Antisemitismus v Německu se vrací: Posiluje ho import ze zemí, kam ho kdysi vyvezli nacisté

Tři generace Zweiflerových sedí u jídelního stolu. Samuel, starší z vnuků, přijel na návštěvu z Berlína, kde se snaží vybudovat si kariéru jako hudební manažer. Mezi řečí o „orgasmických“ nakládaných okurkách a ještě báječnějších, v citronu marinovaných artyčokách, říká babička Lilka: „Kdysi dávno, chvíli po válce, jsem taky byla v Berlíně. Vypadalo to tam přesně tak, jak si zasloužili.“ 

„A co vlastně dělá Merkelová?“ přidá se k tématu hlavního města také Samuelova matka Mimi. „No jo, Sýrie… těm lidem je třeba pomoct, ale co bude s námi? Vždyť to není nic než masivní import antisemitismu!“ „Neblbni, mami,“ kontruje nejmladší z vnuků, devatenáctiletý umělec Leon, „v antisemitismu Němci rozhodně nepotřebují doučování.“

Šestidílný seriál veřejnoprávní ARD Die Zweiflers o rodině frankfurtského krále lahůdek Symchy Zweiflera a jeho ženy Lilky (oba jsou přeživší šoa) získal na letošním Canneseries tři ceny, včetně té hlavní. Výsledek je o to pozoruhodnější, že k tomu došlo v atmosféře, která zrovna není Židům příliš nakloněná – natož v uměleckých kruzích.

Příjmení Zweifler (česky pochybovač nebo také skeptik) nebylo zvoleno náhodou. Každý člen rodiny má svoji agendu, něco, co je ústředním tématem jeho skepse a pesimismu, vše pak spojuje téma identity a míry její důležitosti. 

Zweiflerovi se hašteří, milují, glosují svět kolem sebe (babička Lilka výhradně v jidiš), jsou nedokonalými lidmi, ještě nedokonalejšími Židy, ale jsou tady, navzdory všemu a všem. Uprostřed frankfurtské vykřičené čtvrti si ze země vydupali své místo na slunci a to si nenechají vzít.

Podíváme-li se na průzkumy americké organizace Anti-Defamation League mezi obyvateli Blízkého Východu a Severní Afriky nebo na těch několik, které byly provedeny mezi evropskou diasporou ze zemí, jejichž dominantním náboženstvím je islám (srovnání najdete v této studii o antisemitismu mezi muslimy v Evropě), je zřejmé, že mezi vyznavači islámu jsou tendence k nepříznivému vnímání Židů výrazně vyšší než u zbytku populace. 

Dle průzkumů, které ADL provedla v Německu v letech 2015 a 2019, zastávalo protižidovské názory 56, respektive 49 procent dotazovaných islámského vyznání. Ze všech průzkumů vycházejí hůř muži – pakliže je antisemitismus vášní (Henryk M. Broder) nebo afektem (Theodor W. Adorno), ventilují ženy své emoce zřejmě jinde.

Pozoruhodná je role fundamentalismu, kterou odhalila Koopmannsova studie: Fundamentalistická interpretace islámu hraje u nesnášenlivosti vůči Židům větší roli než islám samotný – ve skupině silně nábožensky orientovaných muslimů má antisemitské názory více než 70 procent fundamentalistů a méně než 30 procent nefundamentalistů.

Nenávist vůči Židům v arabských zemích, Turecku a Íránu má dva kořeny: středověký antijudaismus sahající do počátků islámu, který se opírá o některé texty Koránu (Mohamedovo působení v Medíně), a evropský antisemitismus 19. a 20. století. 

V koránské tradici byli Židé vnímáni jako slabí a zbabělí. V islámských zemích patřili k tzv. dhimmí – lidem trpěným, s omezenými právy a podléhajícím zvláštní dani. Když se kolem ohlášené proizraelské demonstrace 17. července 2014 v berlínském Charlottenburgu srotil (neohlášený) čtyřsethlavý dav muslimů dekorovaných kefíjami a palestinskými vlajkami, skandující „Žide, Žide, zbabělá svině, vylez ven a bojuj sám!“, navazoval právě na tuto tradici. 

Stejná motivace stála i za činem 19letého syrského Palestince, který na berlínském Prenzlauer Bergu páskem zmrskal 21letého Izraelce (doprovázeného kamarádem německo-marockého původu) jen proto, že kluci měli na hlavách kippy. Před soudem pak mimo jiné tvrdil, že se cítil být v právu.

U prvního incidentu bylo trestní stíhání zastaveno, protože dle státního zastupitelství nešlo o podněcování nenávisti vůči skupině osob, „jen“ o urážku. V případě druhého byl pachatel souzen za urážku a ublížení na zdraví a odsouzen dle juvenilního práva ke 4 týdnům vězení. Protože si je odpykal v rámci několikaměsíčního pobytu ve vyšetřovací vazbě, odkráčel od soudu jako svobodný člověk a jeho jedinou povinností byla návštěva muzea věnovaného holokaustu.

Ani jeden z případů nebyl posuzován jako zločin z nenávisti – veřejnost totiž nemá povědomí o náboženském pozadí činů, při nichž vyznavači islámu z principu jednají se Židy jako s lidmi druhé kategorie – v rozporu s literou německého ústavního zákona („důstojnost člověka je nedotknutelná“).

Mezníkem „exportu“ evropského antisemitismu do Orientu je Damašská aféra z roku 1840. Obvinění 13 Židů z rituální vraždy sardinského mnicha a jeho arabského sluhy spustilo nejen sérii (takřka bez výjimky křesťany podněcovaných) pogromů na území Osmanské říše, ale oživilo středověkou pověru o rituální vraždě kvůli získání křesťanské krve i na starém kontinentu. 

Výsledkem bylo pronásledování Židů, jehož vyvrcholením je industrializovaná genocida šesti milionů příslušníků tohoto národa. Na rozdíl od tradičního koránského antijudaismu stojí evropský antisemitismus na představě Žida, který je nebezpečný, zákeřný a který tahá za nitky světového dění.

V třicátých letech 20. století se němečtí nacisté pustili do celoplošného a systematického šíření nenávisti na Blízkém a Středním východě. Cílem byli Židé, Britové a komunisté. 

Ochotného spojence v arabském světě našli v jeruzalémském muftím, Amínovi al-Husajním. „Bojujte za islámskou myšlenku, bojujte za své náboženství a svou existenci! Neodpočívejte, dokud nebude vaše země osvobozena od Židů,“ hlásal muftího 31-stránkový pamflet „Islám – židovství. Výzva velkého muftího k islámskému světu v roce 1937“, první důležitý dokument islámského antisemitismu, který je hybridem protižidovských textů Koránu s nenávistnou propagandou evropské provenience. 

Amín al-Husajní se později stal mentorem a vzorem palestinského vůdce Jásira Arafata. A přestože nebyl architektem šoa, jak tvrdil v rozhovoru s Endré Steinerem nacistický zločinec pověřený deportacemi slovenských Židů Dieter Wisliceny a o několik desetiletí později izraelský premiér Benjamin Netanjahu, nelze mu upřít aktivní roli při podněcování předválečných pogromů, spolupráci s nacisty ani úlohu, kterou sehrál v šíření nenávisti vůči Židům po vzniku státu Izrael.

Nejdůležitějším nástrojem nacistické propagandy v islámském světě byl vysílač Zeesen, který v letech 1939 až 1945 vysílal z Braniborska své nenávistné poselství v arabštině, turečtině, perštině a hindustánštině. 

Nacistické propagandě bylo jasné, že s rasovou kartou, která tak dobře fungovala v Evropě, v Orientu nepochodí. Tehdejší vyslanec Říše v Íránu, Erwin Ettel, proto navrhl využít náboženského antijudaismu jako nástroje k otevření dveří pro rasistickou propagandu: „Jedním ze způsobů, jak podpořit tento vývoj, je jasné zdůraznění Mohamedova boje proti Židům v minulosti a vůdcův boj v současnosti…“ A dále pak: „Podaří-li se dostat duchovní pod větší vliv německé propagandy, mohly by být masy lidu podchyceny v celé své šíři.“ 

Důmyslný programový mix pečlivě vybrané hudby, recitace koránských textů a politických prohlášení – v arabském vysílání využívajících konfliktu mezi sionisty a palestinskými Araby, v íránském pak odpor obyvatel vůči Britům (židovským loutkám) – a dále pak teologické argumentace postavené na protižidovské interpretaci Koránu spolu s evropskými mýty o židovském spiknutí a genocidní rétorikou nacistů, si získal obrovskou popularitu.

Jedním z věrných posluchačů perského vysílání byl i Rúholláh Chomejní, později v letech 1978–79 hlavní figura íránské islámské revoluce.

Zhruba 80členná redakce nezahálela a vysílání upravovala tak, aby zájmům Říše přinášela co největší efekt. Od roku 1942 se k protižidovským, protibritským a antikomunistickým obsahům přidala také antiamerická propaganda – Spojené státy se totiž v Íránu těšily obrovské popularitě, a tomu bylo třeba učinit konec. 

Rádiu Zeesen byla až donedávna věnována poměrně malá pozornost, neodpovídající roli, kterou sehrálo v rozvoji islámského antisemitismu.

Tato krátká historická výprava za zdroji orientální nenávisti vůči Židům je důležitá pro pochopení toho, co se v Evropě děje dnes. Narativy, které po krátkých vlnách šířil vysílač Zeesen, dodnes formují názory většiny obyvatel zemí Blízkého východu a Severní Afriky. Rezonují v projevech politiků, dokonce i těch, s nimiž Evropa jedná jako s přáteli a rovnocennými partnery a kteří na rozdíl od vůdců Hamásu nejsou na seznamu teroristů. 

Jsou vštěpovány dětem ve školách i docela běžnou součástí tamních mediálních obsahů. Na pultech knihkupectví, ale i supermarketů v Káhiře, Rámaláhu nebo Ankaře najdete arabské či turecké překlady Hitlera, Protokolů sionských mudrců a další antisemitské literatury, v jednom z tureckých vydání Mein Kampf je Hitler, „který navěky zavřel své oči 30. dubna 1945 v Berlíně“, představen jako „nejen politik a voják, nýbrž i umělec a spisovatel“. 

„Když pojedete do Jordánska a řeknete, že jste Němec, nejspíš se vás zeptají na Hitlera a řeknou vám, jak skvělý to byl chlap,“ říká uznávaný odborník na antisemitismus Ahmad Mansour.

Vrátíme-li se k fiktivní diskuzi u Zweiflerů v úvodu tohoto textu, je islámský antisemitismus, který v posledních desetiletích přichází do Evropy s migrací z Orientu, re-importem toho, co nacisté a ještě o něco dříve Francouzi do regionu „vyvezli“ (například letáky informující o Dreyfusově aféře distribuovali Francouzi i na území dnešní Sýrie a Libanonu). A mýlí se ti, kdo jej omlouvají výhradně jako důsledek izraelské politiky, a opět, věrni tradici, hledají vinu jen na straně Židů.

V otázce islámského antisemitismu připomíná německý diskurs pštrosa s hlavou zabořenou do písku. Věčný strach z „instrumentalizace“ problémů, které s sebou přináší migrace ze zemí, kde je averze vůči Židům staletou náboženskou tradicí i součástí moderních vzdělávacích obsahů, brání poctivému a spravedlivému přístupu, a tedy i hledání účinných řešení (vzhledem k iracionální povaze averze vůči všemu židovskému bezpochyby nesnadných).

Výsledkem je neschopnost společnosti čelit projevům nenávisti ze strany lidí s migračním pozadím (mnoho z nich je již druhou nebo třetí generací narozenou v Německu) a uplatnit autoritu státu a jeho zákonů tak, aby byly brány vážně. Ale je zde také výrazná asymetrie, srovnáme-li, jak je reagováno na (stejně závažné) projevy nenávisti ze strany extrémní pravice. 

Chronické zlehčování islámského antisemitismu je problematické i proto, že „torpéduje“ snahy nefundamentalistů a reformních muslimů, kteří na jeho nebezpečí léta poukazují a mnohdy při tom dokonce riskují život. A kteří žijí v Německu (a dalších evropských zemích) právě proto, aby svoji víru (či její absenci) mohli praktikovat v míru s ostatními náboženstvími a názorovými proudy, neřkuli moderní, liberální formou.

V příštím, posledním díle seriálu se podíváme na kořeny a projevy levicového antisemitismu, krátce se zastavíme u obvyklých podezřelých na straně extrémní pravice a pozornost věnujeme i rozporu mezi policejními statistikami a tím, jak antisemitské hrozby vnímají členové židovské komunity.