Paradox protiizraelských demonstrací. Proč progresivní levice a multikulturalisté podporují režim, který by je nemilosrdně zlikvidoval?

Historie se znovu opakuje. Stejně jako se vůdci studentských revolt ve Francii, Itálii či Německu na konci 60. let „zaklínali“ teoriemi masových vrahů Mao Ce-tunga či Che Guevary, dnešní aktivisté a levicoví intelektuálové se halí do palestinských vlajek a i ve světle posledních událostí v Izraeli (ne)přímo podporují teroristy z Hamásu. Prostřednictvím „chic selfie“ s palestinskou vlajkou se neopomnělo připomenout třeba ani švédské klimatické tele jménem Greta Thunbergová.

Tolik oblíbené klouzání po povrchu hlubokých témat je stejně nebezpečné jako síť „metra“ pod Gazou. Pro nenávidění Židů se prostě vždycky najde nějaký sebehloupější důvod. Od nacistů, bolševiků a různých novodobých „hnědých“ pomatenců zařazují teď do svého „antiprogramu“ Židy a jejich stát také zástupci progresivní (agresívní) levice. Její módní antisionismus přerůstající v antisemitismus společně s „rasismem naruby“ je dnes jednou z nejoblíbenějších forem xenofobie.

Exhibování s palestinskými vlajkami si oblíbili i lidé na masových akcích podporující tu či onu menšinu či jinakost. Například v závěru letošního berlínského festivalu Internationalist Queer Pride účastníci a podporovatelé LGBT skandovali: „Od řeky (Jordán) až k (Středozemnímu) moři bude svobodná Palestina.“ Izrael je přitom zemí, ve které se duhové průvody (na rozdíl od sousedních zemí) pravidelně konají a kam mnozí palestinští a arabští homosexuálové ze strachu z násilné perzekuce ve vlastní zemi často utíkají. Není vůbec překvapivé, že letošního festivalu Tel Aviv Pride se podle agentury AP zúčastnily desítky tisíc lidí. 

Izrael byl dokonce první zemí na světě vysílající známou taneční show StarDance, který účast v soutěži umožnil i stejnopohlavnímu páru. O tom se nám v Česku zatím může jen zdát a mnohým spoluobčanům se o tom ani zdát nechce. 

LGBT+ páry a další sexuální menšiny ostře odsuzuje i naprosto drtivá většina obyvatel Gazy i Západního břehu Jordánu. Homosexuální zastánce „osvobození Palestiny“ přirovnal jeden z uživatelů na sociální síti X ke „kuřatům nesoucím vlajku KFC“. Ano, každý příměr vždycky kulhá, ale zároveň bývá i velmi dobrým vodítkem k zamyšlení se nad reálným stavem.

Nejde ale jen o práva LGBT+ komunity a jim podobných. Michaela Efrati, průvodkyně po pražských židovských památkách a feministka, která strávila dlouhá léta v Izraeli, popsala v rozhovoru pro Český rozhlas také postavení žen v židovském státě: 

„V Izraeli jsou ženy v rovnoprávnosti mnohem dále než my, i když například v politice se jim také stále nedaří rovnoprávnosti dosáhnout. Možná je to ale i tou armádou, kde se všichni srovnají. Holky si už také vybojovaly, že mohou i do bojových jednotek. Když se jdete v Izraeli večer projít, tak na tom dětském hřišti budou spíše tatínkové než maminky. I tatínkové vaří, perou, vstávají v noci k dětem... a je to zcela přirozené. Většina z mých známých to tak má. Ta rodina je fakt ‚napůl‘.“ 

Zastoupení žen v izraelském Knessetu je sice výrazně nižší než u mužů (dlouhodobě jen zhruba 15 %), jenže to primárně není dáno tím, že by byly diskriminovány nebo dokonce narážely na nějaké kvóty. 

Na izraelské ženy se vztahuje povinnost dvouleté služby v armádě – na vojnu však žena nastoupit nemusí, pokud se provdala či otěhotněla a zakládá tak rodinu.

Ať už jde o práva homosexuálů, žen nebo lidská práva obecně, jejich záruky platí pro všechny izraelské občany bez rozdílu, tedy včetně těch s arabským původem, kteří se „národnostně“ identifikují jako Arabové či Palestinci, ale „občansky“ jako Izraelci. V samotném Izraeli, čili mimo Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, tvoří v současnosti 20 % všech obyvatel státu.

Okamžikem získání státního občanství jsou izraelští Arabové formálně zrovnoprávněni s židovskými obyvateli. Mohou tedy například zakládat vlastní politické strany či vzdělávací a kulturní instituce školy, mají možnost studovat na izraelských univerzitách, být ošetřováni v izraelských nemocnicích... a samozřejmě také pobírat státní sociální dávky.

Jenomže zatímco izraelské ženy a společenské menšiny si ve většině dopřávají výdobytků moderní společnosti, značná část těch s arabským původem bývá podrobována islámskému právu šaría, přísnému rozdělení rodinných a společenských rolí a dalším tradičním zvyklostem. 

Už v roce 2021 zavedla organizace Hamás vládnoucí v pásmu Gazy nové předpisy upravující práva žen. Zákony jim přikazují mimo jiné to, že při jakémkoli pohybu na veřejnosti musejí být doprovázeny muži. V případě vdaných žen je vyžadováno povolení od manžela opustit místo bydliště a u neprovdané ženy je vyžadován doprovod člena rodiny. Drakonická nařízení se týkají rovněž nesezdaných mužů, kteří musí obdržet od otce povolení opustit Gazu, a to zejména v případech, kdy rodina s jejich vycestováním nesouhlasí.

Při tom všem je zajímavý dlouhodobý postoj některých orgánů OSN i téhle organizace jako celku vůči Izraeli. OSN krátce po svém vzniku v roce 1947 odhlasovala zřízení dvou samostatných států na území tehdejšího Britského mandátu Palestina, ale právě arabské země ten palestinský odmítly.

Jak vyplývá ze statistik organizace UN Watch, proti Izraeli bylo Radou pro lidská práva OSN mezi lety 2006 a 2022 přijato třikrát více rezolucí než proti jakémukoliv jinému státu. Naopak proti některým zemím, v nichž dochází k porušování nejen práv žen (mimo jiné Irák, Pákistán či Rusko) žádná rezoluce v uvedeném období přijata nebyla. V této Radě přitom zasedají země jako Kuba, Čína, Pákistán, Somálsko, Libye nebo Súdán, tedy státy, jejichž vztah k lidský právům a národnostním menšinám je – eufemisticky řečeno – diskutabilní.

Pro objektivní popis stavu lidských práv v Izraeli je nutné zmínit i chování ultraortodoxních Židů neboli Charedim, jejichž vztah ke státu Izrael je velmi rezervovaný a pragmatický. Některé jejich skupiny (např. satmarští nebo bobovští chasidé či odštěpenecká frakce Neturej karta) dokonce jeho existenci vůbec neuznávají, protože nebyl založen mesiášem, nýbrž sekulárními sionisty. Přitom tato skupina lidí tvoří v dnešním Izraeli až 10 % populace a díky vysoké natalitě (Charedim nemusí podle zákona z roku 1948 pracovat ani sloužit v izraelské armádě) se stále rozrůstá, byť její mnozí členové zemi opouštějí a usazují se v cizině, nejčastěji v USA a západní Evropě. 

V jejich komunitách existuje dosud velmi tradicionalistický vztah k ženskému pohlaví. Dívky se vdávají ve velmi mladém věku, nestudují na univerzitách, jejich úkolem je pouze starost o domácnost, plození dětí a absolutní poslušnost svému muži. Lze je spatřit, jak chodí uctivě i několik kroků za ním. 

Rovněž nesmí na veřejnosti odhalit své „pravé“ vlasy. Byznys s parukami je proto v Izraeli velice výnosný. Přísně se dohlíží se i na styl ženského oblékání – když procházel nejmenovaný kolega novinář uličkami jeruzalémské ultraortodoxní čtvrti Me'a Še'arim spolu se svou přítelkyní oděnou mj. v sukni končící těsně and koleny, přiletěl na ni z temného kouta kámen, a ne jediný. Stejný, krajně netolerantní postoj, mají tyto ultraortodoxní skupiny také k LGBT+ komunitě.

Jde ovšem o postoj, který většinová izraelská společnost – jak už bylo popsáno výše – oficiálně nesdílí. Což je v ostrém kontrastu k postojům většinové společnosti palestinské a potažmo i drtivé většiny ostatních arabských zemí. Jakkoli se teď tedy budou progresivističtí podporovatelé Palestiny ohánět tím, že jim jde hlavně o hrůzy prožívané civilním obyvatelstvem, uveďme na závěr jeden starodávný, ale stále platný citát připisovaný Sókratovi: „Pokud to, co se má říci, není ani pravdivé, ani dobré, ani užitečné, je lepší mlčet.“