupně odvolán, zčásti dokonce vlastními lidmi.
Kevin McCarthy (* 1965) na celou záležitost reagoval klidně, až noblesně. Jeho vystoupení ve Sněmovně, v němž řekl, že jednal v zájmu země a že by ani nyní, znaje důsledky svého postoje, nejednal jinak, vzbudilo sympatie, jeho politická kariéra nicméně, zdá se, skončila; krom jiného totiž naznačil, že se už možná nebude ucházet o další zvolení, to ale teprve uvidíme.
Fakt, že byl jako první v historii z funkce speakera odvolán, přitom musel být pro McCarthyho hodně bolestivý, stejně jako skutečnost, že jen dva muži zastávali tento úřad kratší dobu než on. Na druhé straně, již nekonečné peripetie při jeho volbě (McCarthy uspěl až na rekordní patnáctý! pokus) ukázaly, že jeho pozice mezi spolustraníky není příliš pevná, takže se zase o až tak úplnou senzaci nejednalo.
Nejapné intermezzo: Steve Scalise a Jim Jordan
Při hledání odpovědi na otázku, kdo „mocenské vakuum“ ve Sněmovně zaplní, přišli republikáni nejprve se jménem Stephen „Steve“ Joseph Scalise (* 1965). Tento kongresman za stát Louisiana, sloužící ve Sněmovně od roku 2008, patřil a stále patří k významným straníkům.
U veřejnosti mu kromě toho, že zastává významné posty, včetně funkce šéfa stranické většiny ve Sněmovně reprezentantů, pomohlo, jakkoli je smutné to napsat, rovněž to, že na něj byl v červnu 2017 při návštěvě baseballového zápasu spáchán atentát proti-trumpovským extremistou. Vážné zranění si vyžádalo několik měsíců léčení a k jeho návratu do Sněmovny došlo až v září téhož roku.
Když členové GOP (Grand Old Party, oficiální název Republikánské strany) rozhodovali, koho vyberou na místo McCarthyho, vyhrál „primárky“ nejprve právě Steve Scalise, který porazil Trumpova favorita Jima Jordana. Následujícího dne se ale „Steve“ nominace vzdal, neboť bylo zjevné, že si nedokáže získat mezi republikány ve Sněmovně dostatečnou podporu.
Na řadu tak přišel již zmíněný Jim Daniel Jordan (* 1964), rovněž dlouholetý straník a, jak by napsali čeští progresivističtí novináři, „krajně pravicový republikán“, bývalý zápasník (dokonce dvojnásobný šampión NSAA – National Collegiate Athletic Association, národní studentské atletické asociace, jeden z nejvěrnějších „trumpistů“ vůbec, muž, který za bývalého prezidenta bojoval v časech impeachmentů, který stál za ním, když se pokoušel zpochybnit výsledek voleb z listopadu 2020 a který odmítl jakkoli spolupracovat se sněmovním výborem vyšetřujícím útok na Kapitol ze 6. ledna 2021.
Pokud jde o Sněmovnu reprezentantů, Jordan patřil k nesmiřitelným kritikům jejího někdejšího šéfa Johna Boehnera (* 1949) z let 2011–2015, posléze se sám ucházel o její vedení, ale prohrál s McCarthym. Následně se překvapivě stal jeho spojencem a politickým spoluhráčem.
Ani jemu se ale úřadu speakera dosáhnout (navzdory Trumpově podpoře) nepodařilo. Zatímco McCarthy na popatnácté funkci získal, Jordan na svou snahu již po třetím neúspěšném kole volby rezignoval, neboť pochopil (i vzhledem ke stále menšímu počtu hlasů, které získával), že se jeho naděje na úspěch limitně blíží nule.
