KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Stejně jako jiné evropské země i Německo jen velice složitě hledá hranici mezi často oprávněnou kritikou Izraele a nenávistí vůči Židům. Na jedné straně se všemožně snaží ostentativně dávat najevo, jak cenná a vítaná je zdejší židovská komunita, na druhé straně mnohdy selhává v komunikaci s ní, ať už na úrovni běžných mezilidských vztahů, nebo způsobem, jakým se prostřednictvím svých politiků a úředníků staví k problémům, které komunitu trápí. Druhý díl seriálu o antisemitismu u našich západních sousedů.
„S mrtvými Židy si Němci jakž takž poradí, spíš nevědí, co si počít s těmi živými,“ směje se učitelka Sára. Je jednou ze šesti žen, které svolily k setkání a rozhovoru o každodenní realitě německých Židů po 7. říjnu 2023. Sára, Anita, Noemi, Judith, Simone a Myriam – jejich jména byla po vzájemné dohodě změněna. Můj návrh, že je ani jejich obec v nejmenovaném německém velkoměstě nebudu ve svém článku nijak identifikovat, bez výhrad a se zřejmou úlevou přijaly.
Sářin smutný bonmot není nijak přehnaný. Jedním z mnoha příkladů jsou pozůstalí obětí atentátu na izraelské sportovce během Olympijských her v Mnichově v roce 1972. Na oficiální omluvu za to, že se pořadatelská země nepostarala o bezpečnost izraelské výpravy, čekali padesát let.
Mimochodem – Amitzur Shapira, trenér lehkých atletů, který přišel o život na vojenském letišti Fürstenfeldbruck, byl dědečkem Lahava Shapiry z prvního dílu mého seriálu. Podobně marné bylo čekání na projevy účasti a solidarity po útoku 7. října 2023.
Sára: „To ticho bylo doslova ohlušující. Kolegové z práce, kteří všichni vědí, že jsem Židovka, sousedé, kteří denně chodí kolem mezuzy na dveřích do našeho bytu – nikdo z nich neřekl ani slovo. Někteří jakoby se báli podívat se mi do očí. Nikdo se nezeptal – jsou všichni příbuzní v pořádku? Máš o někoho strach? Nikdo neřekl – to je hrozné, soucítím s Tebou…“
Noemi, další členka obce, dodává: „Naše malá u večeře konstatovala, že Židé jsou méně důležití lidé než Ukrajinci. Když jsem se jí zeptala, proč má ten dojem, řekla, že po masakru v Buči drželi ve třídě minutu ticha, zatímco o masakru v Izraeli nepadla jediná zmínka. Starší dcera začala svoji náboženskou příslušnost tajit. A zrušila si instagramový i tiktokový účet – deptal ji každodenní příval zloby a hlouposti.“
Když o několik dnů později zmíním při posezení v kavárně termín „ohlušující ticho“, vyslechnu si od místních gójů celou řadu výmluv. Prý nevěděli, jak o tom mluvit. Prý bylo jasné, jak bude Izrael reagovat, a projevy účasti by jen nahrávaly Netanjahuovi.
Na otázku, jak by mohla Netanjahuovi „nahrávat“ empatická reakce a alespoň symbolický projev piety, díky nimž by se naši sousedé cítili jako součást společnosti, ne jako vyhnanci vykázaní do neviditelného ghetta, následuje krátká přednáška o počtu mrtvých Gazanů a také historický exkurs, který lze shrnout do věty „Je to složité“.
Kdosi pak odcituje paragraf z Grundgesetz o nedotknutelnosti lidské důstojnosti (napsaný pod dojmem genocidy spáchané nacisty), další rozčileně deklaruje, že na kritiku Izraele má nárok, a hned poté dodá, že rozhodně není žádná antisemitka, ale…
Opozice vůči Netanjahuovi mezi Izraelci doma i v zahraničí je velice silná a názorově je izraelská společnost přinejmenším stejně „bohatá“ jako ta německá
Neustálé kladení rovnítka mezi evropské Židy a Izrael mnoha lidem z komunity vadí. „Pořád mají pocit, že nás musí poučovat o tom, co je demokracie. Jako by byl Izrael totalitní zemí, kde je dovolen jeden jediný názor. Přitom opozice vůči Netanjahuovi mezi Izraelci doma i v zahraničí je velice silná a názorově je izraelská společnost přinejmenším stejně „bohatá“ jako ta německá. Lidé se opravdu nebojí říkat, co si myslí. A mnoho z těch, které teroristé 7. října zabili, patřilo k mírovým aktivistům usilujícím o dialog s Araby,“ říká Simone.
Studentka Judith, která se považuje za liberálku a pro Netanjahua by jen těžko hledala dobrého slova, rozumí rozezleným reakcím lidí, kteří mají v Gaze příbuzné a bojí se o ně; u těch ostatních však sleduje neochotu či neschopnost rozlišit hranici mezi kritikou izraelské politiky a nenávistí vůči Židům „per se“. Nechápe ani, že někdo zpochybňuje cíl současné izraelské vlády zničit Hamás.
Eskalace verbálního i fyzického násilí namířeného proti židovské komunitě skutečně dokazuje, že určitá část německé společnosti zaměňuje stát Izrael a rozhodnutí jeho vlád se samotnými Židy. Dopouští se tedy chování, které je uplatňováním kolektivní viny – jinými slovy tím, co vyčítá Izraeli.
Nejen v lidové diskuzi na sociálních sítích, v ulicích německých měst nebo aulách německých univerzit a vysokých škol, ale i na uznávaných mediálních platformách neustále zdůrazňuje nárok na kritiku Izraele, čímž vytváří iluzi, že v souvislosti se židovským státem existuje jakési kritické vakuum. Ve skutečnosti však žádná jiná země na světě nečelí tak přísné kritice jako Izrael – i s těmi nejodpudivějšími diktaturami se zachází lépe.
Na otázku, kde a které jsou řeka a moře v heslu „From the river to the sea“ zná odpověď necelá polovina demonstrantů
Mnoho kritiků navíc nemá o historii země, její geografii a demografii pražádný pojem. Na celém světě skandují propalestinští „From the river to the sea...“. V průzkumu mezi studenty amerických univerzit, jehož centrální otázka zněla „Od které řeky, po které moře?“, znalo správnou odpověď jen 47 procent dotázaných. Nedělám si iluze, jak by podobný průzkum dopadl mezi účastníky propalestinských demonstrací v Německu.
„Někdy se lidí ptám,“ říká se smíchem Sára, „jak velký je Izrael? A oni převrátí oči v sloup a říkají OB-ROV-SKÝ!“ a rukou opíše ve vzduchu kruh naznačující rozměr přesahující lidské měřítko. „A kolik je na světě Židů? SPOUSTA! STOVKY MILIONŮ! A JSOU VŠUDE!“
Ve své kontroverzní eseji „Desintegriert euch!“ z roku 2018 píše básník a politolog Max Czollek: „Židé a Židovky v Německu slouží k tomu, aby podpořili potomky někdejších pachatelů a pachatelek při konstruování jejich vlastní identity.“ A v pořadu Freitag Nacht Jews debatuje s hercem a hudebníkem Danielem Donskoyem o vztahu Židů a Německa: „To, co je židovské, přistěhovalecké či muslimské je určováno zvenčí. Dominantní (německá) strana říká, Židé jsou ti, kteří nás ujišťují, že vše je opět v pořádku. Že si můžeme uspořádat jubileum, Židé si odříkají svoje modlitby, jsou smutní, smířliví, hotovo. A já na to říkám, nic není v pořádku… Nejsme dárky pro Německo.“
Zvláštní kategorií lidí, kteří do virtue signallingu v souvislosti se Židy a židovstvím vkládají hodně energie – aniž by věděli, jak si poradit se živými Židy – jsou politikové, vysocí státní úředníci a veřejně činné osoby. Třeba Claudia Rothová, spolková ministryně kultury – dáma, která se snaží ve všech situacích stát na správně straně, ať to stojí, co to stojí.
Přestože se za ní (respektive jejím ministerstvem) táhne šňůra skandálů, bylo by nefér označit ji za antisemitku. Upozornění, že kurátoři 15. výstavy Documenta mají blízko k organizaci BDS požadující bojkot všeho izraelského, banalizovala tak dlouho, dokud uprostřed Kasselu nevisel banner indonéského kolektivu Taring Padi s názvem „People‘s Justice“, na kterém je několik karikatur pracujících s těmi nejtypičtějšími (a nejhloupějšími) předsudky vůči Židům.
Pověřenců pro antisemitismus je v Německu víc než vozů Porsche ve Stuttgartu
Na závěrečném ceremoniálu filmového festivalu Berlinale, jehož letošní ročník se stal přehlídkou protiizraelských klišé, nadšeně tleskala projevům tvrdě kritizujícím vojenskou operaci namířenou proti Hamásu, přestože žádný z nich se slovem nezmínil o brutální vraždě 1200 lidí, jejíž je tato operace důsledkem.
A přestože v záplavě všech těch projevů solidarity a obvinění z genocidy žádný z nich nepřipomněl, že „k tangu jsou třeba dva“ – a že za utrpení civilistů uprostřed hromady ruin v Gaze není zodpovědný pouze Izrael.
Dle dopisu, kterým se 50 židovských prominentů z oblasti kultury zastalo Rothové poté, co ji část publika na loňské Jewrovision ve Frankfurtu vypískala, se paní ministryni křivdí. Jiní, zejména mladší členové komunity, ale i zástupci spolků, jsou jiného názoru a po každém dalším skandálu zní hlasy požadující její odstoupení. Obdivuhodná je ovšem hbitost, s níž 68letá Rothová vždy jako první naskočí na jedoucí vlak rozhořčených kritiků požadujících důkladné zpracování toho, co se stalo. A co spadá do jejího vlastního rezortu.
V prvním díle seriálu jsem zmínila úřady pověřenců pro antisemitismus, kterých je v Německu víc než automobilů Porsche v ulicích Stuttgartu. Tím nejpozoruhodnějším je Dr. Michael Blume, pověřenec v Bádensku-Württembersku. Že se za jeho úřadování počet přestupků a trestných činů motivovaných nenávistí k Židům nebezpečně zvýšil, není nikterak překvapivé, tento fenomén lze ostatně sledovat v celé zemi.
Blume je však první „Antisemitismus-Beauftragte“, který se octnul na seznamu vlivných antisemitů sestavovaném každoročně Centrem Simona Wiesenthala v Los Angeles (2021). Což vyvolává oprávněné obavy, zda pan doktor (religionistiky) při předání funkce porozuměl popisu její náplně.
V roce 2023 Blume prohrál soudní při u tiskové komory hamburského zemského soudu a může být dál označován „antisemitou“ – ač nepochybně přísné, spadá toto označení dle soudu do sféry názorové svobody. Kromě všudypřítomné propagace vlastní osoby je doktor Blume proslulý kategorizací Židů na „správné a nesprávné“.
Tak třeba Wiesenthalovo centrum ve Vídni označil během své návštěvy rakouské metropole za to „pravé“ (tím chtěl zřejmě uštědřit políček Centru v LA, které na rozdíl od toho vídeňského vzniklo ještě za Wiesenthalova života). Proizraelskou aktivistku Malcu Goldstein-Wolfovou (Židovku) srovnal s Adolfem Eichmannem, na internetový list Achse der Guten židovského publicisty Henryka M. Brodera útočil jako na „plátek šířící rasismus a ohrožující demokracii“, běžně mluví o „pravicových extrémistech v řadách německých židovských obcí“ – to jsou všichni ti, kdo nadšeně netleskají při každé dobře míněné floskuli vlády nebo upozorňují na tabuizované společenské fenomény – například na antisemitismus, který vychází z řad levice či islámistů. Těm budou věnovány následující díly seriálu.
