KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Svět si od soboty klade otázku, jak se teroristům z palestinského Hamásu podařilo skrýt přípravy tak masivního útoku. Vždyť Izrael disponuje jednou z nejsofistikovanějších zpravodajských sítí na světě, velmi schopnou armádou, činí nespočet bezpečnostních opatření právě pro podobné případy… Krátká odpověď na onu otázku zní: současná politika izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který se nechal opít rohlíkem.
Netanjahu a jeho vláda si o Hamásu zjevně mysleli, že je v jádru pragmatičtější než Jásir Arafat, který na přelomu milénia shodil ze stolu plán mírového uspořádání z Camp Davidu. Historik Bernard Lewis pak na Arafatovu adresu napsal, že odmítl tu nejlepší nabídku, jakou kdy mohli Palestinci očekávat.
Arafat byl celý život terorista. Sice s Nobelovou cenou za mír, ale pořád terorista. A jako takový v novém televizním věku exceloval, získal si slávu, mezinárodní uznání a neustálý přísun prostředků, z nichž se mohl téměř neomezeně obohacovat, což také rád dělal. Kdyby tehdy přijal mír, stal by se jen zchudlým diktátorem v miniaturním státě, který nikoho nezajímá, což bylo tak pompéznímu člověku málo.
Problémem izraelské vlády je, že se tuto historickou lekci nepokusila aplikovat na Hamás, což jsou opět jen teroristé žijící z pomoci jiných, ale výrazně více nábožensky orientovaní.
Z izraelského tisku zatím jasně vyplývá, že v Jeruzalémě (ale i ve Washingtonu) se všeobecně věřilo, že Hamás je sice silně ideologický, ale také nevyhnutelně pragmatický, a že mu záleží na udržení funkční infrastruktury a vlastního panství v Pásmu Gazy, kde si jeho vedení mohlo nerušeně rozkrádat zdroje, které sem proudí zvenčí. To se zdálo být mnohem důležitější než zabíjení židů a pokusy o zničení Izraele, ačkoli to je formálně deklarovaný cíl Hamásu.
Dvoustátní řešení v troskách
Na rozdíl od levice, izraelská pravice v čele s Benjaminem Netanjahuem už dlouhé roky nevěří na dvoustátní řešení, což není velké tajemství. Pokud chcete porozumět logice, která ji k tomu vede, vřele doporučuji třaskavou přednášku izraelského politologa a bývalého poradce izraelských premiérů Daniela Schueftana, který před pěti lety vstoupil v Praze.
Neochotě investovat do snah o mír se nelze divit. Na obou stranách konfliktu se veřejné mínění navzájem stále více vzdaluje a ochota k hledání kompromisu, která zvláště u Palestinců nikdy neměla kdovíjak navrch, se v posledních letech blíží nule.
Ani na jedné straně neexistuje lídr typu Jicchaka Rabina, který by byl ochoten nést odpovědnost za historickou dohodu vyžadující ústupky. Ani americký (natož evropský či „mezinárodní“) tlak na Izrael či Palestince není účinný. Palestinci v minulosti odmítli i mnohem zajímavější kompromisy (zejména v letech 1937, 1947, 2000/1 a 2008, včetně těch, které navrhovaly rozdělení Jeruzaléma) než ty, jaké jim Izrael byl ochoten nabídnout v posledních patnácti letech. Poměrně úspěšně si tím zajistili jakési právo veta nad prohlubováním izraelské spolupráce nejen s arabskými sousedy, ale také s Evropou, a dokonce i se Spojenými státy. Ale také tím posílili izraelskou pravici, taktéž neochotnou k dohodě.
Představitel palestinské samosprávy Mahmúd Abbás, který je mezinárodní komunitou vnímán jako cesta k obnovení mírových rozhovorů, je sám politickým dědicem Jásira Arafata a jako takový ve svém věku nehodlá „zemřít jako zrádce“. I jeho relativně umírněné sekulární hnutí Fatah ztratilo vliv na pásmo Gazy, kde od roku 2007 vládnou právě islamisté z Hamásu. Jejich průměrná nabídka na „kompromis“ s Izraelem zní ve zkratce asi jako „deset let pauzy v zabíjení, výměnou za všechna sporná území a právo šaría v celé Palestině; pak uvidíme“.
Přesto to byl právě Hamás, na který Netanjahu vsadil, což zní jako paradox, ale i ten měl svoji logiku, vystavěnou právě na iluzi pragmatičnosti Hamásu. Netanjahu si zjevně předsevzal, že odvrátí Izrael od směru vytyčeného svými předchůdci od Jicchaka Rabina po Ehuda Olmerta a efektivně znemožní dvoustátní řešení, salámovou metodou zabere některá sporná území a dokončí normalizaci vztahů s arabskými státy v čele se Saúdskou Arábií, aniž by se skutečně vyřešila otázka Palestinců. Za tímto cílem našel „partnera“ právě v Hamásu.
Teď je na místě krátký historický exkurz: Izrael obsadil Západní břeh Jordánu během Šestidenní války v roce 1967 a od té doby se na tomto území včetně východního Jeruzaléma usadilo více než 700 000 židovských obyvatel. Mezinárodní společenství obecně považuje Západní břeh Jordánu za okupovaný a izraelské osady za nelegální. Palestinská samospráva, ovládaná Fatahem a vedená prezidentem Abbásem, má plnou kontrolu nad částí Západního břehu označovanou jako oblast A a částečnou kontrolu nad oblastí B, zatímco oblast C je plně spravována Izraelem.
Abbásova moc na Západním břehu postupem času slábne. V roce 2005 byl zvolen prezidentem na čtyřleté období, ale od té doby všechny další volby odkládá, což výrazně poškodilo jeho postavení mezi Palestinci, stejně jako masivní zkorumpovanost jeho režimu.
Pásmo Gazy pak ovládá teroristické hnutí Hamás, které se tu v roce 2007 Fatahu násilím „zbavilo“. Hamás zde provozuje násilnickou diktaturu a volby taktéž nepořádá a postupně přebírá roli palestinského národního hnutí. Průzkum z roku 2021 ukázal, že 53 % Palestinců se domnívá, že Hamás si „nejvíce zaslouží zastupovat a vést palestinský lid,“ zatímco pouze 14 % dáválo přednost Abbásově sekulární straně.
Netanjahuova politika pak soustavně oslabovala mezinárodně respektovanou Palestinskou samosprávu na Západním břehu Jordánu a zároveň posilovala extremisty z Hamásu v Pásmu Gazy s cílem Palestince rozdělit a zadusit tak jejich národní aspirace. To vše postupně likviduje autoritu Fatahu do té míry, že někteří představitelé izraelského bezpečnostního establishmentu začali varovat před možným kolapsem Palestinské samosprávy s nedohlédnutelnými bezpečnostními následky. Tyto hlasy Netanjahu ignoroval, a aby se udržel v premiérském křesle (k čemuž ho jistě vedou i jeho problémy se zákonem), přizval do své současné vlády náboženské extremisty.
